AKTUALIZOVÁNO: Hlačíková: „JEDINOU ODMĚNOU JE ÚSMĚV A POTLESK DIVÁKŮ!“

Loutkové divadlo má v Prostějově bohatou a letitou tradici, vždyť počátky se datují už do období první republiky. Současný soubor PRONITKA, působící pod křídly Sokola I, obdržel v roce 2016 významné ocenění v podobě Ceny města Prostějova. Představení hraje nejen pro nejmladší, ale také starší či nejstarší generace diváků v prostějovské sokolovně a věnuje se rovněž charitě. Principálka Lucie Hlačíková (na snímku) popisuje nejen to, jak těžké je udržet chod loutkového divadla v dnešní uspěchané a přetechnizované době, ale vzpomíná i na své začátky, které se udály již před pětatřiceti lety. „Slavím takové malé jubileum,“ směje se.

* Když se řekne loutkové divadlo, kdekdo si pod tímto pojmem představí spoustu romantických okamžiků. Jak je tomu ve skutečnosti?
„To je otázka, na kterou jsou dvě zcela odlišné odpovědi. Romantika to určitě je, ale jen pro diváky. V našem hledišti sedí primárně děti předškolního věku. To ale také znamená, že společně s nimi chodí na představení rodiče a prarodiče. Hlavně pro ně je to tedy velká romantika, vzpomínají na loutková divadla, která kdysi za dob našich prababiček navštěvovali. Navíc většina těchto starších lidí vlastnila doma malé loutkové divadlo. Dříve se doma scházeli sousedé a známí, hrálo se pro děti i dospělé, prostě pro všechny. A onu romantiku loutkového divadla považuji i nadále za aktuální, protože i dnes jsou naše představení vyprodána a hlediště je přeplněné.“ (úsměv)
*… a teď tu druhou odlišnou odpověď?
„Pro mě osobně jako pro principálku to romantika rozhodně není. Je to jen práce, práce a zase práce. Stal se ze mě úředník, protože musím vyplňovat spoustu papírů. A je jasné, že provozování loutkového divadla je také o penězích. Když si chceme pořídit novou loutku, musíme si na ni pochopitelně i sami vydělat. Vstupné však máme velice nízké, takže z těchto peněz to moc nejde. Jsme ale rádi, že nám mimo jiných přispívá hlavně město Prostějov.“
* Loutkové divadlo v Prostějově má dlouholetou tradici už z časů první republiky, že?
„Celou historii znám pouze z vyprávění. Tady v sokolovně máme obrázky prvního osazenstva divadla z roku 1934 a pak ještě z poválečného roku 1949. Poté na několik let divadelní soubor svoji činnost ukončil, stejně jako Sokol. Soubor se rozpadl a zmizely také dřevěné loutky, které pak dokonce záhadným způsobem někde shořely. Až někdy v roce 1953 převzaly loutkové divadlo pod svůj patronát Hanácké železárny. Tím začala skutečná doba rozkvětu. Určitě si mnozí pamatují období, kdy podniky měly peníze a například ROH hojně sponzorovalo celé loutkové divadlo i jeho herce.“
* Vy osobně jste se k divadlu dostala kdy?
„Já právě nyní slavím takové malé výročí pětatřiceti let u loutkového divadla! V roce 1985 jsem přišla do klubu Železáren, protože kamarádka z divadla mě poprosila, zda bych jim nenamalovala kulisy. Takže jsem začínala vlastně jako kulisák. (úsměv) Pak na mě jaksi zamrkal Kašpárek a já už u loutkového divadla zůstala nadobro.“
* Prožili jste ale jedno velice složité období po roku 1989. Jaké to bylo?
„Po revoluci došlo k restitucím a dům v Žeranovské ulici, kde sídlil klub Železáren, přešel do soukromých rukou. Sama budova ale byla v havarijním stavu a doslova padala lidem na hlavu. Chtěli jsme s loutkovým divadlem samozřejmě pokračovat, museli jsme si ovšem najít jiné útočiště. Z už bývalého klubu jsme část loutek převzali a společně s kulisami jsme je převáželi ze skladu, kde jsme je vybírali doslova mezi sutinami. Tehdy se totiž v místnosti částečně propadl strop a byl nejvyšší čas loutky i další vybavení divadla zachránit a převézt jinam. Následovala opět několikaletá přestávka, ve které jsme hledali nové místo pro naše divadlo. Vstříc nám vyšli opět sokolové a my jsme první představení v prostějovské sokolovně odehráli v roce 1996.“
* Jaké byly začátky v sokolovně?
„Dali jsme si název Loutkařský odbor Sokola I. Prostějov a principálkou se stala Věra Rubešová. Já jsem v tu dobu byla stále kulisákem, ale už jsem se začínala učit mluvit a vodit loutky. Podařilo se nám tehdy dát dohromady soubor nadšených lidí, kteří hráli zadarmo a ve svém volném čase. To se ostatně děje dodnes.“
* Nyní vaše divadlo nese název PRONITKA. Jak vznikl a proč?
„Po roce 1996 jsme jen jako diváci jezdili na celostátní přehlídky a trošku jsme o sobě pochybovali. Říkali jsme si, že naše výkony nejsou tak dobré, abychom se přehlídek mohli účastnit aktivně jako herci loutkového divadla. V roce 2015 jsem si jako principálka řekla, pojďme do toho! A právě v tomto roce jsme se přihlásili do první celostátní přehlídky a s tím jsme samozřejmě museli vymyslet nové jméno. Nemohli jsme na plakáty napsat, že jsme odbor Sokola, to jsme byli vlastně skoro všichni v republice, kteří se zabývali loutkovým divadlem. A tak vznikl název PRONITKA. PRO znamená Prostějov a NITKA jakoby loutky na nitích. Na výroční schůzi Sokola I. v roce 2015 jsme uspořádali slavnostní křest tohoto názvu. A vždycky ráda dávám k dobru, že za kmotry nám šli vlastně tři starostové. Starosta Sokola I, župy sokoloské a tehdejší náměstkyně primátora Prostějova Rašková. Takže tady skorostarostka...“ (smích)
* Kolik máte dohromady loutek?
„Máme jich opravdu velkou sbírku, ale nechtěla bych prozrazovat počet. Vychází nám to na všechna představení, takže můžeme hrát pohádky o čertech, vodnících, pirátech a podobně. Většina našich loutek pochází už z roku 1953 a bylo velmi těžké a zároveň nákladné je opravovat. Ovšem právě díky našim účastem na celostátních přehlídkách jsem získala kontakt na následovníka provozovatele výrobního družstva Únanov ve Znojmě, kde se loutky dlouhá desetiletí vyrábějí a opravují. Za panem Maškem jsem byla například s čertem, kterému upadla hlava. Když v jedné ruce držel tělíčko loutky a ve druhé hlavičku, téměř se slzami v očích mi sdělil, že právě tento čert je z Únanova! On prostě poznal práci svého otce, či dokonce dědečka.“
* A kolik má loutkové divadlo PRONITKA herců plus ostatních členů?
„Málo, velmi málo… Rádi bychom přivítali nové, a to nejen herce. Okolo divadla je spousta další práce, jako například ušít kostýmy, opravit vahadla a potřebovali bychom i zvukaře a osvětlovače. Náš soubor má v tuto chvíli třináct lidí, což je opravdu málo. Role máme rozdělené. Zvlášť se mluví a text se čte, druhou rolí jsou animátoři, kteří vodí loutky.“
* Jste amatérské divadlo, takže jak je možné finančně zabezpečit jeho provoz?
„Těžko! Sokol vlastně funguje podle starých zásad, kdy se všechno dělá dobrovolně, s láskou, zadarmo a všichni navzájem si pomáhají. Takže i my členové divadla hrajeme představení zadarmo, bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Baví nás to tak, že tomu věnujeme spoustu času a peníze nedostáváme vůbec žádné. Když si chceme uvařit kafe, tak si ho musíme donést z domu... Jedinou naší velikánskou odměnou je potlesk dětí po představení, usměvavé tváře diváků a vždy zaplněné hlediště. A s provozem nám významně pomáhá statutární město Prostějov, za což bych chtěla moc a moc poděkovat.“
* Přežije podle vás loutkové divadlo dnešní uspěchanou a přetechnizovanou dobu?
„Určitě přežije! A to právě díky těmto nadšencům, kteří jsou ochotni věnovat mu spoustu času a energie. V roce 2016 bylo loutkoherectví zapsáno do kulturního dědictví UNESCO, což je obrovská pocta. Já osobně navíc v posledních letech registruji stále vyšší a vyšší zájem o loutková představení. Dnešní doba je skutečně přetechnizovaná a například moderní pohádky se nelíbí ani mně. A já pořád věřím, že děti, mládež i dospělí se zase vrací nebo v nejbližší budoucnosti vrátí opět ke klasice.“
* Dá se skutečně loutce vtisknout život?
„Bez toho by to přece nešlo! Bez života by nebyla pohádka. I v případě, že máme při představení role rozdělené, musí být každá loutka jako živá, i když má omezené možnosti. A divák pozná, že loutkoherec do toho dává své srdíčko.“
* Jaká v nejbližší době připravujete představení v prostějovské sokolovně?
„Máme už připraven plán na celé jaro 2020. V lednu jsme začali pohádkou Jak Kašpárek s Honzou vyzráli na čerty a budou následovat představení Zvonek královny víl, O hastrmanovi a Honza hádanek král. Hrajeme vždy každou neděli v sále prostějovské sokolovny.“
* Co byste jako principálka popřála loutkovému divadlu PRONITKA do budoucnosti?
„Těch přání by bylo hned několik. Ať zkrátka žije! Ať žije divadlo i samy loutky a ať i nadále baví své diváky. Přála bych také všem hercům zdraví a chuti rozdávat radost všem, i když zadarmo a ve svém volném čase.“


LUCIE HLAČÍKOVÁ
* narodila se 30. března 1967 v Prostějově
* je vdaná a má dva dospělé syny
* absolvovala Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově
* pracovala v Obchodních sladovnách, kde ji kolegyně přivedla k loutkovému divadlu
* principálkou loutkového divadla PRONITKA je od roku 2001
* mezi její další záliby patří ruční práce a zahrádkaření
zajímavost: podle svých vlastních slov patří mezi workoholiky a umí se pustit úplně do všeho