Kohut: „TUHLE HRU NEMOHLI ZKOSTNATĚLÍ KOMUNISTÉ VYHRÁT!“

Je považován za věčného rebela. Komunisty a estébáky nemůže ani cítit, což i dnes dává velice nahlas najevo. Arnošt Kohut (na snímku) se stal jednou ze sedmi významných osobností událostí listopadu 1989 v Prostějově. Byl to právě on, kdo přinášel aktuální informace z dění v Praze a dalších velkých městech, jednal s tehdejšími nejvyššími představiteli městského i okresního národního výboru. Je také jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Prostějově. Není tedy divu, že Večerník hodně stál o rozhovor právě s ním. Arnošt Kohut ho velice ochotně poskytl a nebere si v něm servítky.

* Byl jste významnou osobností listopadových událostí i v Prostějově. Jaká byla vaše role při sametové revoluci v našem městě?
„Měl jsem styky na disent v tehdejším Gottwaldově a v Praze. Účastnil jsem se mnoha demonstrací a téměř vždy mě zatkli. O setkání studentů na Albertově v Praze jsem věděl, ale pořádal to Socialistický svaz mládeže, takže jsem neměl důvod jet do Prahy. Myslím, že nikdo z disentu netušil, jak moc to může prasknout právě sedmnáctého listopadu 1989. Čekali jsme to spíše desátého prosince na Den lidských práv, nebo až během květnového sjezdu KSČ v následujícím roce. No, a pak se to stalo. V sobotu osmnáctého listopadu jsem poslouchal Svobodnou Evropu. Informovali o brutálním zákroku na Národní třídě a o mrtvém studentovi. Ráno devatenáctého jsem našel fax od Východoevropské informační agentury o úmrtí Martina Šmída. Tím jsem to považoval za ověřené. Vytiskl jsem asi padesát letáků a jeli jsme je vylepit. Kromě Prostějova také do Olomouce a Přerova. Mám dojem, že se mnou byl Michal Šverdík. Z Přerova jsem jel za Bedřichem Koutným do Gottwaldova pro přesné informace. Od něj jsem se dozvěděl, že s tím Šmídem je to falešná zpráva a že v Praze už to vře, bylo založeno Občanské fórum. Dvacátého listopadu jsem napsal Prohlášení Občanského fóra, které přečetl Jaroslav Nečas na náměstí v Prostějově. Tehdy se sešla první skupina lidí na mém pracovišti a položila základy Občanského fóra v Prostějově. Bylo nás šest nebo sedm.“
* Jaké jste měl pocity během převratných událostí?
„Na nějaké pocity nebyl čas! Byl to strašný fofr. Schůzky s předsedou národního výboru Greplem, který, a to bez nadsázky, zabránil použití síly v Prostějově z obou stran. Před pěti lety jsem našel krabici s nahrávkami z těchto jednání. Je tam jasně cítit vypjatost situace. Grepl byl zřejmě pouze prostředníkem, protože nebyl schopen splnit mé požadavky hned. Vždy si dal nějaký čas na rozmyšlenou. Dost jsem na něj tlačil, takže jsme se scházeli i dvakrát třikrát za den. Mezitím jsem musel jednat s mým šéfem, protože jsme okupovali pracoviště na Sídlišti Svobody. Museli jsme si najít nějaký ‚základní tábor‘. Tím se stal Intimit klub v Knihařské ulici. To zařizovali Jarek Nečas s ‚Krejčíkem‘ přes paní Zikmundovou z okresního kulturního střediska. Euforie se dostavila až mnohem, mnohem později. Někdy po volbách v roce 1990.“
* Informace z událostí v Praze či jiných velkých měst docházely do Prostějova poměrně se zpožděním. Jak jste získávali zprávy o tom, co se všechno děje tam „nahoře“?
„To nemáte tak docela pravdu. Komunikaci s Prahou i s Gottwaldovem jsem měl pomocí faxu. Ten neuměla Státní bezpečnost odposlouchávat. Taky jsem tam často jezdil. Znal jsem požadavky Občanského fóra téměř online, jak je dnes v módě. Věděl jsem, jak dopadla jednání s tehdejším komunistickým vedením státu. Dalo by se říci, že jsem měl lepší informace než věrchuška v Prostějově. Často jsem hrál při jednáních s Greplem nebo s okresním tajemníkem Komunistické strany Československa Uherkem pokra. Na základě této výhody jsem zvyšoval požadavky. To se pak ukázalo jako dobrá taktika. K informování obyvatel jsem využíval výpočetní techniku včetně několika tiskáren. Přesto jsem požadoval od města cyklostyl, ač jsem měl dva. Tuhle hru nemohli zkostnatělí komunisté vyhrát! Pomáhali nám i stávkující studenti.“
* Kdy přesně jste byl stoprocentně přesvědčen o tom, že komunisté skutečně padnou?
„Po generální stávce sedmadvacátého listopadu bylo téměř vyhráno. Když se o dva dny později KSČ vzdala vedoucí úlohy a pak se stal Václav Havel prezidentem, bylo to jisté.“
* Neměli jste v listopadu 1989 obavy, že komunisté sáhnou po ozbrojeném zásahu proti snahám o převrat?
„Samozřejmě jsme měli obavy, že moc zasáhne silou. Zejména v prvních dnech. Dostal jsem zprávy o odjezdu ozbrojených jednotek Lidových milicí do Prahy. Okresní prokurátor v Prostějově si mě pozval, aby mě upozornil na dodržování socialistické zákonnosti. Taky mě dva estébáci přijeli zatknout. Mám pocit, že to bylo v sobotu pětadvacátého listopadu. Předtím mi Grepl při jednáních zaručil, že z jeho strany se obávat o bezpečnost nemusím. Jenže kdo byl Grepl a kdo byla StB...? Naštěstí jsem měl zkušenosti z předchozích zatčení. Začal jsem jim vyhrožovat, že si to odskáčou. Nevěděli, co se vlastně děje, takže mě asi po třech hodinách pustili. Dokonce mě dovezli carevnou Volhou zpět na Sídliště Svobody.“
* Jak vy sám byste komentoval vývoj v naší společnosti, který následoval po listopadových událostech?
„Na jaře 1990 jsem nastoupil na federální Ministerstvo vnitra. Původně jsme měli zlikvidovat StB a založit něco na způsob německé BND. Jenže ÚOÚD, jak se to jmenovalo, se nedal postavit bez některých původních estébáků a takzvaných reaktivovaných, což byli taky estébáci, jenže vyhození po roce 1968. Zejména pražští reaktivovaní si chtěli vyřizovat účty. Až na pár světlých výjimek. Měl jsem na vnitru na starost problematiku technického zabezpečení. Situace v této oblasti byla tristní. Začal jsem tedy budovat informační systém pro policii. Evidenci obyvatel, motorových vozidel, cestovních dokladů, zbraní a zbrojních průkazů. Pak přišlo dělení republiky. Byl jsem jeden čas šéfem delimitační komise, která měla na starost rozdělení problematik z české na slovenské Ministerstvo vnitra. Neměl jsem moc čas na problematiku privatizace a ekonomické kriminality. Navíc to nebyla náplň moje práce. Samozřejmě že ke mně prosákly informace o ‚štikách v rybníce‘, ale nic uceleného. To byla práce jiných složek. Já jsem měl těmto útvarům zajistit informační systém. Abych mohl vytvořit kriminalistické evidence, nastoupil jsem na kriminálku tady v Prostějově. Tak jsem se dostal docela blízko k informacím o takzvaném ‚přerozdělování‘ majetku. Po zásadním sporu o řízení policejních sborů s vedením ministerstva jsem od policie odešel.“
* Jaký je váš osobní názor na Václava Havla?
„Byl to intelektuál, myslitel a humanista, jaký se může stát prezidentem jen v době nenásilného přechodu od diktatury ke svobodě. Právě Václav Havel, ale nejenom on, zabránil násilí. Na druhou stranu legitimizoval komunisty. Převzetí všech právních norem ze socialismu byla chyba. I když mu někteří namluvili, že to jinak nejde, byla možnost. Od recepce některých právních norem až po dekrety. Nepojmenování a nepotrestání zločinů komunismu byla fatální chyba. Ti, co nemají pro Havla slov, by mu vlastně měli být vděčni. Místo aby chodili klást věnce ke Gottwaldovi, měli by se chodit klanět ke hrobu Václava Havla!“
* Probíhaly další roky v naší společnosti podle vašeho gusta? Nebo byste udělal něco jinak, kdybyste měl tu moc?
„Mnoho věcí... Jsem technik, analytik. Ale zároveň jsem měl nadřízené a musel jsem poslouchat. Počátkem devadesátých let jsem měl něco přes třicet. Chyběly zkušenosti, které mám dnes. Byl jsem přesvědčen, že užitečné věci se dají prosadit ‚silou‘. Naivita. Pokud za nějakým projektem čouhají veřejné prostředky, hned se najde partička lobbistů, kteří si dokážou podstatnou část odsát. Z původního, leckdy dobrého záměru, se pak stane předražený, v mnoha případech pak nefunkční paskvil. Lidem se to, docela právem, nelíbí a pak naskakují na laciné sliby o likvidaci korupce. Jenže sami se nechají korumpovat, nebo dokonce korumpují.“
* Máme v Česku opravdu demokracii, kterou jsme si v listopadu 1989 vysnili a vybojovali?
„Vybojovali? Tou jednou generální stávkou? Vezměte si například OKD. Co dělali s horníky placení odboráři? Nechali se zkorumpovat. Jinak si to nelze vysvětlit. Co je demokracie v původním slova smyslu? Vyprázdněný pojem. Vládne tady médiokracie. Média mají moc změnit systém. Voliči jsou manipulováni, aniž si to uvědomují. Věří mnohému, co je někde napsáno nebo vyřčeno. Je jedno, jestli na sociálních médiích, nebo na Barrandově. Prezident plácá nesmysly a má podporu šestapadesáti procent občanů. Babiš rozhazuje a slibuje. Tu úředníkům, tu velkým agrárním firmám, třeba haly pro rychlobruslení už máme nejméně tři... Má strategický investiční plán. Ty pohádky si může strčit za klobouk! Je to všechno mediální bublina, za kterou stojí PR agentura Marka Prchala. ‚Obyčejný volič‘ je stále nespokojen, oprávněně. Ale aby se sám snažil něco změnit, to se mu nechce, nebo se bojí. A když se někomu v jeho okolí chce a nebojí se, tak se ptá, co z toho ten dotyčný má. Nebo ho začne dehonestovat...“
* Dnes panuje hodně dohadů a spekulací. Například ta, že listopad 1989 byl předem připraven a dohodnut, že vlastně o žádnou revoluci ani nešlo. Jaký je váš osobní názor?
„Už jsem to řekl. Žijeme v době fake news. Neustále jsme bombardováni nějakými zaručenými zprávami a nemáme ponětí, že jde třeba o informační válku. Internet, mocný nástroj, nevyužíváme jako obrovskou knihovnu, ale jako zdroj ‚zaručených‘ zpráv. Sice mě to masírování štve, ale popravdě nevím, co s tím. Já sám si všechny informace neustále ověřuji. Stejně sem tam naletím. Jak je pak na tom obyčejný konzument? Závěrem bych řekl, že k optimismu mám sice daleko, ale naznačím cestu. Lidé by měli více přemýšlet. U všeho. Snažit se předvídat důsledky svých kroků. Nést za svá rozhodnutí následky a totéž vyžadovat od druhých. Zejména od politiků. Měli bychom chránit svá práva a své svobody. Starat se o společný statek stejně jako o soukromý. Přeji naší krásné vlasti jen to nejlepší.“