AKTUALIZOVÁNO: Černíček: „DO MUŽŮ CHODÍ STÁLE MÉNĚ MLADÝCH“

Dvě desítky let hrál, více než deset let také trénuje. Házená už dávno není pro Tomáše Černíčka (na snímku) jen pouhým koníčkem, ale spíše koněm. Tomuto sportu věnuje hodně času a hodně úsilí, s řadou věcí však v prostějovské házené i s tím, jak sport v České republice funguje, razantně nesouhlasí. Problém je nasnadě: Prostějov je ve 2. lize poslední a házenkářů dlouhodobě spíše ubývá, než přibývá. Házená se navíc trvale potýká se stejným problémem jako mnohé jiné sporty. Chybí lidi, a zejména ti obětaví, spolehliví a aktivní. Jak z toho ven? Současný lodivod Sokola II se také vyjádřil k možnosti případného spojení prostějovského a kosteleckého týmu.

* Jaké byly vaše házenkářské začátky, kdy jste s tím sportem začal?
„Celou kariéru jsem de facto strávil v Prostějově, hráčskou úplně. Začínal jsem tady jako dorostenec, někdy v roce 1974. Takže celkem pozdě. A dalších dvacet let jsem, tedy s výjimkou roku vojny, hrál za Prostějov, až do nějakých pětatřiceti. Nejprve za ´áčko´, pak ke konci kariéry za ´béčko´. Celá hráčská kariéra tak byla spojená s Prostějovem.“
* Kde jste získal k házené inspiraci, bylo to v rodině?
„Ne, všechno začalo na škole. Chodíval jsem na Husovo náměstí a měli jsme tam tělocvikářku Ivu Zubkovou. To byla házenkářka ze Zory, i její manžel byl známý trenér v házené. A ona nás k tomu vedla, už ve škole, když jsme hrávali na turnajích. To byly turnaje základních škol. Tam jsme tomu přičichli, bylo nás tehdy čtyři nebo pět. Tehdy jsme začali hrát organizovaně, byl to Agrostroj Prostějov, pak Agrozet a později to přešlo na TJ Sokol II. Pořád to byl jeden oddíl, jen se přejmenovával.

* Uvažoval jste i nad jinými sporty?
„Ještě jsem v mládí chvíli hrál fotbal, i volejbal jsem vyzkoušel. Tohle byl takový můj třetí pokus nebo začátek ve sportu. Ke sportu jsem inklinoval vždycky. Byli jsme ještě tou generací, kdy jsem vyrůstal na Šárce. Takže veškerý volný čas jsem trávil po hřištích s míčem u baráku. Hráli jsme fotbal, hokej, nohejbal, prostě všechno možný. Tehdy všichni sportovali, i když nebylo tolik možností. To tedy byly moje začátky. Vždycky jsem ale měl vztah ke sportu, bylo jen otázkou, jakému se budu věnovat. Házená mě zaujala, líbila se mi. A tehdy zde měla i nějakou úroveň. Byla zde 1. Národní liga, to byla druhá nejvyšší soutěž. Hrávalo se tehdy venku, na hřišti u Kalicha a na zápasy v dobách největší slávy chodívalo pět set až devět set diváků. Mělo to tady nějaký zvuk. Mluvíme o druhé polovině sedmdesátých let minulého století.“
* Jak byste zhodnotil určitý ústup ze slávy v posledních deseti patnácti letech? Dříve se například v regionu hrála Interliga házené…
„Ke Kostelci bych se nechtěl moc vyjadřovat. To byl subjekt postavený na silném sponzorském zázemí, nakoupilo se hodně hráčů zvenku, ten mančaft byl až na výjimky poskládaný odjinud a myslím si, že to skončilo na tom, že nebyla návaznost mládeže. V dobách největší slávy Kostelce celkem mládežnické kategorie nefungovaly. Takže v okamžiku, kdy se zmenšily zdroje, zakoupení hráči odešli, pár se jich usídlilo v Prostějově. Většina ale odešla a dopadlo to, jak to dopadlo.“
* A když se vrátíme k Prostějovu?
„Myslím si, že to není ústup, ale spíše se to vyvíjí v takových vlnách. I v historii se nedá říct, že by bylo vždycky dobře, střídala se silnější období se slabšími. Byly tam samozřejmě sestupy, postupy, mnohokrát za historii. Hrálo se všechno možné, 1. liga, Národní liga. Párkrát se ruplo až do kraje, ale vždycky se to zase vrátilo. Čili neviděl bych to tak, že to bylo dobré a teď špatné. Hlavní problém vidím tak, že oproti jiným sportům v Prostějově, jako jsou fotbal nebo hokej, není členská základna tak velká, a dle mého názoru vždy úroveň kolísala s tím, jak silná generace hráčů se zrovna urodila. Prostějov byl vždycky závislý na vlastních odchovancích. Hráli zde hlavně lidi z Prostějova nebo z okolí a samozřejmě výběr nebyl nikdy tak široký, čemuž odpovídala kvalita. Byli tu velmi dobří hráči, velmi silné ročníky, pak zase bylo hůře. Ale myslím si, že podobná historie je i v jiných házenkářských klubech, není to jak fotbal, že si špičková družstva drží dlouhodobě vysokou úroveň.“
* Jak tedy hodnotíte současnost házené ve městě?
„Podle mě odpovídá zcela postavení házené v celé společnosti, kdy je házená bohužel na ústupu. Vidím tam několik příčin, je to třeba celkově menší zájem mládeže, určitě na to má vliv i skutečnost, že se v posledních letech objevily nové sporty jako třeba florbal či korfbal. Konkurence je velká, a když k tomu přičteme tradiční sporty a další prožívající v Prostějově svůj boom, jako jsou basketbal a volejbal, nebo tenis, tak se rodiče většinou snaží prosadit své děti právě do těchto sportů. A u nás bohužel výběr vypadá tak, když to řeknu hodně ošklivě, že kdo zbyde, jde do házené... (pousměje se) Kromě tréninkového zabezpečení totiž nemůžeme nabídnout takové perspektivy jako velké sporty. Naštěstí plno hráčů pochází z házenkářských rodin, kde se vztah dědí doslova z generaci na generaci. To si myslím, že je typická vlastnost menších sportů. Nepřisuzoval bych to jen Prostějovu, ale co znám problematiku dalších oddílů, tak ústup zájmu a boj o každého hráče je totožný.“
* Takže například Olomouc nebo litovelský Tatran to mají stejně?
„Je to tak. Řeší se to prostě všude a je to vidět právě na tom, že spousta tradičních družstev v kraji nemá postavenou sestavu v dorostu nebo jim prostě chybí. Jde o velký problém! Myslím, že kdyby někdo věděl jak na to, tak je král… (usměje se) Těch vlivů je plno a je to místy boj o přežití s perspektivou snažit se to v dalších letech pozdvihnout aspoň na tu úroveň, na jaké to bývalo.“
* Jak se daří házenou, jakožto amatérský skloubit s osobním, rodinným životem?
„No, je to pochopitelně o tom, že hráči, kteří mají děti, tak přerušují kariéru nebo omezují činnost, pak se zase vrací. Jsou ale zase kluci, kteří to zvládají i v kombinaci se svým osobním a pracovním životem, ale i tací, co to nestíhají. Můj osobní názor je ten, že u všech je to otázka postavení priorit. A při dobrém hospodaření s časem se vše dá zvládat. My kupříkladu trénujeme dvakrát týdně, takže časová náročnost není až tak velká. Samozřejmě je zápasy trochu rozbitý víkend, ale dle mého pohledu to není neřešitelný problém. Ale je to individuální, každý to má postavené ve svém žebříčku jinak a házená je u něj na různém stupni v prioritách...“
* Je tedy v Prostějově házená ohrožený druh?
„Neřekl bych vyloženě ohrožený. Pořád se opíráme o množinu nadšenců, kteří do toho jdou za jakýchkoli okolností. Ale projevuje se to minimálně na výkonnosti. Takže nám hodně pomáhají hráči, kteří mají vrchol kariéry za sebou, ale díky vztahu ke klubu ještě zůstávají. V současné době vznikají nějaké nové projekty, které by to tady měly pozvednout. O centru Haná například víte...“
* Ano, samozřejmě. Jak se na něj díváte vy?
„Tak na vyšší úrovni se tu integruje také Házenkářská akademie Olomouckého kraje. Měla by začít fungovat letos na podzim a měla by pozvednout úroveň dorostenců tím, že bude sdružovat nadějné dorostence několika oddílů Olomouckého kraje do jednoho, aby se hráčům zaručila nejvyšší dorostenecká soutěž a neztráceli tak motivaci v házené. Což je dneska bohužel jeden z důvodů úpadku, do mužů chodí pořád méně a méně mladých. Samotný oddíl s tím těžko něco udělá, je to otázka spíše celospolečenská. Jedině nějakou takovou pomocí a společnými silami by to šlo změnit.“
* Pomáhají se sháněním hráčů například projekty jako Házená do škol?
„Samozřejmě. Bohužel je to omezené vztahem jednotlivých tělocvikářů na školách, i když se do toho angažují také aktivní házenkáři. Ne na všech školách však k tomu najdou porozumění, aby házená šla nahoru. Mladí se pak získávají skutečně velmi těžko. Navíc je tady boj několika subjektů o mládež, vznikl v nejmladší kategorii Házená Fair play, pak házená v Prostějově a v Kostelci na úrovni minižáků, zmíněné Centrum Haná. Je to prostě běh na dlouhou trať.“