- 31. leden 2020
- 1157x
Taneční v Prostějově? Jiří Šindler (na snímku)! Tohle spojení platilo v prostějovském regionu po dlouhá léta ještě z dob minulého režimu. Dnes dvaaosmdesátiletý taneční mistr má za sebou nejen dlouhý, ale zejména velmi rozmanitý život plný vzestupů a pádů, úspěchů a trpkosti. Stihl toho za svoji kariéru dost: vyhrával taneční soutěže, poté tanec sám dlouhé roky učil. Zapojil se do kampaně za zachování dvou společenských zařízení v Prostějově, byl činný v komunální politice. Veřejné dění sleduje i nadále a dokonce vypomáhá s tanečními kurzy, které pořádá jeho dlouholetá partnerka z parketu Šárka Milarová. V obsáhlé zpovědi však zabrousil i ke svým začátkům a do dob, kdy pracoval v Plzni. Tehdy ještě netušil, že se z něj stane ve svém oboru hvězda a taky jedna z nejznámějších postav Prostějovska v posledních desetiletích.
* Jaké byly vaše taneční začátky?
„Před lety jsem se dostal do Plzně, kde jsem pracoval. Jeli jsme tam čtyři. Hrával jsem v té době tenis na tamním Spartaku, jenže pak tam jednou někdo vyloupil skříňky a ukradli mi úplně všechno, neměl jsem s čím hrát. V práci jsem měl kamaráda, který tancoval. Dohodli jsme se spolu, že to taky zkusím.“
* Byl jste hned od začátku úspěšný?
„Býval jsem dost živý. V prvním roce to nebylo ode mě nic moc, ten druhý jsem ale měl výbornou partnerku. Postupně jsem v tanci vyhrál městské, okresní a poté krajské kolo ve Františkových Lázních. Získal jsem ocenění V, to bylo tehdy druhé nejvyšší v tanečním oboru. Měl jsem takové úspěchy, že to bylo až neuvěřitelné, vše jsem vyhrával. Nakonec jsme si s partnerkou ocenění rozdělili: já si nechal diplomy, ona poháry. Kolikrát jsem jí říkal, ať mi aspoň jeden nechá. (úsměv) Doteď ale nechápu, kde se to ve mně vzalo, v tlustém a ošklivém Hanákovi.“ (smích)
* Pak jste se ale přestěhoval zpět do Prostějova...
„Ano, stalo se tak v roce 1965. Koupil jsem zde byt a už v prosinci toho roku založil taneční kroužek. V Oděvním podniku byl tehdy ředitelem Vojta Zatloukal. Já vedl tance zdarma, měl jsem tam asi třicet lidí. Mé páry začaly také vyhrávat po okolí, účastnili jsme se Jihomoravské taneční ligy. Pak mi ale řekli: ‚Juro, poslyš, je hezké, že máš kroužek, ale potřebujeme tancem vydělat taky nějaké peníze.‘ Vystudoval jsem tedy taneční konzervatoř. Setkal jsem se tam s tancmistry, kteří toho uměli míň než já, jen pár kroků. V roce 1967 pak za mnou přišel Vlastimil Jirotka, že dělá taneční a potřeboval by tam zavést jife a chachu. Tak jsme si plácli. Začal jsem obojí učit a Jirotka se to učil za klavírem.“
* Neměl jste tedy chuť zkusit to v Praze?
„Praha byla obsypaná tanečními mistry. Bylo jich plno, každý měl sál, a také asistenta. Zůstal jsem v Prostějově, v branži se o mně vědělo a tančíval jsem taky po obcích v okolí. V roce 1984 jsem pak vyhrál seniorskou soutěž. Vystupoval jsem taky s Vlastimilou a Orlicí, k jejich zpěvu jsem měl taneční čísla.“
* Máte nějakou historku z té doby?
„Stávalo se tehdy ledacos. Například jsem vystupoval a na pódiu byl takový dřevěný stupínek. Ptal jsem se, zda není možné ho dát pryč, aby při valčíku nepřekážel. Prý ne, je tam napevno. Po vystoupení pak přišel chlap, odšrouboval ho a odnesl.“ (smích)
* Klasické taneční ve vaší režii začaly kdy?
„V roce 1968. Opakovaně jsem také zakládal taneční kroužek. Vždy se ale rozpadl. Bohužel Prostějov neměl vysokoškoláky. Vždy se to na dva roky podařilo a pak ti lidé odešli.“
* To je tak pořád...
„To je fakt. Třikrát jsem to zkoušel. Byl tam tehdy i Jirka Hubený, který pak v roce 1971 vyhrál Mistrovství Moravy v latině. Později, když Jirotka skončil, přišli za mnou, že bych mohl dělat taneční na gymnáziu. Časově to bylo hodně náročné. Měl jsem opravdu hodně kurzů. Vystřídal jsem snad osmadvacet tanečních partnerek. Později jsem šel složit mistrovské zkoušky. Podmínkou byla konzervatoř, střední škola a praxe. Tu jsem měl ještě z Plzně, dostal jsem dokonce baletní průpravu. Měl jsem pak tance od pondělí do neděle, přitom jsem pořád pracoval. Dělal jsem v železárnách u frézy. Kolegové si dělali ze mě prču, že u stroje taky tancuju.“ (úsměv)
* Jak vaše taneční kariéra pokračovala?
„Šel jsem dělat na okresní kulturní odbor. Tam jsem učil společenský a lidový tanec. Taky jsem zajišťoval taneční a národopisné akce, šlapalo to. Taky mi dali ale nůž na krk, řekli, že se musím stát členem strany. A to byl průser...“
* Tehdejší režim vám nebyl sympatický?
„Ne. Byl jsem největší reakcionář na světě. (úsměv) Jak z Divokého západu. Navíc část mé rodiny byla za komunismu zavřená. Můj bratr třeba dostal deset let. Pamatuji si, jak se v šestadvaceti vrátil z vězení. Měl na sobě jen trenýrky, holínky a nějaký plášť. Jinak nic.“
* Zpět ke kultuře. Když se to vezme kolem a kolem, hrozilo, že z vás nebude taneční mistr, ale hudebník.
„Na škole jsme založili kapelu. Kamaráda Miloše Balcaříka jsme tehdy přesvědčili, aby se za dva týdny naučil na trombón. Chtěli jsme mít Dixieland a trombón nám zkrátka chyběl. Trénovali jsme tehdy v areálu pivovaru. A taky jezdili po štacích a vydělávali si strašných peněz. Ale v práci jsem pak sedl na záchod a spal. Tak jsem to zavrhl.“
* Pak už jste se k hudbě nevrátil?
„Vrátil, třeba při oslavách MDŽ jsem si z ‚lidušky‘ půjčil trubku. (směje se) Na vojně jsem si taky hrával, ale jen pro sebe. A třeba taky v kostele roráty.“
* Nakonec jste ale zůstal u tance.
„Skončil jsem s hudbou, ještě když jsem byl mladý. Dobře si pak z té doby pamatuji v Prostějově Taneční čaje. Tehdy to byla akce, ne že tam byli čtyři lidi a konec. Bývala plná sokolovna. Tančíval jsem tam, ani jsem nevěděl co. Lidi to ale dostávalo, byli nadšení, jásali. Dělal jsem i disco tance. Učíval jsem i taneční mistry. Bývalo to tak, že v obci Mšené-lázně jsem se naučil pět novinek a pak sedl do auta a jel přes noc na Moravu na taneční kongresy, které byly dva ročně. Učíval jsem desítky tanců, názvy některých už si ani nepamatuji. No a svého času byla mojí taneční partnerkou i paní Vačkářová. Její syn byl v Americe a tamodsud jsem se dozvěděl o country line. Tak jsem ho zavedl, jako první v republice. Taky nový tanec, salamandr sensus. A Sensus, to je prostě nejlepší hudba.“
* Pak přišla sametová revoluce. Jak se to vyvíjelo s vaším tanečním?
„Po revoluci jsem začal v roce 1992 podnikat. Šel jsem jednou večer kolem Domu služeb, svítila tam světla – byla tam nějaká akce. Řekli mi, že se bude tamní sál pronajímat. Šel jsem tedy na Domovní správu, že bych měl zájem o pronájem, a dal jim program plánovaných akcí. Bohužel jsem tehdy neměl moc peněz. Nakonec jsme to ale zvládli. Se Šárkou Milarovou jsme se dohodli, že to riskneme. Kamarád Ivo Pluháček mě od toho odrazoval, vlastně všichni kamarádi nám radili, abychom to nedělali. Říkali jsme si tehdy, co by těm lidem na úřadě a okolo mohlo vadit, tancem přece nikomu překážet nebudeme. „Vidíte, a to jsem neměl vůbec dělat! I z problémů s tím domem jsem si uhnal nemoc. Dobře si na to pamatuji. Co měli tehdy na magistrátu dělat, to nedělali. A naopak...“
* Jaké byly začátky?
„Na úvod jsem si musel zařídit prostory, sehnat aparaturu. Dlouho jsem pak nevykazoval žádný příjem a s důchodem jsem později začínal na sedmi tisících. Peníze spolkl nájem a energie. Kurzů ale přibývalo. Měl jsem třeba všechny taneční kurzy na gymnáziu, obešel jsem si školy.“
* Zpětně tedy hodnotíte devadesátá léta jak?
„Byla parádní. Hlásily se mi celé třídy. Bohužel mě podle mého mínění tehdy magistrát bral s nájmem na hůl. Až po pěti letech jsem začal vydělávat. Pak už to šlo samo, měli jsme kurzy pondělí až neděle. Vše jsme přitom se Šárkou zvládali sami, bez asistentů. Taky jsme si sami uklízeli.“
* Když byl nájem tak drahý, nezvažoval jste, že později Dům služeb zkusíte odkoupit?
„Mně to nabídli, já to ale nevzal. V pětapadesáti letech jsem si říkal, že převzít naplno Dům služeb, to už bych se ztrhal. Přitom bych tím tehdy udělal terno. Za nájem bych vybíral a po letech bych měl našetřeno. Takhle jsem platil nájem za všechny prostory včetně přísálí, dále energie. Stejně tak vybavení, bar. Hrozných peněz to stálo. Když jsem na úvod žádal o prostředky do začátků, tak to nebylo dobré. Jinde by mě nosili na rukou, že tam chci pro lidi něco pořádat. Tady mě ale vyhodili. Obrátil jsem se i na podnikatele, asi dvacet jsem jich obeslal. Neozval se nikdo. Zprvu jsem tak skoro živořil, neměl jsem pomalu na jídlo. Jinak ale bylo vše perfektní. Lidé mě obdivovali, uznávali mě.“
* Jak se dařilo později?
„Kurzy se přestěhovaly do Duhy. Kolovaly o mně drby, že už jsem starý, že to nezvládám a podobně. Ano, starší už jsem byl, ale stále jsem tančil. Už jsem proti tomu tehdy ani nevystupoval. Zůstalo mi věrné akorát konické gymnázium, tam drápy z Prostějova nedosáhnou. (úsměv) A část strojárny. Máme to tak už třetí rok. Šárka bohužel živoří, z jednoho kurzu se nedá uživit – to je tak na zaplacení nákladů a režii. V Prostějově nám přitom během let kurzy prošly tisíce a tisíce lidí. Populární dřív bylo i minitaneční, které jsme pořádali pro žáky osmých a devátých tříd, bylo toho po regionu hodně. Pořádali jsme je na všech školách, ve studovnách. Už to ale tolik nefrčí. Přitom třeba Šárka je v tanci velmi vzdělaná, má dokonce vyšší vzdělání než já, pro trenéry. Může klidně trénovat soutěžní páry. Není jí to ale nic platné.“
* Jak hodnotíte taneční scénu nyní?
„V dnešní době už nikomu o tanec nejde! Bohužel v Prostějově se jenom skáče... Nedělá se moc čardáš ani taneční hry. Místo tančení bohužel dnes lidi více zajímají šaty, vlasy, malování, jídlo.
Lidi více zajímají šaty, vlasy, malování, jídlo. Málokoho pak co se bude hrát a co tančit.“
JIŘÍ ŠINDLER
* narodil se 19. července 1937 v Prostějově
* taneční mistr, někdejší vládce tanečních soutěží Československa
* dětství a mládí trávil v rodném městě, kde vystudoval strojírenství
* později šel pracovat do Plzně, kde také začal pravidelně tančit
* v roce 1965 se vrátil zpět do Prostějova, záhy založil taneční kroužek, později přidal taneční
* tančil po celé republice, ale také v zahraničí
* v Prostějově dlouhých padesát let vyučoval tance
* ve spolupráci se Šárkou Milarovou vedl od začátku devadesátých let minulého léta desítky tanečních kurzů týdně
* angažoval se v protestech za zachování Společenského domu, v politice se objevil například na kandidátce Moravanů, v současnosti podporuje hnutí Na Rovinu!
* i v současné době je činný, pomáhá nadále své dlouholeté taneční partnerce s přípravou a organizací tanečních kurzů
zajímavost: je vášnivý sběratel ať už známek, odznaků, pozvánek na kulturní akce nebo třeba vršků od piva
Další chyba na Vápenici.