AKTUALIZOVÁNO: V PSANÍ JDE PŘEDEVŠÍM O EMOCE“ Spisovatelka Markéta Pilátová v Prostějově představila knížku s Baťou v džungli

Procestovala velkou část amerického kontinentu, zažila mnoho zajímavého a hlavně na jižní straně zeměkoule delší dobu žila. Markéta Pilátová (na snímku) má však vztah také k Prostějovu, kam se koncem ledna podívala, aby představila své nejnovější dílo nazvané s Baťou v džungli. Ve svých knihách se celkem často věnuje lidem, kteří se sžívají s neznámým prostředím, jejich radostmi i strastmi. Zároveň se však pedagožka, spisovatelka a hispanoložka, zabývá také tvorbou pro děti. Jak poznamenala už během večera v prostějovské knihovně, své nejnovější dílo pojala i tak, aby úspěšného velkopodnikatele a vizionáře Jana Antonína Baťu podpořila a pokud možno také očistila. I tom byl náš rozhovor.

 * Kdy a jak jste začala se psaním?
„Bylo to v Brazílii, kde jsem napsala svůj první román. Povídky jsem nepsala a dodnes je píšu, jen pokud mne o nějakou požádá nějaký časopis nebo Český rozhlas. Na začátku mne inspirovaly především příběhy českých krajanů v Latinské Americe, přišlo mi to jako fantastické téma a toužila jsem ty příběhy literárně zpracovat a vyprávět je po svém dál.“
* Kolik času psaním trávíte? A kde získáváte inspiraci?
„Psaním trávím dost času, hlavně na cestách, v letadle, autobuse, nejraději píšu ve vlaku. Píšu rukou do sešitu, pak to přepisuju na počítači, takže můžu psát kdekoli. Taky toho dost napíšu doma v pracovně ve Velkých Losinách, kde je nádherné ticho a špatné připojení k internetu, takže mne nic neruší. Inspirují mne hlavně lidé, které potkávám na svých cestách nebo pracovně, ráda poslouchám jejich příběhy, hodně se ptám, ale také krajina, obrazy, fotky, prostě cokoli, co vyvolává silné emoce. V psaní jde především o ně.“
* Měla jste někdy blok, kdy jste tvořit chtěla, ale nešlo to?
„Blok cítím, když mám nějaký šibeniční deadline, uzávěrku v týdeníku nebo deníku a vím, že na psaní textu nebudu mít tolik času, kolik bych potřebovala. Pokud tahle situace nastane, zpravidla mne pak nic nenapadá...“
* Jak nyní vzpomínáte na začátky vzniku knihy s Baťou v džungli? Kdy jste si řekla, že si osobnost Jana Antonína Bati a vlastně i jeho kolegové zaslouží větší pozornost?
„Poté co jsem mluvila s jeho vnučkou Dolores Baťa Arambašič, která mi o svém dědečkovi a jeho spolupracovnících vyprávěla, a pak ještě když jsem viděla její rodinný archiv a poklady v něm. To byl opravdu silný impuls a rozhodla jsem se, že dříve nebo později tohle téma chci vyprávět.“
* Jak jste se seznámila s Dolores, Baťovou vnučkou?
„Pracovala jsem jako krajanská učitelka ve městě Bataypora pro krajanský spolek, který paní Dolores vede. Město Jan Antonín Baťa založil a učila jsem jeho potomky i potomky jeho spolupracovníků česky.“
* Z filmu bylo vidět, že se jí vaše knížka velmi zamlouvá. Měla k ní od začátku tento postoj?
„Dolores si od začátku přála, aby se lidé v Česku dozvěděli pravdivou verzi příběhu jejího dědečka a ne tu, kterou vylhala komunistická diktatura! Hodně se mnou spolupracovala a je jasné, že bez ní by kniha nemohla nikdy vzniknout.“
* Kterou část knížky S Baťou v džungli máte vy osobně nejradši? A která byla naopak nejvíce obtížná na psaní?
„Mám ráda postavu otce paní Dolores, srbského ševce a partyzána, farmáře Ljubodraga, části o něm a o jeho vztahu k dceři, ženě a tchánovi jsem psala moc ráda. Obtížné byly kapitoly, které jsem musela hodně nastudovat a vyrešeršovat, aby byly co nejpřesnější z historického hlediska.“
* Kterým svým činem, případně stránkou osobnosti vás J. A. Baťa nejvíce zaujal?
„Nejvíc se mi líbí, že to byl světoobčan. Měl pocit, že lidé z malého Československa mohou ve světě dosáhnout čehokoli, co si vysní, ale potřebují k tomu odvahu, pracovitost a především znalost cizích jazyků. To, že hodně lpěl na tom, aby on sám i jeho spolupracovníci uvažovali v širších světových souvislostech. Nebáli se velkého světa a neuzavírali se před ním, což se mi na jeho odkazu líbí nejvíc.“
* Co z baťovství nadále zůstává v Jižní Americe zakořeněno?
„Hezká úhledná městečka, která založil, agrární reforma a spousta lidí, kteří na Jana Antonína Baťu nezapomínají a jeho odkaz dodnes studují. Třeba na univerzitě v Dourados, nebo v Sao Paulu.“
* Jak aktuálně vnímají, když do nich přijede někdo z České republiky?
„Jsou velmi vstřícní a pohostinní, zvědaví na veškeré novinky a ochotní člověku se vším pomoci.“
* Do Jižní Ameriky jste se původně dostala jako hispanoložka: v čem tkví vaše fascinace španělsky a portugalsky mluvícími zeměmi? A je to právě Brazílie, co vás z nich nejvíce oslovila?
„Původně jsem studovala latinu a historii. Ke španělštině a portugalštině jsem se dostala právě přes latinu, díky ní jsem se tyhle jazyky učila poměrně rychle. Mám ráda hispánskou a portugalskou kulturu, protože mají nesmírně bohaté umělecké a historické dědictví. Mám ráda latinskoamerickou literaturu a Latinskou Ameriku jako takovou – fascinuje mne její rozlehlost, divoká příroda a pocit, že jsem na konci světa, kdykoli, když jsem v Argentině, Chile nebo Brazílii, mne naplňuje jakousi nostalgií a krásou.“
* V Brazílii jste podle svých slov byla vlastně první, kdo tam učil češtinu místní potomky emigrantů z Československa. Jak jste se tehdy k tomuto programu dostala? A co vás vedlo k tomu, že jste o tento projekt projevila zájem?
„O této práci jsem se dozvěděla díky inzerátu na webu ministerstva zahraničí. Udělala jsem konkurz a odjela učit krajany nejdříve do Brazílie, pak do Argentiny a následně opět do Brazílie. Byla to pro mne příležitost, jak strávit delší čas v Latinské Americe, a protože ráda učím jazyky i češtinu, tak jsem mohla dělat i něco, co mne baví a co mi přijde smysluplné. Navíc jsem každý den poslouchala nesmírně zajímavé příběhy lidí, kteří odešli z tehdejšího Československa. Co víc si může spisovatelka přát!“ (úsměv)
* Byla tehdy pro vás Jižní Amerika neznámým prostředím, nebo jste tam už působila?
„Latinskou Ameriku jsem znala ze svých někdejších cest a půl roku jsem také byla v mexickém Guanajuatu na stáži.“
* Co byl nejsilnější zážitek z tohoto pobytu?
„Asi psaní knih inspirované tamním prostředím. A pak také učení brazilských dětí, to jsem měla nesmírně ráda.“
* Z jakého důvodu jste se nakonec rozhodla vydat se zpět domů?
„Začala jsem si sama připadat jako emigrantka. (směje se) Stýskalo se mi po rodině a po mé zahradě v horách.“
* Ve vaší spisovatelské tvorbě lze pak najít i dílo pro děti. Vrátíte se k němu ještě?
„Určitě. Knihy pro děti píšu a snad i psát budu. Je to pro mne jeden z nejsvobodnějších způsobů vyprávění příběhů.“
* Máte aktuálně rozepsanou další knížku?
„Ano, dokončuju román s názvem Senzibil a společně s Markem Ždánským knihu o divokých gorilách.“

MARKÉTA PILÁTOVÁ

* narodila se 1. února 1973 v Kroměříži
* hispanoložka, pedagožka, spisovatelka a cestovatelka
* dětství a mládí trávila v Kroměříži, kde také později odmaturovala
* studovala romanistiku, konkrétně latinu, a historii na Univerzitě Palackého v Olomouci
* po studiích krátce působila jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt
* následně zhruba 9 let pobývala v Jižní Americe, kde učila děti českých emigrantů česky
* aktuálně se čtenáři mohou s jejími publicistickými příspěvky setkat v některých českých celostátních denících
* načas se vrátila do České republiky, žije střídavě v Praze a ve Velkých Losinách
* je vdaná
zajímavost: některé její verše ze sbírky Zatýkání větru se staly předlohou pro písně zpěvačky Moniky Načevy