AKTUALIZOVÁNO: Oceněná Laura Čurejová: „POMÁHÁM, PROTOŽE VÍM, ŽE TETA TOHO MÁ HODNĚ“

 Je naprosto normální, že si plně neuvědomujeme hodnotu čehokoliv, dokud o to nepřijdeme. Mladá dívenka Laura Čurejová (na snímku) už v životě ztratila hodně: dům, v němž žila s rodiči totiž kompletně shořel a ona i se čtyřmi sourozenci skončila v Dětském domově v Prostějově. Co jí však přesto zůstalo, je víra, že lidé kolem ní jsou spíše hodní a že i oni sami toho občas musí zvládat víc než to, na co jim jejich síly stačí. I proto jim pomáhá. Za to byla oceněna v 15. ročníku projektu Dětský čin roku 2019 v kategorii 2 Příběhy – pomoc ostatním, při níž se její patronkou stala herečka Jitka Čvančarová. Posléze dívku přijal na radnici i prostějovský primátor František Jura. Jenže ze záře reflektorů se Laura velmi rychle dostala zpět do relativního přítmí dětského domova v Lidické ulici. Nejen o tom byl náš rozhovor.

* Letos to bylo přesně deset let, co ses na Štědrý den narodila. Jak jsi vlastně prožila vánoční svátky?
„Vánoce byly dobrý až na to, že jsem byla nemocná a kašlala jsem. Jinak jsme si hráli, rozdávali si dárky a dívali na pohádky. Mojí oblíbenou je Anděl Páně, takže jsem ráda, že jsem mohla vidět oba díly.“
* Co jsi pod stromečkem?
„Docela dost dárků, například tablet. Mám v něm takovou aplikaci, která se jmenuje TikTok. Díky ní můžu natáčet videa, která mně pak někdo lajkuje, abych věděla, jestli jsou dobrá nebo ne. Už jsem natočila video se svým bratrem Fabíkem. Nejdřív se v něm bijeme a pak se skamarádíme.“ (úsměv)
* Jaké to je mít narozeniny přímo na Štědrý den?
„Je to dobrý, ale na druhou stranu toho pak dostanete strašně moc a nevíte, co máte dělat jako první.“
* A není ti líto, že tvoje narozeniny tak trochu zapadnou?
„Já sice mám narozeniny na Štědrý den, ale slavím je většinou později. Třeba letos jsme si po Novém roce vyrazily s tetami z domova a dalšími dětmi do cukrárny, kde jsme je oslavily. Podobně jsem to dřív měla i doma.“
* Mohla bys srovnat Vánoce prožívané s rodinou s těmi tady v domově?
„U nás to bylo úplně jinak. Někdy jsme byli u babičky na Slovensku, u tety v Dubanech nebo doma ve Vrbátkách. Slavili jsme Vánoce jak u nás, tak u babičky. A dělali jsme to, co nás napadlo. Když jsme byli na Vánoce u rodičů, bylo víc veselo.“
* Bylo na nich i něco horšího?
„Třeba to, když se naši hádali...“
* A pak vám shořel dům. Co si z toho dne pamatuješ?
„Tehdy nás tam bydlelo sedm dětí a máma s tátou. Vím, že to bylo večer, táta se sourozenci šli ven a když jsem se probudila, tak kolem mě byly plameny. Zůstala jsem v domě jako poslední. Táta se pro naštěstí vrátil a vynesl mě. Když jsme spolu běželi mezi plameny, popálila jsem se. Ještě teď mám na ruce jizvu.“ (ukazuje popáleninu - pozn. red.)
* Podařilo se zjistit, jak požár vznikl?
„Já to přesně dodnes nevím. Jen si vzpomínám, že jsme ten večer měli zapálenou svíčku. Tak to možná mohlo být od ní. Dům shořel kompletně, už tam není. Na jeho místě pak postavili cukrárnu.“
* Po požáru jste i se třemi sourozenci skončili v Dětském domově v Prostějově. Proč?
„Protože táta neměl peníze na nové bydlení, takže nás museli dát sem do domova. Rodiče se pak sami přestěhovali k tetě do Duban. Tam bychom se už nevešli...“
* Co vlastně dělají tvoji rodiče?
„Táta chodí do práce, dělá výkopy. Máma je doma, dřív se starala o nás děti a uklízela. Občas jí pomáhali starší sourozenci.“
* Jak tě napadlo přihlásit se do soutěže Dětský čin roku?
„Bylo to díky paní vychovatelce z družiny, se kterou jsme jakoby kámošky. Bavily jsme se o tom, že bych se mohla přihlásit, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Společně jsme můj příběh napsaly a poslaly ho.“
* Tvojí patronkou se při vyhlašování výsledků soutěže stala známá herečka Jitka Čvančarová. Co to vlastně obnášelo?
„Šlo o to, že každé dítě mělo dospělého, nějakou známou osobnost, která mu pomohla přečíst příběh, jenž napsal. Nic víc v tom nebylo. V den vyhlášení jsme spolu strávily asi sedm hodin. Paní Jitka byla milá, padly jsme si do oka a dá se říci, že se z nás staly kámošky.“ (úsměv)
* Jste ještě v kontaktu?
„Už ne, od té doby jsme spolu nemluvily. Já sama na herečku ani nemám telefon, nicméně teta Jaruška, která se o nás stará, kontakt má.“
* Nebyla to ovšem tvoje první podobná zkušenost…
„Už předtím jsem posílala obrázek do soutěže Romanu sumo. Tehdy každé dítě mohlo napsat příběh nebo něco namalovat. Já jsem nakreslila náš dům, jak hoří. Skončila jsem druhá, měli jsme pak jet na předání cen, to jsme ovšem bohužel nestihli.“
* Byla jsi oceněna hlavně za to, že pomáháš ostatním. Jak?
„Třeba svému osmiletému bráchovi s úkoly do školy, když teta nemá čas. Nebo pomáhám přímo tetě s malýma dětma a jejich oblékáním. Také čtu pohádky dalšímu bráškovi Andrejkovi, který má šest let. Tetám pak pomáhám vařit a uklízet.“
* Co vaříš?
„Jedna teta z domova mě naučila upéct buchtu, která je dobrá s jahodami a šlehačkou. Kromě toho každou neděli jdeme nakoupit a vaříme. To třeba loupu brambory, krájím cibuli a tak.“
* Proč to všechno děláš?
„Ve skupině je nás osm a když je na nás pouze jedna teta, má toho často hodně. Navíc si myslím, že se mi tohle všechno bude jednou hodit i do budoucna.“
* Pomáhá naopak někdo na oplátku tobě?
„Třeba právě ti mladší kluci mně občas pomůžou. Řeknu Fabikovi, aby pověsil prádlo, a on to udělá. Kromě toho mám tady v domově kamarádku Dianu, které je jedenáct let, která mi taky dost pomáhá. Když něčemu ve škole nerozumím, tak mi to vysvětlí, nebo mi půjčuje věci, když je zrovna nemám.“
* Jak ti vůbec jde škola?
„Celkem dobře, jediným problémem jsou pro mě teď vyjmenovaná slova. (pousměje se) Ve škole mě baví všechno, ale ze všeho nejvíc výtvarka. Ve třídě je nás dvacet sedm, ale paní učitelka je hodná a zvládá nás.“
* Pomáháš mladším s úkoly a umíš jim vysvětlit, co je potřeba. Napadá mě: dokážeš si představit, že bys sama byla paní učitelkou?
„To asi ne. Nejsem zas tak chytrá jako ona. Já bych chtěla být spíš kadeřnicí. Svým kamarádkám Dianě a Elišce už teď dělám účesy, které se jim líbí.“
* Jak přijímají tvoji spolužáci, že žiješ v dětském domově?
„Většinou se mě ptají, jak se to stalo, že jsem se tady ocitla. Ale jinak jsou hodní. Mám mezi nimi i kamarády, třeba Pavla. Ten sice většinou zlobí, ale pak jej to přejde. Je to pro mě kámoš, protože mi půjčuje věci, nebo mě uklidní, když jsem smutná. Vzájemně se navštěvujeme, nebo se potkáme někde na městě. Byli jsme spolu jednou bruslit na kluzišti u Zlaté brány.“
* Setkáváš se i s rodiči?
„Ano, ale už tady dlouho nebyli. Naposledy v polovině listopadu, když měl brácha narozeniny. Doufám, že ještě přijdou, když jsem teď měla narozeniny já. Těším se na ně.“
* Vím, že tě navštěvuje hlavně táta. Proč ne máma?
„Tam je ten problém, že máma je jiná... Když se opije, tak je úplně mimo. Navíc mívá u sebe i léky, protože je na tom mentálně špatně.“
* Jak tomu bylo dřív?
„Když jsme ještě bývali doma, tak byla celkem v pohodě. Ale jak nám shořel dům, tak se to hodně zhoršilo. Táta se spíš musí starat o ni. S ní to asi dobře nedopadne, zničila si život. Jednou musela do nemocnice a tam zjistili, že má něco s ledvinami.“
* Kdy přišel ten zlom?
„Pamatuji si, že jednou se rodiče pohádali tak, že máma řekla, že odchází k babičce na Slovensko. Táta jí volal, ale ona to nezvedala. Takže si myslel, že jej opustila natrvalo. Začal ji hledat, ale podařilo se mu to až po měsíci. Byla u našeho strejdy na Slovensku. Když to táta zjistil, tak mu volal, a on mu řekl, ať si pro ni přijede. Táta tedy dorazil a začali se hádat, proč utekla a že mu měla rovnou říct, že s ním nechce být. Máma mu odpověděla něco špatného a od té doby začaly hádky.“
* Co by sis přála do budoucna?
„Já bych chtěla, aby si nás táta vzal domů a rodiče se už nehádali. Ale jestli je to reálné, tak to nevím... Tak se aspoň pokusím, abych nedopadla jako máma.“


LAURA ČUREJOVÁ
* narodila se 24. prosince 2009 v Prostějově
* do šesti let žila ve Vrbátkách, kde chodila do mateřské školy
* po požáru rodinného domu na jaře 2015 skončila v Dětském domě v Prostějově
* její rodiče žijí u příbuzných v Dubanech
* má celkem šest dalších sourozenců, nejmladšímu Fabriziovi je 8 let, nejstaršímu Michalovi 20 let
* kromě dvou nejstarších, kteří žijí na Slovensku, jsou všichni v prostějovském domově
* v současné době je žákyní třetí třídy ZŠ Dr. Horáka
* mezi její záliby patří malování, plavání a bruslení, ráda pomáhá ostatním
zajímavost: kromě úspěchu v Dětském činu roku už uspěla také v soutěži Romano sumo, do níž nakreslila obrázek jejich hořícího domu ve Vrbátkách




DĚTSKÝ ČIN ROKU - PŘÍBĚHY 2019 – pomoc ostatním

vítězka Laura Čurejová, 9 let
ZŠ Prostějov

Jmenuji se Laura. Je mi devět let a bydlím v Prostějově. Nedávno jsem žila na vesnici, se svými rodiči. Doma nás bylo šest dětí. Rodiče se často hádali a nevím proč, ale jednoho dne nám začal hořet dům. Bylo to v noci a všichni jsme byli v posteli. Naštěstí jsme všichni přežili, ale já nemůžu zapomenout na chvíle, kdy kolem mne byly plameny a já se bála o svůj život. Zůstala jsem v hořícím domě jako poslední. Když pro mne přišel tatínek a běželi spolu mezi plameny, popálila jsem se. Na ruce mi zůstala stopa po hořících plamenech. Po požáru jsem já a moji tři sourozenci skončili v Dětském domově v Prostějově, kde jsem moc spokojená. Našla jsem si mezi dětmi hodně kamarádů.
Dva nejstarší sourozence si vzala babička, která žije na Slovensku. Od té doby moji maminku téměř nevídám. Tatínek za námi občas chodí.
Často přemýšlím, jak je mamince, když zůstala sama a nemá čas navštívit své děti. Já jsem teď velmi spokojená. Mám kamarády, chodím do školy, kde se mi líbí, mám hodnou paní učitelku, tety, které se o mne starají. V Dětském domově jsem ráda. Mám ráda všechny děti, se kterými tam bydlím. Tetám pomáhám hlavně s menšími dětmi, které tu máme. Hlavně se starám o pětiletého Andreje, kterého sprchuji, oblékám, ale také pomáhám mladšímu bratrovi s úkoly. Oběma čtu pohádky, protože už umím číst. Baví mne malovat obrázky, které ráda rozdávám pro radost, chodím zpívat písničky babičkám, které žijí v domově důchodců, blízko nás. Jen je mi občas smutno po mamince, kterou jsem již dlouhou dobu neviděla. Moje představa, že se objeví s dárkem, v den mých narozenin je asi pouhopouhý sen.