AKTUALIZOVÁNO: Kovaříková: „SETKÁVÁNÍ S OSOBNOSTMI JE PRO MĚ ŽIVOTNÍ DAR“

Říká se, že jsou to naše setkání a loučení, která nás posouvají vpřed. V tomto ohledu spisovatelka a publicistka Blanka Kovaříková urazila opravdu pořádný kus cesty. Během svého života se často opakovaně sešla s nebývalou plejádou osobností známých zejména ze stříbrného plátna. Nebyla to ovšem pouze povrchní setkání, z nichž by si odnesla podpis a fotku. Vystudovaná novinářka totiž vždy pátrala po spletitých životních osudech, nevšedních radostech i tajných trápeních zpovídaných a jejich příbuzných či přátel. Při svém putování narazila také na osobnosti s prostějovskou stopou. Zajímala se například o vztah Jana Wericha a tanečnice Manon Chaufour (Večerník informoval v roce 2017 – pozn.red.), opakovaně se setkala s Lindou Wichterlovou či Milenou Dvorskou. Vše laskavým a jazykově kultivovaným způsobem zachytila ve svých knihách.

* Jako autorka se zabýváte osudy známých i pozapomenutých umělců. Jak jste se dostala k baletce Manon Chaufour, která se narodila 2. prosince 1914 v Prostějově?
„Před pár lety jsem zpovídala Jiřího Petráška, který vystupuje pod příjmením Werich, neboť je přesvědčený, že je synem Jana Wericha. Chtěla jsem se dopátrat dalších informací a narazila jsem na hypotézu Ondřeje Suchého, že by jeho maminkou mohla být Manon Chaufour. V té době mi její jméno nic neříkalo, o to větší ale byla moje zvědavost. Obrátila jsem se na Státní okresní archiv v Prostějově, dále na taneční publicistku Evu Krakešovou, která kdysi zpovídala Manonina profesního partnera Bedřicha Füssegera a nakonec jsem našla i několik bývalých baletek, které Manon zažily. Psala jsem také do Komické opery v Berlíně, kde měla poslední angažmá. Z těchto střípků jsem začala skládat její příběh.“
* Co jste se dozvěděla? Mohla tedy Manon čekat s Werichem dítě?
„Jednoznačnou odpověď vám nedám. Bohužel pan Petrášek nemá žádné dokumenty, které by k rozluštění pomohly. Podle všech svědectví, která jsem posbírala, měla Manon s Werichem dlouhodobý vztah, nebyl to žádný povrchní milenecký poměr, oba se velmi respektovali a uznávali. Manon by otěhotněla po čtyřicítce a jistě by si své jediné dítě ponechala a nedala jej k adopci, jak se to stalo Jiřímu Petráškovi. Navíc v inkriminované době stále tančila a těhotenství by patrně neutajila. V roce 1956, kdy se Jiří narodil, odešla do trvalého angažmá v Berlíně a do Prahy se již vracela jen sporadicky. Z pohledu ženy bych se tedy přikláněla k tomu, že matkou pana Petráška není.“
* Manon Chaufour nebyla jedinou osobností z regionu, s níž jste se setkala. Přímo na jejich rodinném letním sídle ve Stražisku jste hovořila také s Lindou Wichterlovou, vdovou po vynálezci Otto Wichterlem. Jak na vás zapůsobila?
„To je tak úžasná dáma, že se o ní dá mluvit jedině v superlativech. Na setkání s ní nikdy nezapomenu! Předcházela mu naše vzájemná korespondence a posléze má návštěva v Lindině domě v Praze na Andělce. Teprve pak jsem přijela jednoho krásného červencového dne 2018 do Stražiska. Paní Linda mi velmi pomohla, když jsem dávala dohromady životní příběh Ladislava Peška, pravidelného letního hosta ve Stražisku, jehož soukromí bylo poměrně spletité. Pak jsem ji zpovídala z jejího vlastního života a opět jsme narazily na Manon Chaufour! To víte, že jsem zajásala, když mi řekla, že byla její kamarádka a že spolu v Prostějově také tančily v rokokových šatech menuet na večírku Alliance française. Obě měly paruky a Manon byla převlečená za chlapce. Paní Linda z toho kdysi měla i fotku, ale bohužel ji nenašla. Maminka Manon se stýkala s vyšší společností, tedy s paní Wolkerovou, Kovaříkovou a Wichterlovou, ale prý jako jediná neměla služebnou a myla sama nádobí. Manon chodila i k nim domů, ráda malovala, byla múzická. Pak už se věnovala jen tanci a na kamarádství nezbyl čas.“
* Můžete prozradit, co jste se od paní Wichterlové dozvěděla o Ladislavu Peškovi? Pokud si vybavuji, vzal si za ženu vnučku majitele družstva hostinských pana Kaisera, jenž si ve Stražisku nechal postavit chatu Pivoňku. Paní Linda na něj vzpomínala jako na člověka, který se s místními příliš nebavil a i židli na terase Pivoňky si prý otáčel tak, aby seděl zády k blízké cestě, po níž lidé kolem jeho stavení procházeli...
„Víte, že to samé vyprávějí starousedlíci v jihočeských Výšicích, kde zase trávil prázdniny Jaroslav Marvan? Já bych touhu těchto herců po klidu v soukromí docela chápala, měli za celý rok společenského života dost. A kdyby se měli celý den zdravit se všemi kolemjdoucími, co by to bylo za odpočinek? Na druhou stranu Pešek asi byl skutečně podivín. Jak jinak si vysvětlit, že se zamiloval do Dany Pittichové, ale na nátlak jejích rodičů se oženil s její starší sestrou Zorkou? Dana pracovala od roku 1945 dalších šestatřicet let v Národním divadle, jako sekretářka zažila sedm ředitelů, uměla tři světové jazyky a byla zřejmě mimořádná. Podle svědků za ní Pešek chodil o poledních pauzách do kanceláře. Na konci života odešel od Zory a dožil s ní.“
* Vraťme se ještě k Janu Werichovi. Toho s Prostějovem spojuje kromě Manon Chaufour i další zajímavá žena, a sice Milena Dvorská. Právě tuto tehdy mladou a půvabnou dívku objevil ve zdejším Národním domě, když si za ním přišla pro podpis. Posléze jí nabídl roli Marušky ve slavné pohádce Sůl nad zlato. I vy jste se s Milenou Dvorskou setkala. Při jaké to bylo příležitosti?
„Dvanáct let jsem pracovala jako redaktorka časopisu Vlasta a tam jsem začala pravidelně publikovat články o hereckých legendách. Milena Dvorská bydlela pár kroků od redakce v Podolí ve funkcionalistické činžovní vile v ulici Na Podkovce. Šla jsem k ní dělat rozhovor, herečka ale už tehdy byla ve špatné kondici. Prožívala těžké období, kdy její dcera odešla s Parsifalem Imanuelem, zakladatelem sekty, do zahraničí a Milenu ze života odstřihla. Té se stýskalo hlavně po nejstarší vnučce, která ji nakonec – pár dnů před Mileninou smrtí – vyhledala. Milena měla deprese a řešila je alkoholem. Přesto jsme rozhovor udělaly. V roce 2017 jsem pak o té vile napsala do knížky Příběhy domů slavných i zapomenutých. Zjistila jsem, že Milena Dvorská s manželem se do ní nastěhovala v roce 1986 a před ní tam bydlel známý historik umění profesor František Dvořák s rodinou, který pořádal úžasné dýchánky pro přátele. K pravidelným návštěvníkům patřil Jan Zrzavý, Kamil Lhoták, Adolf Born, Miroslav Horníček, Hana Hegerová, a jednou dokonce zavítal i jinak samotářský básník Vladimír Holan.“
* Mnoho let jste pracovala jako novinářka v různých redakcích, pak jste odešla na „volnou nohu“. Jak se od té doby váš život změnil?
„Rozhodnutí padlo v roce 2012, kdy mi bylo padesát. Zrovna se kádrově obměnila redakce a já si uvědomila, že už takhle nechci pokračovat. Změnilo se toho hodně a zároveň skoro nic. Vždycky jsem byla zvyklá skloubit péči o rodinu i dvě dcery a psát hlavně po nocích a o víkendech. To dělám stejně, jen místo dcer mívám na starost některého ze čtyř vnuků. Moc mě to s nimi baví, otevírají mi zcela nové obzory a jsou pro mě nadějí, že to lidské pinožení má snad nějaký smysl. Jinak jsem se naučila domlouvat si práci na dálku, posílat pravidelně články do redakcí a organizovat si čas tak, aby se tam všechno vešlo. Obrovskou oporou je mi manžel, který se mnou jezdí po vlastech českých a fotí, i když to není jeho povolání.“
* Jste autorkou celkem 16 knih zejména o osudech známých osobností. Která se u čtenářů setkala s největším úspěchem?
„Mám pocit, že nejvíc lidi baví série tří knížek Příběhy domů slavných. Někdo si v nich hledá osudy osobností, jiný zase příběhy těch domů. Je v tom od každého něco. Měla jsem to štěstí, že jsem během novinářského působení mohla navštívit mnoho osobností u nich doma, a tak do textů vložit své osobní dojmy a vzpomínky. V některých případech jsem si musela pomoci svědectvími sousedů, písemnými dokumenty a podobně. Stále chodím ráda Prahou a pozastavuji se u domů, které mám spojené s konkrétními obyvateli. Bohužel v mnoha z nich už dávno nikdo trvale nebydlí, změnili se majitelé, udělali z domů ubytovny Airbnb. A já to považuji za trestuhodné. Z těch domů se vytratil jakýkoli duch, byly zbaveny života a nevím, zda se to dá ještě někdy napravit. Naopak když najdu dům, kde jsou stálí nájemníci nebo vlastníci, jásám. Tak se to stalo třeba v domě, kde žila Dana Medřická. Také jsem díky tomu mohla napsat o jejím bydlišti nad Národním muzeem procítěnou kapitolu.“
* Nedávno v novém vydání vyšla vaše publikace Herecké balady a romance obsahující například rozhovory s Milošem Kopeckým, Janou Brejchovou, Svatoplukem Benešem či Květou Fialovou. Jak na tyto osobnosti vzpomínáte?
„Setkat se s nimi byl pro mě dar, který jsem si ve chvíli, kdy rozhovor vznikal, neuvědomovala. Na to člověk přijde až s odstupem času, kdy zjistí, že se podobné momenty nedají zopakovat. Když jsem šla za Milošem Kopeckým, měla jsem sevřený žaludek, věděla jsem, že je nemocný a náladový a netušila jsem, zda mě vůbec přijme. Jenže dnes vím, že skuteční profesionálové se tak také chovají, a pan Kopecký mě nezklamal. Podobné to bylo i s dalšími herci, které jste jmenoval. Ke každému z nich mám nějakou příhodu, například na paní Brejchovou moc myslím a je mi líto, že je tak nemocná. Byla to naše největší filmová hvězda dvacátého století.“
* Kniha vzešla spojením dvou předchozích publikací Herecké balady a Herecké romance. Pokud se zamyslíme nad těmi názvy, tak balady zpracovávají obvykle příběhy s nepříliš šťastným koncem. Romance je naopak spíše spojována s láskou a životním optimismem. Dá se říct, že v knize máte od každého trochu?
„Je pravda, že jsem si název tak trochu vypůjčila od Jana Nerudy, našeho nejlepšího básníka a mimochodem i výborného novináře, a také jsem se mu za to už omluvila. Žádný z těch hereckých osudů není černobílý, i když mnozí z nich hráli ještě v černobílých filmech. Velké hvězdy ale mívaly hodně tragických momentů, zřejmě nemohly mít průměrný život bez výkyvů. Asi proto o nich také lidi chtějí stále číst. Jednou se mě jakýsi mladý muž na besedě zeptal, zda mám v knížce o domech také Zitu Kabátovou. Opáčila jsem, že zrovna v téhle ne. A on na to, že je jeho oblíbenou herečkou a kupuje jen knihy, kde je zmíněná. Jistě o ní už četl úplně všechno, přesto jej stále přitahuje.“
* Při psaní knih můžete působit dojmem vyšetřovatele, který se vrací k tzv. kriminalistickému pomníčku. Tedy dosud nevyřešenému případu, kdy už se nové skutečnosti hledají velmi složitě. Jak se s touto situací perete?
„To je hezké přirovnání. Vidíte, já jsem se kriminalistiky také dotkla, když jsem s kolegou Milošem Vaněčkem zpracovávala příběhy prvorepublikových detektivů v čele s policejním radou Josefem Vaňáskem, známým jako Vacátko ze seriálu Hříšní lidé Města pražského. Zrovna po něm těch pomníčků moc nezbylo, téměř všechny případy se mu podařilo objasnit. To o sobě říct nemohu, ale baví mě přijít vždy s něčím novým, byť by to byla jen drobnost. Trochu jako detektiv jsem si připadala, když jsem odhalovala příběh adoptivní dcery Oldřicha Nového. Někdo vám přeje a fandí vám, další se vám snaží v tom zabránit. Odhalovat pravdu nikdy není bezbolestné.“
* Je nějaká osobnost, se kterou byste se chtěla setkat, ale nebylo to možné?
„Určitě by to byl třeba již zmiňovaný policejní rada Vaňásek, který zemřel o třiadvacet let dříve, než jsem se narodila. Byl to náš nejlepší policista, kterého nám záviděla i slavná americká FBI. Její zakladatel Edgar Hoover psal Vaňáskově rodině vánoční gratulace ještě v šedesátých letech minulého století. Tak moc si českého kolegy vážil. Jsem ráda, že má rada Vaňásek i svou pamětní desku a jeho jméno už snad nikdy nebude zapomenuto.“

BLANKA KOVAŘÍKOVÁ

* narodila se 2. listopadu 1961 v Praze
* celý život žije ve starých secesních domech (secese je také jejímu srdci nejbližší)
* po absolvování ZDŠ v Botičské ulici, Praha 2, přešla na Gymnázium Nad Štolou, kde v roce 1980 maturovala
* je absolventkou Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy
* po vysoké škole nastoupila v roce 1984 do Tiskové agentury Orbis, kde pracovala půl roku, následně odešla na mateřskou dovolenou
* po roce 1992 prošla deníkem Noviny, týdeníkem Národní listy či Večerníkem Praha
* v roce 2000 nastoupila do časopisu Vlasta, kde působila 12 let, od roku 2012 je na volné noze
* je vdaná, s manželem MUDr. Zdeňkem Kovaříkem vychovala dcery Adélu a Kristýnu, společně se mohou těšit ze čtyř vnuků: Tomáše, Alberta, Karla a Hynka
* je členkou Klubu Za starou Prahu a Klubu autorů literatury faktu
* miluje svou rodinu, kavárny, starou Prahu, sluníčko, Boženu Němcovou a Meryl Streepovou
* naopak nesnáší zlo a hloupost, zvlášť když se sejdou pohromadě
* mezi její záliby patří psaní, cestování a lelkování
* více se o Blance Kovaříkové dozvíte na www.bkovarikova.cz
zajímavost: náročná zaměstnání s manželem způsobila, že se řadu let vídali poměrně vzácně a teprve po odchodu na volnou nohu si na sebe našli více času, začali společně cestovat, přičemž její manžel pořizuje fotografie k jejím textům.