Divíšek: „HEZKÉ, BYL JSEM TROCHU NAMĚKKO“

Poslední zápas ročníku 2019/2020 byl pro jestřábí fanoušky speciální. Svoji derniéru si v něm odbyl kanonýr Tomáš Divíšek (na snímku), který tak uzavřel pestrou hokejovou kariéru, během níž stihl odehrát 1 343 zápasů s bilancí 1 023 kanadských bodů. Nejzkušenější člen prostějovského mužstva v posledních sezónách nejprve předminulý týden zasedl před novináře a bez zbytečného chození kolem horké kaše zhodnotil soutěžní ročník 2019/2200, který se prostějovským hokejistům hrubě nevydařil. Po sobotní rozlučce, o níž Večerník referuje na straně 41 dnešního vydání, pak byl médiím k dispozici znovu. Vznikl tak doslova unikátní rozhovor ve dvojitém podání. Na přetřes přišla jak ´Divochova´ kariéra, tak již zmíněná skončená sezóna, která se Jestřábům opravdu krutě nepovedla.

* Kde jste viděl největší příčiny letošního propadu prostějovských Jestřábů?
„Neviděl jsem jeden zásadní zlom, podle mě se víc věcí nabalovalo na sebe. Když se budu věnovat čistě hokeji, sezónu jsme hned od začátku špatně rozjeli, tým evidentně nebyl dost kvalitní směrem dozadu. Nefungovala celá defenziva, to znamená nejen mladí obránci, ale i my zkušení útočníci, kteří jsme jim tolik nepomáhali. Výkony ani výsledky pak nebyly dobré, čas plynul a v půlce listopadu byl náš mančaft pořád takový nijaký. V součtu se toho negativního nahromadilo hrozně moc jak hokejového, tak mimohokejového. Sráželo nás to dolů, celkově to prostě nebylo ono. Hlavně jsme nebyli schopní se ponaučit z vlastních chyb a nedělali ty správné jednoduché věci, které jsou v hokeji potřeba. Od předchozího ročníku spíš oslabený kádr potřeboval zvládat právě základní herní věci, na což není nutný extra talent, ale právě tohle jsme my trvale nezvládali. Ve spoustě zápasů jsme nezbytné základy strašně brzo opouštěli a potom opakovaně prohrávali. Navíc si nepamatuju, že bychom nějaké utkání obrátili: jakmile šel soupeř do vedení, vždycky nás porazil. Přitom otočené výsledky dělají pro atmosféru v mančaftu i jeho sílu hrozně moc. Na trenéry si přitom absolutně nemůžeme stěžovat, Jirka Vykoukal i následně Láďa Lubina pro nás dělali maximum a servis od realizačního týmu jsme měli kvalitní. Pokyny jsme však nebyli schopní dodržovat, proto výkonnost stagnovala, nikam se nedařilo hokejově posouvat.“
* Jak moc chyběl někdejší kapitán Matouš Venkrbec?
„Matouš nám samozřejmě chybí jako dobrý hráč i dlouholetý kapitán. Třeba spolu jsme o hokeji často a dlouze debatovali, všechno rozebírali. Loni však dostal skvělou nabídku od Českých Budějovic a posunul se ve své kariéře dál, my jsme to měli zvládnout i bez něj. Převzít jeho pozici my zkušenější, pomoci věci vysvětlovat mladším klukům. Což je jedna strana mince. Ta druhá spočívá v tom, aby mladí nejen poslouchali, ale něco si z rad a pokynů vzali, snažili se je dodržovat. Aby prvotní tlak zápasů brali na sebe, v případě svých chyb se na nic nevymlouvali. Prostě když něco podělám, uznám to a příště se snažím stejnou situaci vyřešit líp. Takový vnitřní motor každého hráče nám chyběl. Spíš to vypadalo tak, že ´Nouzik´ (Tomáš Nouza – pozn.red.) to ještě zachrání, Ráča (Marek Račuk – pozn.red.) něco vymyslí, Žálča (Lukáš Žálčík – pozn.red.) dá gól, chytí to někdo jiný. Kolektivně jsme nebyli schopní se ponaučit ze svých chyb, chyběla větší síla jádra týmu. A projevila se určitá absence hráčského charakteru.“
* Jaký vliv na veškeré potíže měl úzký kádr často doplňovaný hráči na hostování a střídavé starty?
„Myslím si, že hokejistů tady bylo málo, za mě by hráčský kádr měl být určitě širší. Což je ale otázka na vedení klubu, záležitost financí a podobně. Každopádně jsme na zápasy měli maximálně čtyři pětky, někdy jen tři. A do tréninků se občas chodilo v ještě menším počtu, jakmile narostla marodka. V deseti dvanácti lidech se pak něco dělá hodně těžko, kvalita práce chyběla. Navíc když vezmu odchody a příchody hráčů od půlky listopadu, tak jsme neustále oslabovali, aniž bych se chtěl kohokoliv dotknout. Na rozdíl od ostatních mančaftů v horní polovině tabulky, které naopak většinou posilovaly.“
* Neúspěchy došly až tak daleko, že na tým chodilo nejméně diváků v novodobé historii. Štvalo vás to?
„Samozřejmě nikomu z hráčů nepřidá, když lidi nechodí a nefandí. Už od rozbruslení, kdy jsem jednou v hledišti napočítal sedm diváků, je to nepříjemné. Potom ještě pár stovek přijde, ale i počet tří čtyř stovek je smutný. Ano, nehráli jsme celou sezónu dobře a za nezájem příznivců si můžeme sami. Na druhou stranu opravdové fandovství vnímám jinak. Skutečný fanoušek chodí na zápasy a povzbuzuje svůj mančaft za jakékoliv situace, ať je dvanáctý, nebo čtvrtý, daří se mu zrovna míň, nebo víc. Prostě jsem fanda, tak fandím, zaplatím vstupné, i tím pomáhám klubu. A když se mi něco nelíbí, tak si zapískám nebo zanadávám, na což má každý v hledišti právo. My hráči tohle musíme ustát. Ale aby fanoušci z kotle už v půlce sezóny začali bojkot, přestali na protest proti našim výkonům chodit a takhle předem všechno vzdali nebo zabalili, to z mého pohledu není fandovství. A jestli je Prostějov hokejové město, tak já jsem ho tady za poslední rok neviděl. Tahle sezóna se nepovedla jak nám hráčům, tak fanouškům. Rozdělili jsme se moc brzo, nic nefungovalo dobře.“
* Posledním zápasem sezóny jste uzavřel svoji profesionální kariéru. Jak se za svojí dráhou ohlížíte?
„Teď je na nějaké pořádné hodnocení ještě brzy. Musím ale říci, že jsem měl hezkou kariéru. Jsem s tím vším, na co jsem dosáhl, spokojený. Vždycky říkám, že se dalo udělat více nebo že mohl být člověk někde jinde, ale rozhodnutí, která jsem udělal, tak jsem si za nimi v té době stál, a teď to nebudu měnit.“
* Zahrál jste si i v zámoří. Co vám to dalo? A čerpal jste z této zkušenosti v dalších letech?
„Myslím si, že to je hlavně škola života. Hokej je plus mínus všude stejný, ale ty věci kolem, které hokejista zjistí, až jde jinam a postará se o sebe a rodinu.“
* Který z klubů, ve kterých jste hrál, vám nejvíce přirostl k srdci? Jsou to Pardubice, se kterými jste vyhrál extraligový titul v roce 2005?
„Mám takové kluby dva. Pardubice a Brno, to jsou moje srdcovky. Dnes to rozloučení tady, to jsem vůbec nečekal. Bylo to moc krásné. Chtěl bych poděkovat fanouškům a celému tomuto klubu. Bylo to moc hezké.“
* Kdo vás ve vaší hokejové kariéře ovlivnil nejvíce?
„Moji rodiče a můj strýc, kteří mě k hokeji přivedli. Dnes tady také byli. Já si toho moc cením, že přijeli na zápas až takovou dálku z Mostu, jsem hrozně šťastný, že jsem je tu viděl. Z padesáti procent je to určitě jejich práce.“
* V tomto ročníku jste naskakoval do rozjeté sezóny a opět jste se stal výrazným tahounem týmu. Jak těžké je rozhodnutí ukončit kariéru i přes tak obdivuhodné výkony?
„Nebylo to těžké… V sobě už jsem to měl jasné dřív a musím říct, že jsem úplně v klidu. Nebyl jsem vůbec na vážkách. Přemýšlel jsem o tom už déle, ale chtěl jsem klukům prostě pomoci, což se moc nepovedlo. Jsem ale stoprocentně rozhodnutý, kvůli zdraví už to dál nejde. Byl jsem zvyklý být jiný hráč, než kterým jsem teď, i když body pořád naskakují. Pro mě je ale nejdůležitější dobrý pocit a ten už tam prostě není...“
* Asi lze tedy jen litovat, že tělo již neslouží…
„Kdybych byl zdravý, tak možná jeden rok ještě dám, ale při mých problémech se zraněními už nemám chuť pokračovat, chybějí síly fyzické i psychické. Vždycky jsem potřeboval pořádně máknout v přípravě, abych všechno stíhal a cítil se na ledě dobře. Teď už v sobě potřebný zápal nemám, navíc ani můj přínos pro tým není takový jako dřív. A uměle za každou cenu prodlužovat kariéru rozhodně nechci. Samozřejmě bych se rád loučil za jiných a mnohem lepších okolností, ale nedá se nic dělat.“
* V Prostějově jste strávil tři sezóny s bilancí 132 zápasů a 158 kanadských bodů. Co k tomu říci?
„Výborní spoluhráči! Oni mají na těchto číslech největší zásluhu. První dva roky klub šlapal perfektně, byl jsem tady hrozně šťastný. Jirka Vykoukal a pan Luňák mi prodloužili kariéru o tři roky. Za to bych jim chtěl touto cestou ještě jednou poděkovat.“
* Před sobotním zápasem proběhl rozlučkový ceremoniál, jehož součástí bylo i vzpomínkové video plné vzkazů od bývalých spoluhráčů a kamarádů. Jak se vám to líbilo?
„Hrozně moc. Byl jsem překvapený, vůbec jsem to nečekal. Viděl jsem tady hodně svých kamarádů, v různých dresech. Opravdu mě to překvapilo, bylo to moc hezké. Chtěl bych poděkovat všem, co se na tom podíleli, protože to určitě nebylo jednoduché. Je to hezké rozloučení. Musím přiznat, že jsem byl trochu naměkko. Nebylo to úplně, že bych brečel, ale to možná ještě přijde.“ (smích)
* Prošel jste Plzní, Mladou Boleslaví, Pardubicemi, Brnem. Jak těžké bylo skloubit hokejový život s tím rodinným?
„Nebylo. Myslím si, že hokejista má krásné povolání, které může být. Dělá to, co jej baví, je to krásný koníček. Řekl bych, že až teď začnu opravdu pracovat.“
* Co plánujete do budoucna?
„Teď ještě nevím, je to hrozně narychlo. Nechám si jeden dva měsíce volno a pak uvidím. Mám toho dost. Nejdříve si musím nějak vyléčit zdraví, protože jsem nebyl stoprocentní.“

TOMÁŠ DIVÍŠEK

* narodil se 19. července 1979 v Mostě
* je odchovancem mosteckého hokeje
* působil v mládežnických výběrech pražské Slavie
* v nejvyšší české soutěži debutoval v roce 1997 za tým HC Slavia Praha
* byl draftovaný do NHL v roce 1998 v 7. kole ze 195. pozice týmem Philadelphia Flyers
* následující sezónu (1999-2000) se Divíšek vydává do zámoří do týmu Philadelphia Phantoms další ročník poté naskakoval za Springfield Falcons
* v extralize hrál za Slavii, Pardubice, Plzeň, Kometu Brno, Mladou Boleslav, Chomutov a Spartu
* na zahraničních angažmá byl také krátce ve Švýcarsku, konkrétně v Basileji a Davosu
* v roce 2005 vyhrál extraligový titul s Pardubicemi
* za českou reprezentaci odehrál 20 zápasů
* za tým LHK Jestřábi Prostějov hrál od sezóny 2017/2018 a stihl celkem 132 zápasů
* s manželkou Alenou má tři děti (dva syny a jednu dceru)
zajímavost: v NHL odehrál celkem 5 zápasů za tým Philadelphia Flyers a připsal si jednu asistenci