AKTUALIZOVÁNO: „KDE JINÍ LÉKAŘI KONČÍ, TAM MY TEPRVE ZAČÍNÁME!“ Miroslav Kala považuje paliaci za péči o pacienta po všech stránkách

 Říká se, že na konci vše dobře dopadne. A jestli to nedopadlo dobře, pak to ještě není konec. Aby tomu tak skutečně bylo, o to se snaží i Miroslav Kala (na snímku). Elitní neurochirurg se před deseti lety stal primářem Hospice na Sv. Kopečku. Tehdy se začal věnovat pacientům, o nichž by mnozí z jeho kolegů prohlásili, že už jim nikdo pomoci nemůže. V tom pokračuje i poté, co loni v listopadu nastoupil do prostějovské nemocnice. „Pane docente, nebude vám vadit, když si vás vyfotím,“ ptala se jej před zahájením našeho interview jedna ze zaměstnankyň nemocnice. „Není problém, ale nebude vám vadit, že tak blbě vypadám?“ odpověděl pohotově vysoce kvalifikovan a uznávaný odborník, který tak odhalil i další stránku své renesanční povahy. Tu lze vystopovat v jeho četných knihách psaných s humorem a pochopením pro lidské radosti i trápení. Právě díky tomu nebyl rozhovor rozhodně smutný, přestože se vesměs točil kolem smrti a umírání. Vzhledem k jeho zajímavosti a rozsahu jsme se rozhodli rozdělit ho na dvě části. Dnes přinášíme tu první.

* Když nás bolí zuby, jdeme za zubařem, když nohy, tak za ortopedem. Komu je ale vlastně určena paliativní péče?
„Paliace znamená komplexní péči o pacienty, kteří jsou v poslední fázi nevyléčitelných onemocnění. Tam, kde lékaři jiných oborů, tedy chirurgové, internisti, kardiologové a další, od pacientů dávají ruce pryč a krčí rameny s tím, že už pro ně nemohou nic udělat, tak tam my s naší péčí teprve začínáme. Kromě nemocných s rakovinou může jít například o lidi s chronickým srdečním selháním, se stavy po těžkých mozkových příhodách, při pokročilé formě jaterní cirhózy a s celou řadou dalších nemocí.“
* Básník Jiří Wolker napsal, že smrt není zlá, ale mnohem horší je umírání, v němž je každý opuštěn. Co můžete udělat pro to, aby závěr lidského života byl co nejjednodušší?
„My se staráme o to, aby se člověk navzdory pokračující chorobě vnitřně cítil co nejlépe. A to i přesto, že leží, je zmatený či se pomočuje. Navzdory tomu pro nás není pouze nějaký pacient na pětce, ale pořád ten pán, který byl před pár lety uznávaným pracovníkem, či maminka, která dobře vychovala několik dětí. Prostě je to tatáž osobnost, která se jen dostala do dalšího stádia vývoje, které mnohé z nás nemine.“
* Stárnutí je otravné, ale je to jediný možný způsob, jak se dožít vysokého věku. Za to však platíme vysokou daň...
„A tou může být právě nehybnost, psychické změny, bolesti a další. My pacienty přijímáme do péče a snažíme se o ně postarat tak, aby neměli žádné bolesti, netrpěli nevolností, nezvraceli či mohli co nejlépe dýchat. Ono, když má člověk pocit, že se nemůže nadechnout, tak je to hodně drastické a mnohem horší, než když jej něco bolí.“
* Můžete pomoci i s psychickými problémy?
„Paliace je skutečně péče o člověka po všech stránkách. Po té psychologické se snažíme, aby pacient netrpěl úzkostí a depresemi. Je totiž běžné, že nemocní častokrát bývají v závěru života neklidní, dezorientovaní, mívají bludy a halucinace. My je těchto bludů nezbavíme, nicméně se snažíme docílit toho, aby navzdory nim zůstávali v klidu.“
* Snad všichni si přejeme zemřít doma. Co když se tedy nejbližší budou chtít o nemocného postarat sami, můžete i jim nějak pomoci?
„Jsou skutečně rodiny, které projevují velkou snahu postarat se o těžce nemocného a dají si to přímo za cíl. Těch si nesmírně vážím. Mají hodně dobré vůle, nicméně někdy jim chybí dostatek zkušeností. Pro tento případ tady máme sociální pracovnici, která je ve spojení s mobilním hospicem a je připravena pomáhat s řešením nejrůznějších problémů spojených s domácí péčí. V žádném případě však nelze čekat, že jakýkoliv pracovník bude u pacienta u něj doma působit čtyřiadvacet hodin denně. Podmínkou mobilních hospiců vždy je, aby tam někdo takový byl v rámci rodiny.“
* V čem pečovatelé z řad rodinných příslušníků dělají nejčastěji chybu?
„U těžkých stavů v závěru života může dojít k dramatickým zvratům. Jedná se například o náhle vzniklé bolesti, neschopnost dýchat či dezorientaci. Pokud je rodina dopředu informována a má nachystán dostatek léků, pak je schopná takové momenty zvládnout. Bohužel se velice často stává, že lidé v těchto vypjatých momentech spojených s blížícím se koncem života propadnou panice. Pak to končí tím nejhorším, co se může stát: zavolá se sanitka s houkačkou a záchranáři pacienta urychleně odváží na urgentní příjem. A právě za těchto okolností plných stresu a obav, kdy se kolem umírajícího rychle mění neznámí lidé, člověk zemře.“
* To nezní úplně tak, jak bychom si to sami představovali...
„Promarní se tak obrovská příležitost. Místo toho, aby člověk zůstal v laskavém prostředí vlastní rodiny, umírá ve stresu při převozu sanitkou či krátce po hospitalizaci v nemocnici.“
* Předpokládám, že u těžce nemocných lidí se mění náhled na život. Mnozí z nich se začnou zabývat více sami sebou. Můžete jim i v tomto ohledu nějak pomoci?
„Pro tyto případy k nám pravidelně dochází nemocniční kaplanka, která pacienty navštěvuje, naslouchá jim a dle jejich zájmu se jim věnuje i delší čas. Lidé se mylně domnívají, že duchovní péče je určena pouze věřícím. To je ovšem hrubý omyl. Spirituální potřeby má skutečně každý z nás.“
* I ten nejzarytější ateista?
„Ano, i ten. Všichni jsme totiž v životě někoho buď milovali, nebo naopak někomu třebas neúmyslně ublížili a může nás to do konce života mrzet. K tomu pak patří pojmy jako láska, nenávist, křivda, pomsta a odpuštění. Toto vše lidé na konci svého života velice silně prožívají. Dokud ještě mohou, potřebují si o tom s někým promluvit. Každý z nás před smrtí ze všeho nejvíc potřebuje cítit, že jeho život měl nějaký smysl, nějakou hodnotu, že to prostě celé k něčemu bylo.“
* V čem obvykle lidé tento smysl nacházejí?
„Na toto téma jsem si před lety dělal vlastní soukromý výzkum. Ptal jsem se lidí starších osmdesáti let, co pro ně v životě bylo nejdůležitější. Ženy odpovídaly všechny stejně: byla to láska, rodina a jejich nejbližší. Když jsem se ptal mužů, tam už byly odpovědi rozdílnější. Někteří řekli, že vztahy v rodině, ale většina z nich odpověděla, že práce. Ovšem pokud jsem se zeptal, proč zrovna práce, tak řekli, že hlavně proto, aby se mohli postarat o ženu a děti.“
* Takže rodina byla vlastně nejdůležitější pro všechny.
„Přesně tak. Staří lidé si už většinou nestěžují na to, že měli nízký plat, ani nezávidí sousedce, že zdědila velký majetek. Téměř všichni lidé v závěru života jako úplnou prioritu kladou vztahy. To je dle nich to, na čem život stojí. Najdou se samozřejmě i takoví, co řeknou, že nejlepší je žádné vztahy nemít, protože se v nich dočkali pouze zklamání. Zdá se však, že zdrojem jejich frustrace je právě nenaplněná touha po harmonickém vztahu. Přestože tito lidé zpravidla mají nějakou masku, ve svém nitru jsou naladěni stejně jako ti, kteří hovoří o lásce a rodině jako o tom nejdůležitějším.“
* Hodnoty, o nichž hovoříte, se z každodenní reality poslední dobou ve velkém vytrácejí. Má i toto nějaký vliv na vnímání smrti jako takové?
„Dříve lidé žili v početných rodinách, kde bylo více generací v jednom domě. Takže bylo naprosto běžné, že si vnoučata hrála kolem umírající babičky. Navíc pokud pracovali například v zemědělství, do práce to neměli daleko. V takové velké rodině se vždy našel někdo, kdo byl schopný se o umírajícího během dne i noci postarat. Smrt v takovém případě byla přijímána přirozeně a s velikou pokorou. Lidé to tehdy brali mnohem smířeněji, než jsme schopni my dnes.“
* Kdy nastala změna?
„Po druhé světové válce začala být smrt vytěsňována ze života jako něco nepříjemného, co do něj nepatří a co by se mělo zavřít někam do nemocnice, aby se o tom moc nevědělo. Pamatuji si například, jak nám paní učitelka na základní škole říkala, jak je pro ni nepříjemné, když chodí kolem výlohy, kde jsou vystavena parte. Ona, že by tu vývěsku nejraději zrušila...“
* Pak se nelze divit, že navzdory našim přáním a představám umře v nemocnici sedmdesát procent z nás.
„Přitom se už řadu let objevuje snaha jistých institucí vrátit umírání tam, kam předtím patřilo. Rozvíjí se například iniciativa domácích hospiců. Jde to sice pomalu a ztuha, nicméně cílem je, aby pečující rodiny měly dostatečnou podporu.“
* Nicméně veškerá snaha je často marná. Proč?
„Obávám se, že dokud rodinný život nebude mít ve společnosti takovou váhu, jakou si zaslouží, tak umírání v domácím prostředí bude velký problémem. A to navzdory čím dál větší podpoře ze strany státu. Soudržná, vícegenerační rodina je dnes bohužel jev, se kterým se setkáváme opravdu jen zřídka. Dokonce dítě v první třídě, které žije s oběma rodiči, začíná být skoro vzácností. Přitom vztahy nahrazující klasickou rodinu v žádném případě nejsou zárukou toho, že do budoucna bude možno zajistit potřebou péči a umírání v domácím prostředí.“
* Rozvolněné vztahy se mohou projevit i u pacientů, kteří umírají v nemocnici.
„Často se nám stává, že těžce nemocní velice špatně snášejí, když je jejich dospělé děti odmítají převzít do péče domů. Jsme svědky toho, že se až od nás musí dozvědět, že by mohli nastoupit někam do domova seniorů. Jejich děti o tom totiž s nimi odmítají komunikovat. Pro nemocné z toho plyne obrovský psychický stres, jejich zdravotní stav se následně výrazně zhorší. Pod vlivem zklamání přestanou jíst, mluvit, začnou trpět depresemi.“
* To souvisí s tím, o čem jsme již mluvili.
„Ano, všichni máme zásadní potřebu vědět, že náš život měl nějaký smysl. Drtivá většina z nás ho nachází právě ve svých dětech. Pokud získáme pocit, že nás vlastní potomci nějak zklamali, pak si z toho můžeme odvodit, že jsme v životě selhali my sami a žili vlastně zbytečně. Tohle vědomí je horší než všechny bolesti, které nás sužují. Podobných případů je přitom opravdu hodně.“
* Jenže dá se to vůbec zvládnout v době, kdy jsou lidé existenčně závislí na svých časově náročných zaměstnáních?
„Některým můžeme jen těžko co vyčítat. Dospělé děti někdy bydlí i stovky kilometrů od svých rodičů. Další brzy ráno vstávají, dojíždějí do zaměstnání a teprve večer se vracejí domů. To je pak samozřejmě nemyslitelné, aby se starali o člověka na lůžku, který potřebuje čtyřiadvacetihodinový dohled. V tomto ohledu nejsou dostatečné ani instituce, které domácí péči podporují. Všechny mají totiž požadavek, aby u nemocného byl denně přítomen jeden člen rodiny. A chápu, že to často není možné.“
* Vy jste ale původně hovořil o trochu jiných případech. Povídejte.
„Ze strany příbuzných se opravdu někdy setkáváme s nepochopitelným nezájmem hraničícím s naprostou lhostejností. Máme případy, kdy někteří senioři už dlouhou dobu neměli žádnou návštěvu. Takže sociální pracovnice jejich dospělým dětem zatelefonuje a pozve je, aby se jich třeba zeptala, jakým způsobem pokračovat v péči. Jenže komunikace s nimi je těžká, musíme je neustále upomínat, a přesto se nakonec stejně vůbec nedostaví!“
* Pokud toto nemocní vnímají, pak se skutečně nelze divit, že strádají...
„A my s tím nejsme schopni nic dělat. Můžeme zavolat dospělým dětem, aby svoji maminku navštívili, ale nemůžeme garantovat, že toto setkání proběhne. Přitom návštěvy u nás jsou možné čtyřiadvacet hodin denně, v jakoukoliv denní či noční hodinu! Je to obrovský rozdíl ve srovnání s tím, jak to bylo dříve, kdy i těžce nemocní pacienti mohli mít návštěvy pouze ve vymezené dny a hodiny. To vedlo k tomu, že umírající byli zcela odloučeni od rodin. Naši pacienti mají u sebe mobilní telefon a návštěvy mohou přijímat kdykoliv. Přesto toho jejich příbuzní často nevyužívají. V této souvislosti se přímo nabízí přísloví o tom, že jedna matka je schopna se postarat o deset malých dětí, ale deset dospělých dětí není schopno se postarat o jednu stárnoucí matku. Tohle se nám v praxi bohužel mnohokrát potvrdilo.“
pokračování čtěte v příštím čísle



doc. MUDr. MIROSLAV KALA, CSc.


* narodil se 30. dubna 1958 v Novém Jičíně
* na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně maturoval v roce 1977
* vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomoucí, kde promoval v roce 1983
následně si udělal atestaci v oboru chirurgie a neurochirurgie
* do roku 2008 pracoval jako neurochirurg Fakultní nemocnice Olomouci
* od roku 2009 až do roku 2018 pracoval jako primář Hospice na Sv. Kopečku v Olomouci
* je ženatý, má dvě děti: starší dcera z prvního manželství je lékařkou působící v Prostějově, mladší syn studuje Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci
* do prostějovské nemocnice nastoupil loni v listopadu
* mezi jeho záliby patří chalupaření, příroda a fotografování, má rovněž rád hudbu, poslouchá vše od Mozarta až po Deep Purple
zajímavost: je velmi činný i jako spisovatel a díky chalupě ve Slavíkově u Budětska na Konicku přičichl k chalupaření, které se stalo jeho životní vášní, přičemž právě na toto téma napsal hned tři knihy fejetonů, úvah a vtipných příběhů, ale je také autorem několika pohádkových knih pro děti, když knížku O Františkovi a jeho pohádkových přátelích zpracoval Proglas do podoby rozhlasového Večerníčku a mimo to napsal celou řadu odborných publikací, většinu jeho knih pak osobitým způsobem ilustroval skvělý kreslíř a humorista Miroslav Barták