AKTUALIZOVÁNO: Zibura: „NÁHORNÍ KARABACH JE BEZPEČNĚJŠÍ NEŽ CENTRUM BARCELONY“

Je mu teprve 27 let, i tak ale stihl procestovat více světa než velká většina lidí za celý život. Jeho pojetí cestování je navíc unikátní, drtivou většinu cest totiž absolvoval pěšky. Své cesty začal pěšími pouštěmi po Evropě. Od té doby si ale rozšířil obzory: navštívil Kavkaz, také Turecko a Blízký východ. Zajímavé zkušenosti udělal v Číně, kde, jak říká, prožil týdny se skvělými lidmi, kterým ale nerozuměl ani slovo a ani oni jemu. V zahraničí pak potkává stovky a stovky lidí, třeba při autostopu. Někteří jej pak ubytují, takže má možnost udělat si obrázek o tom, jak si kdo žije, a dostat se ještě blíže tamní kultuře. Někdejší student žurnalistiky napsal už také čtveřici knížek. A o té nejčerstvější s názvem Prázdniny v Evropě přijel na podzim popovídat právě na Hanou.

* Kde se ve vás vzala ta touha cestovat? Měl jste někoho takového v rodině, kdo do toho praštil a řekl si, že projede půlku světa?
„Ono to proběhlo naopak. Já jsem naučil cestovat své rodiče, pak jsme začali jezdit spolu. Loni jsme byli v Nepálu. Příští rok je beru do Náhorního Karabachu a s bratrem pojedou na Nový Zéland.“
* Hodně exotická místa…
„Já jsem ten Náhorní Karabach vybral, protože je tam nádherná krajina a lidi tam mluví rusky. Stejně jako mí rodiče. Tak jsem si říkal, že by zas byli na koni oni se svou ruštinou. Mně ale otec četl dobrodružné knížky, což byl první moment, kdy jsem zatoužil po cestování. Druhý moment byl, že jsem dost zvědavý a vždycky mě zajímaly různé věci. A když je člověk podle mě zvědavý, tak ho to k tomu cestování dříve nebo později přivede, zkrátka věci, o kterých četl, chce vidět na vlastní oči. Takže touha po dobrodružství a zvědavost mě vedly k cestování.“
* Pamatuji si, že vaše rodina nebyla zpočátku úplně smířená s vaším cestováním. Už se s tím smířila?
„No když se vaše dítě v devatenácti rozhodne jít samo do Říma, tak je to trochu nestandardní věc. Chápu tedy obavy svých rodičů. Na druhou stranu pochopili, proč to dělám, co mi to přináší a koneckonců na cestu do Santiaga už se třikrát vydali sami. A díky tomu tak pochopili, co na tom vidím.“
* Vy ale své zážitky asi nerad opakujete, že? Nikdy nejezdíte na úplně stejná místa.
„Protože jsem zvědavý, tak mě vždycky zajímá, jak to vypadá tam, kde jsem ještě nebyl. Ale zrovna do Nepálu jsem se vrátil právě s rodiči, protože tam znám místní podmínky a věděl jsem, že tam můžu udělat bezpečnou a hezkou cestu. To samé u Náhorního Karabachu. Takže se na některá místa vracím s rodiči, ale jinak se snažím cestovat tam, kde jsem ještě nebyl.“
* Co se týká Náhorního Karabachu, ten byl dříve spojován spíše s válkou. Neměl jste tedy nějaké obavy z bezpečnostních rizik?
„Ty země se opravdu strašně liší. A není to tak intuitivní, že když byla někde před třiceti lety válka, že je tam teď nebezpečno. Tohle rovnítko tam dát nejde. Je třeba si v takových situacích zjistit aktuální informace a podmínky. Pravda je sice taková, že Náhorní Karabach je separatistická republika, jejíž budoucnost nikdo nezná, protože si tohle území stále nárokuje Ázerbájdžán. Ale třicet let tam panuje tento status quo, Náhorní Karabach funguje jako samostatná země a není důvod předpokládat, že by se na tom mělo skokově něco změnit. Je to malá, venkovská země, kde každý zná každého. Kriminalita je zde velmi malá. Sice zde v případě nouze nemůžete čekat diplomatickou pomoc, protože je to prakticky neexistující území, na druhou stranu to tam určitě bude bezpečnější než v centru Barcelony. A obecně venkov je vždycky bezpečnější než velká města. Nemyslím si, že by to aktuálně byla riziková oblast. A často jsou navíc úplně jinde, než je lidi hledají. Nejvíce lidí zemře při nehodách na cestách.“
* Nebo na infarkt...
„Lidi třeba přijedou do Asie a řeknou si: ‚No oni přece ti místní taxikáři řídit umí.‘ A oni řídit neumí, prostě ty smrtelné nehody na těch silnicích jsou. Já se tedy třeba nebojím být v zemi po válce, když vím, že je tam nízká kriminalita a že je ta válka za nimi. Ale třeba se bojím hustého provozu, neorganizovaného. Přemýšlím tedy o tom, ale nemyslím si, že by byl aktuálně Náhorní Karabach riskantní oblastí.“
* Cestujete hlavně po svých nebo stopem. Usedl jste ale někdy také v zahraničí za volant?
„Já si teprve minulý rok udělal řidičák, takže ještě neřídím. (směje se) Nicméně mám všechno v plánu. Myslím si, že člověk by měl vytěžit z toho svého věku to nejlepší, co mu nabízí. A můj věk je ještě věkem stopování. Protože to je ještě sympatické, když mladý člověk stopuje. Když stopuje člověk ve čtyřiceti, tak už je to trochu divné. A vím, že ježdění autem si užiju, až budu mít rodinu. Myslím si, že je pořád ta doba, kdy mi nevadí spát venku pod stromem, nebo doba toho stopování. Až budu mít rodinu, tak si pořídím karavan a můžeme jezdit!“ (úsměv)
* Zůstaňme u stopování. Zažil jste stát, kde to bylo extrémně složité, nebo vám naopak zastavilo hned první či druhé auto?
„Nejjednodušší je stopování v zemích bývalého sovětského bloku. Byl tam nedostatek aut a ten naučil lidi stopovat. Třeba v Polsku vláda podporovala stopování, protože to mělo být oficiální řešení nedostatku aut. A výborně se stopuje v pobaltských zemích. Trochu hůř je tomu ve Švédsku nebo ve Finsku a v Řecku. To jsou země, které ten socialismus nezažili. Ve Finsku, když bylo někomu osmnáct, tak měl brzy auto, nebo si začal půjčovat od svých rodičů. Takže ti lidé neměli nikdy motivaci stopovat. Ale je to zajímavý fenomén, ohromě mě to baví. A ne proto, že by to bylo levnější cestování. Hlavně proto, že je to takový filtr na lidi. Když si člověk stoupne k silnici se zdviženým palcem, tak většina lidí stopaře nebere. A zastaví mu až ten, co sám někdy stopoval nebo hodně cestuje. A je zároveň komunikativní. Takže je to vlastně strašně dobrý způsob, jak narazit na zajímavé lidi. Protože každý, kdo bere stopaře, je něčím neobvyklý. To mi přijde úžasné. Sám se snažím prosazovat takové gentlemanské stopování, že jsem třeba vždycky řidiče pozval na kafe nebo na oběd. Snažil jsem se být čistý, umytý a být prostě ten stopař gentleman. Mě totiž mrzí, že se stopování bere namnoze jako záliba nějakých…“ (přemýšlí)
* Vandráků?
„Tak, přesně, jako vandráků ve špatném smyslu slova. Protože stopování je nádherný způsob, jak poznat prostřednictvím lidí jejich zem. Rád bych přispěl k tomu, aby si lidé z mé generace stopování taky vyzkoušeli. Proto jsem taky velkou část knížky věnoval právě stopování, protože mi přijde škoda tuto hezkou tradici zapomenout.“
* Co se týká stopování, tak kromě něj zmiňujete v knize také možnost ubytování? Nemyslím jen v rodinách, ale i jiné spíše low cost kapacity?
„Víte, mě právě mrzí, že jakékoli nezávislé stopování je spojováno s tím, že musí být low cost. To si vůbec nemyslím. Člověk by měl cestovat za zážitky a utrácet peníze. Protože když už mi není devatenáct, mám nějakou práci a tedy i peníze, tak mi přijde i slušné v té zemi utrácet. Třeba v chudých zemích je utrácení peněz nejlepší způsob, jak je podpořit. Takže když jsem ve městě, tak spím po penzionech a hostelech. A když na venkově, tak se vyspím venku, abych nemusel řešit, jak se dostat do nejbližšího města na nocleh. Ale cestovat low cost rozhodně není cílem mého počínání. Takže knížka rozhodně neobsahuje žádný seznam rad, jak cestovat levně, a naopak se snažím na to poukázat, že je dobré peníze utrácet.“
* Už jste na svých cestách zažil ledasco. Byl jste přesto v nějaké zemi, kde vás rozdíl kultur šokoval nebo překvapil?
„Překvapil bych ani neřekl. Rozhodně ale zemí, která je nejodlišnější od té naší, je Čína. Tam je všechno jinak, absolutně. V Číně jsou jiná i gesta, tam se ani rukama nedomluvíte. Protože ta čínská civilizace se vyvíjela zcela záměrně nezávisle na té evropské, aby země zůstávala odlišná. Takže třeba sice obchodovala se světem, ale ti námořníci se ani nesměli vylodit na čínském území. Stanovili třeba jediného člověka, se kterým mohli obchodovat. A tohle mě právě fascinuje – objevovat, protože člověk tak zjistí relativitu své kultury – až ve chvíli, kdy je donucen pohlížet na ni pohledem nějaké jiné. To mi přijde inspirující. Jinak ale v obecné rovině jsou si lidé všude na světě podobnější, než by se mohlo zdát. Každý chce mít především svůj klidný život, děti, které vyrůstající v bezpečí a chodí do školy, mít práci, která ho slušně živí a kterou dělá rád. Oni sice ti Číňané mluví jiným jazykem a mají jiné, nebo naopak žádné, náboženství, ale na té lidské úrovni si s nimi budete strašně rozumět. I když si s nimi o tom nepokecáte, protože nesdílíte jejich jazyk...“
* Pamatuji si, že jste při minulých přednáškách sám sebe označil za velkého optimistu. Co vás v tomhle postoji utvrdilo?
„Marcus Aurelius v knize Hovory k sobě napsal, že naše myšlenky utváří náš svět. Ono to tak je. Když člověk věří lidem a je optimistický, tak skutečně žije v tom světě, kde to tak funguje. A když naopak někdo žije s nedůvěrou a s tím, že se musí bát... Myslím si, že takhle žiju v hezčím světě. Já už ani nemůžu být negativní po svých zkušenostech z cest. Protože jsem se potkal s tolika lidmi a ještě mi nikdo neublížil. Stopem po Evropě mě vzalo na dvě stovky cizích lidí. Vzali k sobě do auta úplně cizího člověka, kterého znali sotva několik sekund. Ale nejsem naivní. Nedávno jsem třeba přednášel ve vězení... Snažím se setkávat s lidmi ze všech vrstev společnosti a vím, že existují i lidi zlí, nejsem idiot. Ale jsem přesvědčený, že výrazně převažují ti dobří. A ten pesimismus, se kterým se u některých setkávám, mi není blízký. Protože když někdo v mém věku prohlásí: ‚To já bych takhle nikdy nejel, to já bych se bál,‘ tak se bude bát celý život a nic nezažije. Tak já se tolik nebojím a mám ty zážitky.“
* Takového člověka bych taky nechápal. Zvlášť v tomhle věku...
„Já chápu, že ne každý chce cestovat. Je to takový zvláštní trend současné doby a jsou možná zajímavější lidi nebo zajímavější věci. Možná to cestování drobátko nadhodnocuji. Ale pro mě je to velká vášeň a vždycky se rád vracím s tím, jaké lidi jsem na cestě potkal. Na druhou stranu si myslím, že člověk, když cestuje sám, si dokáže vyvinout jistou intuici na lidi, kteří mají zlé úmysly. Už jsem se párkrát setkal s člověkem, ze kterého jsem neměl dobrý pocit. Tak jsem se nějak vytratil.“
* Zaujala vás pak nějaká země natolik, že byste v ní zvažoval delší pobyt?
„Jasně! Hodně mi v životě chybí ta zkušenost žít nějaký čas v cizině, protože já jsem nebyl na Erasmu. Ale hodně by se mi líbila možnost žít v Číně. Ale tam by měl člověk trávit mnoho let, možná desítek let, aby to pochopil. (směje se) Ale třeba je mi blízký i temperament jižních zemí. Třeba Portugalsko, Španělsko, na Krétě je to taky nádherné. I ten Náhorní Karabach mi přišel inspirativní, protože bavit se s lidmi, z nichž každý druhý přišel o někoho blízkého ve válce, a žijí na území, o kterém neví, co s ním bude, tak to je hodně zajímavá věc. To jsou lidé, kteří vás mohou něčím inspirovat, protože žijí ve světě výrazně odlišném od toho vašeho. Přijde mi zajímavé se setkávat s lidmi z jiného prostředí, zkoumat ten jejich pohled na svět, protože až se pak vrátím do České republiky, můžu pak jejich pohled na věc adaptovat na svůj život. Zní to možná jako velké klišé, ale když je člověk konfrontovaný se skutečnou chudobou, jako třeba v Nepálu, který patří ke třiceti nejchudším zemím světa, tak skutečně tady na věci nahlíží jinou optikou. Právě kontakt s chudobou mi přijde jako zásadní zkušenost, kterou není těžké získat, protože stačí jet na Ukrajinu, do druhé nejchudší země Evropy. A je to deset hodin cesty z Prahy. Přijde mi to třeba přínosnější cestovat tam, kde to tak hezké není, než cestovat na Západ.“
* Máme za sebou 17. listopad. Svoboda a cestování, to je do určité míry spojená nádoba. Jak jako cestovatel berete právě připomínku Sametové revoluce?
„Mně přijde, že se hodně mluví o svobodě cestovat a zapomínáme přitom na jinou důležitější svobodu, a to svobodu opustit svou zemi a žít jinde bez následků pro vaše blízké. Protože zatímco cestování je taková kratochvíle, tak být vězněn ve své zemi, nemoci ji opustit, to je něco, co lidem ničilo životy. Takže to mi přijde báječné, že je pryč. Mám ale Českou republiku rád, rád zde žiju, ale kdybych zde spokojený nebyl, mohu se odstěhovat. A mám kamarády, kteří to udělali. A jsou spokojenější. Protože povahově byli takoví, že jim česká mentalita nevyhovovala. Takže tohle osobně vnímám jako největší přínos, to že se otevřely hranice. Ne že můžu cestovat, to mi život zase tak nezlepší. Na druhou stranu se to snažím vnímat propojené. Poslouchám příběhy a chápu lidi, kteří si přijdou, že byli po revoluci zrazeni, že to, co si slibovali od změny režimu, se v devadesátých letech minulého stoeltí nestalo. Ale to jsou asi ty porodní bolesti. Já třeba vnímám u lidí, kteří chodí na mé přednášky a čtou mé knihy, že oceňují zprostředkovávání zážitků z ciziny lidem, kteří je za socialismu nemohli získat. Nemohli opustit svou zemi směrem na západ, nebo mohli, ale velmi komplikovaně. Takže si o tom aspoň mohou přečíst v mých knihách. Už jenom to je super.“

LADISLAV ZIBURA
* narodil se 15. června 1992 v Českých Budějovicích
* cestovatel, novinář a spisovatel
* v roce 2016 získal bakalářský titul v oboru Žurnalistika na Masarykově univerzitě v Brně
* pracoval v Českém rozhlasu, živí se jako copywritter
* od 22 let píše knihy, prací se mu stalo cestování a následné pořádání cestovatelských přednášek
* mezi jeho koníčky patří saunování, pěstování kaktusů, cestování, křížovky, běh a také hudba
* má staršího bratra
zajímavost: jeho prvním cestovatelským dobrodružstvím byla pěší pouť z Českých Budějovic do Říma, bylo mu tehdy osmnáct let