Šlambor: „Předání moci se domlouvalo! Naštěstí...“

Své levicové názory dává velice často najevo. Do komunistické strany však vstoupil až po listopadu 1989 a stal se členem prostějovského zastupitelstva, ve volebním období 2014 až 2018 dokonce uvolněným radním statutárního města Prostějov. Jaroslav Šlambor (na snímku) působil během sametové revoluce v armádě a dnes má o těchto událostech jasno. Předání moci bylo domluvené! Zároveň tvrdí, že ne všechno před listopadem 1989 bylo špatné.

* Jak jste vy osobně prožíval události v listopadu 1989?
„V té době jsem sloužil v armádě. Měsíce před listopadovými událostmi bylo jasné, že společnost směřuje ke změně ve vedení státu. Atmosféra, alespoň jak jsem ji tenkrát vnímal já, byla silně vyhrocená, plná očekávání, radikálních názorů, ale zejména nejistoty. Ta nejistota dalšího možného společenského vývoje se dotýkala vojáků dvojnásob. Koneckonců armáda byla, ale i stále je, významným mocenským nástrojem. Využitelným i zneužitelným. Naštěstí tehdy zvítězil rozum.“
* Hodně často se po letech hovoří o tom, že předání moci bylo v roce 1989 předem domluvené. Co říkáte na tyto spekulace?
„Řeknu to takhle, můj pohled na události spojené s koncem jedné etapy v životě republiky byl určitě jiný tehdy a dnes. Vysoká politika obecně není zrovna etalon mravnosti, a i tehdy platilo Machiavelliho doporučení ‚Účel světí prostředky‘. Moc je prostě silné ‚afrodiziakum‘. Připomenu jen úlohu Mariána Čalfy při volbě prezidenta nebo hlasování komunistů v téže volbě. Ano, předání moci se naštěstí domlouvalo. A domluvilo se ‚sametové‘ předání. Poražení předali moc do rukou budoucích vítězů. Jen připomenu, že mocenská výměna u nás byla významně determinována mezinárodní situací, zejména změnou pozice tehdejšího Sovětského svazu a koneckonců i států Varšavské smlouvy.“
* Už těsně po listopadu 1989 docházelo v naší zemi k převratným událostem, zejména k privatizaci, svobodným volbám a vlastně k přechodu k tržnímu hospodářství. Jak jste vnímal tyto přechody v naší společnosti?
„Tak dlouhou odpověď, kterou by vyžadovala reakce na tuto otázku, mi nezveřejníte... (úsměv) Řadu změn jsem vnímal pozitivně, jiné negativně, další s rozpaky. Po třiceti letech se ukázalo, nakolik oprávněná moje očekávání, ale i obavy byly. Omluvou mému tehdejšímu naivismu budiž mé mládí. Vypovídací hodnotu má i skutečnost, že jsem před několika lety vstoupil do KSČM, přestože mi nic nebránilo přidat se takříkajíc k hlavnímu proudu. Jsem založením humanista, nedokáži se změnit v individualistu, který vnímá především vlastní prospěch. Zní to asi pateticky, ale neumím stručně, v jedné větě popsat svoji základní životní filosofii.“
* Nás by zajímalo, proč jste komunistou?
„Po listopadu 89 jsem byl do roku 1993 v armádě coby apolitickém subjektu, do KSČM jsem vstoupil před několika lety. Pravdou je, že moje levicová orientace má kořeny v mládí a provází mě celý život. Dějinný vývoj se nezastaví a to, co dnes zažíváme, bude jednou nahrazeno systémem, který posune do středu pozornosti člověka, ne zisk za každou cenu. Je lhostejno, jak se mu bude říkat. Podmínkou ovšem je, že se homo sapiens, tedy člověk rozumný nestane obětí vlastní pýchy a hlouposti. Což bohužel nelze s jistotou vyloučit.“
* Jak hodnotíte po třiceti letech celkový vývoj v naší společnosti? Co byste nejvíce nyní kritizoval?
„To je rovněž na delší povídání, ale budiž... Každý z milionů občanů má svůj hodnotový žebříček a prodělal vlastní vývoj. Z tohoto pohledu bude ona uplynulá léta také hodnotit. Osobně se domnívám, že materiálně si většina občanů polepšila. Otázka je, za jakou cenu. Jedna nedávno vyšlá kniha renomované české ekonomky se jmenuje výstižně: ‚Jak jsme se stali kolonií‘. Vřele doporučuji. To je ekonomická rovina. Ta politická realita je na hranici únosnosti. Elity svoji úlohu zjevně nezvládají, chvílemi má člověk dojem, že žije v Kocourkově. To platí i o naší zahraniční politice. Chápu, že musíme ‚držet basu‘ s našimi dnešními spojenci, alespoň špetku hrdosti bychom ale snad projevit mohli... A to nejen ve vztahu k vnějšímu světu, ale i státu, národu, svým dějinám, tradici a zejména k sobě samým. Kritizovat nebudu, jen si dovolím povzdech: postavili jsme na piedestal mamon a jeho oslňující záře nás oslepuje tak, že nejsme schopni nebo nechceme vidět i jiné cesty? Lidská hrabivost, chamtivost jsou bohužel bezmezné...“
* Myslíte si, že i dnes, po třiceti letech, by se v naší společnosti uplatnilo něco, co dobře fungovalo před rokem 1989?
„Nepochybně. A nebylo by toho zrovna málo. Jenže diskuse na toto téma nemá smysl. Dobře to popsal Švandrlík: ‚… čo bolo, bolo. Terazky, keď som majorom, tak tu kašnu zbúrate!‘ Je samozřejmě možné vylít s vaničkou i dítě, otázkou ovšem je, zda je to správné a účelné... Současní mocní nejsou hloupí. Nebudou si zajisté případnou připomínkou minulých úspěchů nabourávat iluze vlastní jedinečnosti a erodovat tak stávající systém. Prožil jsem v té ‚strašné totalitě‘ polovinu svého života a nestačím se divit. Podle dnešního popisu oné doby jsem asi žil v jiné zemi! K ideálu sice měla hodně daleko, ale totální dehonestaci si nezaslouží.“