AKTUALIZOVÁNO: „LIDÉ NEMUSÍ ODCHÁZET S HRŮZOU A V BOLESTECH“ Miroslav Kala nejprve pětadvacet pracoval jako neurochirurg, k paliaci se dostal na základě osobní zkušenosti z péče o nemohoucího tchána

Lidem v závěru života často stačí už jen zdánlivě málo, a přece strašně moc: aby u nich někdo byl. Přesto se to mnohým z nás nepoštěstí. Obětavých, kteří by tu byli pro druhé i v jejich těžkých chvílích, najdete mezi námi jen velice málo. Částečně za to může náš životní styl a potřeby, částečně naše hodnoty. I o tom jsme si povídali s Miroslavem Kalou (na snímku) v první části obsáhlého rozhovoru, kterou jste si mohli přečíst v předchozím čísle. V té druhé jsme se více zaměřili nejen na oddělení prostějovské péče, jehož je garantem, ale i na něj jako člověka. Jak se on sám coby někdejší neurochirurg dostal k péči o umírající? Nebylo by mu jako lékaři i člověku lépe například v porodnici? A jak to má se smířením s vlastní smrtelností?

* Lidé si často pletou paliativní péčí a klasickou LDN. Jaký je mezi nimi rozdíl?
„U dlouhodobě nemocných je patrná snaha zlepšit člověka po zdravotní stránce. Očekává se, že má v sobě ještě určité fyzické rezervy, které je možné využít. Lékaři se stále snaží dostat člověka o nějaký stupeň výše. Do paliativní péče přijímáme pacienty, kteří mají všechny podobné pokusy už za sebou.“
* Termín paliativní péče je odvozen z latinského pallium čili plášť. Má to nějaký praktický význam?
„Stejně jako se balí novorozenec do povijanu, aby mu nebyla zima a cítil se bezpečně, tak i my do tohoto pomyslného pláště zabalíme pacienta. Jen tak na něj nebude doléhat vše, co jej trápí. Tento pomyslný plášť slouží k tomu, aby měl pocit bezpečí a aby se navzdory chorobě cítil vnitřně co nejlépe.“
* Jak toho dosahujete?
„Náš mozek je chemická laboratoř, naše nálady se odvíjejí podle toho, jaké chemické látky v něm právě hrají první housle. Díky tomu se i v těžké životní situaci můžeme cítit dobře. Neříkám přitom, že smrtelně nemocný člověk bude šťastný, ale dokážeme docílit toho, že bude alespoň klidný. Pomoci mu mohou léky proti bolesti i negativním emocím. Člověk se pak dostane do určitého klidového stádia.“
* Chápu, že pomocí sedativ a opiátů zbavíte člověka bolesti a navodíte mu příjemné pocity. Jenže bude to stále ještě on?
„Je přirozené, že po lécích bude takový člověk spíše pospávat a třeba i v tom spánku přejde do bezvědomí a zemře. Ale přitom se bude cítit lépe a bude schopen to dát i najevo. Čili stále jde o to, že člověk z tohoto světa nemusí odcházet s hrůzou a v bolestech.“
* Nejedná se vlastně o eutanazii svého druhu?
„To v žádném případě. Samozřejmě že se přitom musí hlídat dávkování podávaných léků. Pokud bych vám tyto léky podal, tak se prospíte, možná budete po probuzení v euforii, ale určitě vás neusmrtí.“
* Hned na úvod obsáhlého rozhovoru jste zmínil, že nemocní pro vás nejsou pouze čísla, ale že se k nim snažíte přistupovat jako k lidem, kteří se jen dostali do další fáze svého života. Jak o nich zjišťujete informace, když komunikace s nimi bývá často obtížná?
„V tomhle hrají významnou roli nejen lékaři a sestry, ale právě kaplanka, která má více času si k pacientům sednout a delší dobu s nimi hovořit. Hodně informací získáváme také od rodin. Díky tomu zjistíme, co pacienta zajímá, jaké má sklony, jestli na něco není hodně citlivý. A podle toho se s ním snažíme jednat.“
* Pro oddělení paliativní péče prostějovské nemocnice je nyní vyhrazeno pět lůžek. Je to podle vás dostatečné?
„Máme výhodu, že oddělení paliativní péče je součástí léčebny dlouhodobě nemocných a že kapacita může v případě potřeby být kdykoliv rozšířena až na čtyřiadvacet paliativních lůžek. Snahou je vyhovět všem žadatelům o paliativní péči. Jestliže tedy přijde někdo s tím, že má doma těžce nemocného člověka a není schopen tu péči zvládat, pak ji můžeme zajistit na více než pěti lůžkách, což se pak děje na úkor míst určených pro následnou péči. Je ovšem velkou výhodou, že máme tuto možnost. Už se nám totiž stalo, že místo pěti paliativních pacientů jsme jich tu měli dvanáct.“
* Jak dlouho se v podobných případech čeká na přijetí?
„Pokud se na nás někdo obrátí s opodstatněnou žádostí, jsme schopni vyhovět obvykle do týdne, maximálně pak do čtrnácti dní.“
* Pojďme se nyní chvíli bavit o vás. Jste neustále obklopen umírajícím lidmi. Nebylo by vám jako lékaři lépe třeba v porodnici?
„Tak já jsem se pětadvacet let živil neurochirurgií. Nicméně nastala situace, kdy se moje manželka s mojí tchyní v našem bytě starali sedm let o tatínka mé ženy, který prodělal opakované cévní mozkové příhody. Dlouho byl naprosto imobilní, v posledních letech ani nekomunikoval, byl živený po lžičkách či injekčními stříkačkami. Musím říct, že jsem péči mé tchyně a ženy obdivoval. Trochu jsem jim pomáhal, nicméně drtivou většinu té práce udělaly ony samy bez jakékoliv další pomoci. Nebylo to lehké období, nicméně každou ztrátou v životě lze i něco získat. Mně se v té době otočil pohled na umírání i na to vše kolem.“
* Neuvažovali jste za takových okolností, jaké by to bylo, pokud by u nás byla legální eutanazie?
„Musím se přiznat, že podobné myšlenky člověka občas napadaly. Nicméně v té době jsem psal knihu Jak pracuje a o čem přemýšlí neurochirurg. V ní je esej právě o eutanazii. Během psaní jsem došel k závěru, že ani těžce nemocní by neměli mít možnost opustit svět dobrovolně. Ovšem to za situace, kdy se jim dostane laskavého a vlídného ošetřování i odborné péče. V takovém případě je možné i těžký život nějak zvládnout a nedegradovat ho na něco, co lze zlikvidovat aplikací léku injekční stříkačkou.“
* Po těchto úvahách jste se tedy vydal úplně jinou cestou...
„Tak rychlé to nebylo. Pravda říkal jsem si, že bych se později rád věnoval těžce nemocným, o které už jiní lékaři ztrácejí zájem. Nicméně jsem si myslel, že se do toho pustím nejdříve, až mi bude šedesát. Nakonec to bylo o poznání dříve.“
* Proč?
„Svůj lékařský život jsem začínal jako workoholik. Byl jsem naprosto posedlý prací, za všech okolností jsem se těšil do zaměstnání, a to i na noční či víkendové služby. Nedlouho po padesátce jsem přišel na to, že to asi bylo špatně, že to není to, co bych měl dělat. I proto jsem se dal na cestu paliativní péče, která je určitě klidnější než neurochirurgie.“
* Jak se na to dívali vaši kolegové?
„Když jsem to oznámil na neurochirurgii, tak mi všichni říkali: ‚Prosím tě, co tam chceš dělat, vždyť ti lidé stejně nakonec všichni zemřou?!‘ To je sice pravda, ale vůbec není jedno, jakým způsobem o ně bude postaráno a s jakými pocity budou odcházet. Na jedné straně lze umírajícího opustit s tím, že tady nejsem nic platný a je to prostě úděl člověka, s nímž nehnu. Na druhé straně já osobně mám za to, že pozornost si zaslouží i umírající.“
* Jak se tohle vše podepisuje na vaší psychice?
„Téměř deset let jsem pracoval v Hospici na Svatém Kopečku jako primář. Umírající jsem měl před očima skutečně každý den. To víte, že se to nějak projeví. Když jsem si v sobotu večer sedl k televizi, tak v jednom křesle byla manželka, ve druhém já a v tom třetí prázdném seděla zubatá... Jinak řečeno, představa toho, že jsme smrtelní a že jednou zemřeme, zahlcuje váš mozek každodenně a velmi intenzivně. Pokud děláte jinou profesi, tak o tom víte, ale nezabýváte se tím. V tomhle případě je však člověk stále nucen, aby si to uvědomoval. Na druhou stranu jsem v této práci našel velký smysl. Mám dobrý pocit ze srovnání toho, v jakém stavu se k nám nemocní dostávají a v jakém stavu nakonec ze života odcházejí.“
* Kolik lidí na novém oddělení prostějovské nemocnice takto dosud zemřelo?
„Za první tři měsíce fungování to bylo přes třicet nemocných.“
* Myslíte, že je možné se před vlastní smrtí smířit sám se sebou, s lidmi a případně i s Bohem?
„Těžko říct. Nikoliv nadarmo Jaromír Nohavica v písni Kometa zpívá, že se smrtí smířit nejde se. Umírání je vždy těžké, a to i v rodinách praktikujících katolíků, kteří s sebou určitou míru pokory nesou. Ze zkušenosti vím, že včasné smíření každý nezvládne. Ostatně slyšel jsem názor, že v paliativní péči by měli pracovat pouze ti lidé, kteří jsou vyrovnáni s vlastní smrtí. Přiznám se, že já osobně s touto skutečností smířen nejsem. Beru ji na vědomí, respektuji ji, jinak ale mám problém smířit se s tím, že už mi bylo šedesát, natož s tím, že bych měl umřít.“
* Podaří se vám to někdy?
„To opravdu nevím, úplné smíření je dostupné asi jen málokomu. Nicméně věřím, že z tohoto světa lze odejít v klidu a bez dramatického utrpení. To je právě cílem mé současné profese. Rád bych, aby každý pacient, kterého pohladím po ruce a zeptám se: ‚Je vám dneska lépe?‘ alespoň kývl hlavou, že je. Toto je smysl naší práce. A pokud se podaří tyto postupy prosadit do mysli všech zdravotníků, tak to bude jen dobře.“