AKTUALIZOVÁNO: Žigardy: „DO PROSTĚJOVA MĚ UVRTAL DALÍK“

Více jak 350 odchytaných zápasů v České republice a k tomu přes půldruhou stovku v zahraničních soutěžích na Slovensku a v Polsku. Štefan Žigárdy (na snímku) toho stihl během své hokejové kariéry vcelku dost, za největší úspěch považuje zisk polského titulu s GKS Tychy. Po jejím ukončení ale nepověsil brusle na hřebík úplně. Od léta 2017 doplnil realizační tým Jestřábů jako trenér brankářů a současně se stal i marketingovým manažerem prostějovského LHK, do jehož řad se vrátil po intermezzu v sezóně 2006-2007. Vedle toho se věnuje i trénování v Goalie Academy International. „Prací, která mě nejvíce aplňuje, je trénování brankářů. Ale baví mě všechno, co v klubu dělám,“ usmívá se muž, jehož životním osudem je mřížkovaná maska.

* U Jestřábů působíte aktuálně hned v několika pozicích. Co všechno je náplní vaší práce?
„Myslím si, že v každém sportovním prvoligovém klubu, který tady v Česku je, musí dělat lidé především s obrovským nadšením a elánem. Jelikož zaměstnanců není moc, funkcí je naopak spousta. Oddíl je primárně založen na tom, že chce udělat úspěch, proto se jednotlivé funkce u realizačního týmu kumulují. Pan Vykoukal, který má na starost celý sportovní úsek, k tomu měl na starost i trénování, přípravu na tréninky a další náležitosti. Stejně tak to mám i já. Hlavní prací, která mě naplňuje, je trénování brankářů. Samozřejmě abych mohl tuto funkci vykonávat, tak se musím zapojit do chodu klubu. Zde mám na starost kompletní marketing klubu, konkrétně vedu obchodní jednání s partnery, přivádím nové do klubu, komunikuji s těmi stávajícími, spravuji sociální sítě a webové stránky, dělám grafiku a fotky. Na starost mám i PR, když je potřeba vyjádřit se k aktuálním událostem. Dělám i zápasový program na stadionu, se kterým mi pomáhají i další lidé. Když už jsme u těch zápasů, tak mým úkolem je také sledovat brankáře, abychom si pak dokázali udělat vyhodnocení.“
* Kolik hodin týdně odhadem strávíte na zimáku?
„To je těžká otázka, na kterou je i těžká odpověď... (usměje se) Platí to, co jsem říkal na začátku. Ten, kdo pracuje pro sportovní klub, to musí dělat s nadšením a musí obětovat určitý komfort v čase. Na zimáku nejsem úplně na každém tréninku, pak ale zase funguji v kanceláři. Myslím si, že je to tak pět nebo šest, někdy i sedm dní v týdnu. Hodně se to odvíjí od utkání, jestli je hrajeme doma, jestli hrajeme středa, sobota, pondělí. Většinou je moje náplň práce asi těch šest dní.“
* Nejvíce je vaše jméno skloňováno s trénováním brankářů. Co tato práce obnáší?
„Můj pracovní den funguje asi tak, že ráno přijdu na zimák a nejprve se snažím nachystat klukům předtréninkovou přípravu. Před samotným tréninkem ‚A‘-týmu máme dvacet minut ledu, kde se věnujeme cvičení. Během tréninku se snažím pomáhat být při ruce hlavnímu kouči, většinou se ale dívám na kluky, snažím se s nimi mluvit o tom, kde dělají při zákrocích chyby. Probíráme také, co bylo špatně během zápasu. Snažím se, aby si v tréninku dali extra záležet, ty věci buď odstranili, nebo je vylepšili. Následně přichází na řadu vyhodnocení tréninkové jednoty. Někdy sedám k počítači a snažím se klukům sestříhat věci ze zápasu nebo z tréninku. To vše probíhá od osmi hodin do dvanácté, někdy do jedné hodiny po poledni.“
* V Prostějově vám pod rukami prošlo již několik jmen. Který z gólmanů na vás udělal největší dojem?
„Velký dojem ve mně určitě zanechal Jakub Neužil, asi i díky tomu, že jsme spolu byli dvě kompletní sezóny plus začátek té letošní. Kuba je nesmírně zajímavý člověk, trošku vybočuje z řady hokejistů. Imponoval mě tím, že během profesionálního prvoligového hokeje dodělal vysokou školu. To je taková rarita mezi hokejisty. (úsměv) Myslí na budoucnost, je hodně přemýšlivý, možná jej to někdy na druhou stranu i brzdí. Minulou sezónu měl hodně povinností, protože se snažil doplnit všechny zkoušky, takže ani pro něj to nebylo jednoduché. Kdybych měl tedy vypíchnout jedno jméno, tak to je určitě on. Ale všichni ti brankáři, co tu byli nebo teď jsou, mají touhu pracovat. Řekl bych však jednu věc, že by mohli pracovat více a lépe. Pak by jejich kariéra šla dopředu, tak to není totiž o tom, že je trenér bude vodit za ruku. Naopak oni sami musí hledat situace, detaily a maličkosti, které je mohou posunout.“
* Nedávno došlo ke změně v brankovišti. Jakuba Neužila, který odešel do Kadaně, vystřídal Tomáš Štůrala. Co k tomuto kroku vedlo? A neměli jste obavy z negativních ohlasů fanoušků?
„Změnu jsme samozřejmě dlouho konzultovali. Věděli jsme, že to nemusí být úplně komfortní řešení směrem ven pro fanoušky, ale na to se člověk nemůže moc koukat. V určitém bodě přestanete přemýšlet nad tím, co byste chtěl vy osobně, myslíte spíše na to, co je dobré pro klub. Myslíme si, že Kubovy výkony minulý rok byly perfektní. Byl dobrý na konci sezóny, kdy jsme poskočili do postupové osmičky, a i poté měl výborné play-off. Zdála se nám ale u něj stagnace z vývoje. Potřebovali jsme ten tým oživit a mít k Danovi Dvořákovi zkušeného brankáře, který by dodal klid týmu. Proto jsme přivedli Tomáše Štůralu, který situaci již zažil a ví, jaké to je. Dokáže převzít zodpovědnost za tým, což také ukazoval minulý rok. Můj názor na to byl takový, že Kuba potřebuje změnu. Potřeboval změnit prostředí a sám si uvědomit, co třeba už tady nedokázal vidět. Změna vždy přinese nový pohled na věc, dokáže člověka znovu nastartovat a posunout jej v kariéře.“
* Na začátku listopadu přibyla na sopisku další posila do brány, v podobě bývalého jestřába Daniela Hufa. Co k tomuto kroku vedlo? Máte již představu do kterých zápasů naskočí?
„Po zranění Tomáše Štůrali jsme hledali brankáře k Danielovi Dvořákovi. Volba padla na Dana Hufa, který ve Zlíně potvrdil svoji kvalitu a zná prostějovské prostředí. V zápase s Frýdkem-Místkme nám velice pomohl. Má vyřízené střídavé starty ze Zlína a o jeho využití budeme vždy aktuálně jednat.“
* Někdy během zápasů nejste na střídačce s ostatními, ale sedíte v hledišti. Proč?
„S tímto jsem začal minulou sezónu. První ročník 2017/2018, co jsem tady byl, tak jsem chtěl zůstávat celou dobu na střídačce. Člověk tam má možnost vidět tu hru z jiné perspektivy, dokáže mluvit s hlavním trenérem. Tu sezónu jsem ale ještě nedělal marketing a nestaral se o chod celého utkání. Najednou toho bylo tolik, že jsem během uplynulé sezóny začal odbíhat často ze střídačky, aby se vyřešily nějaké problémy s televizí nebo s doprovodným programem. Sám jsem to viděl jako problém, že tam člověk chvilku je a chvilku není. Rozhodl jsem se tedy, že zápas strávím na tribuně. Jednak tedy kvůli doprovodnému programu, a pak také proto, že vidím kluky z ptačí perspektivy. Dokážu ty situace vidět jinak než ze střídačky, kde je ten záběr hodně plochý.“
* V Prostějově ale nepřipravujete jen brankáře „A“-týmu Jestřábů, ale vypomáháte také u mládeže SK 1913.
„Za angažmá v eskáčku vděčím svému kamarádovi z branže Daliboru Sedlářovi. Uvrtal mě celkově do Prostějova. Před dvěma roky oslovil Jirka Vykoukal nejprve jeho, jestli by nechtěl trénovat gólmany v áčku. Měl ale práci v Laser Technology a nabídku nepřijal. Místo sebe doporučil mě. (úsměv) Od té doby spolupracujeme, role jsme si rozděli tak, že Dalík má ročník 2010 po starší žáky, já dorostence a juniory. S Daliborem bydlíme v Olomouci kousek od sebe, znají se i naše rodiny, děti. Pohled na trénování brankářů máme v podstatě stejný. Co většinou řekne jeden, druhý s tím souhlasí. Letos jsme to ještě trochu rozšířili. Jeden trénink je určený pro starší kategorii juniorů, jeden pro mladší dorostence. Tak aby kluci měli pokaždé něco speciálního.“
* Jste také jedním z trenérů GOALIE ACADEMY INTERNATIONAL (GAI). Povězte nám více o této akademii? Jak jste se k tomuto projektu dostal?
„Když jsem pomýšlel na konec mé hokejové kariéry a kam se vůbec můj život bude dále ubírat, tak jsem dostal jednu úžasnou možnost být tam na kempu mého kamaráda Pepy Vítka. Ten na kemp pro brankáře přivedl Romana Višňáka. O jeho gólmanské akademii jsem do té doby vůbec nevěděl, a to je nejstarší a největší v Česku. (úsměv) Poznal jsem jeho práci a strašně mě nadchlo to, jak dokáže s brankáři pracovat a co jim předává. Věděl jsem již dlouhou dobu, že své zkušenosti rád předávám dalším klukům. V létě se pak naskytla možnost navštívit jejich sedmidenní kemp, kde je osmdesát brankářů, což je strašně vysoké číslo. Tam jsme se poté domluvili na dlouhodobé spolupráci. Hodně si toho vážím, protože s panem Višňákem spolupracují lidé, kteří trénování milují a milují práci s brankáři. Já jsem to ve svém mládí úplně nezažil, aby se mi někdo věnoval. Měl jsem trenéry, za které jsem vděčný. To, co se ale teď děje kolem brankářské komunity, to deset let zpět vůbec nebylo. Trenéři brankářů se musí neustále vzdělávat, i kvůli tomu vznikly tyto akademie. Nevzdělávají se tam jen kluci, ale i trenéři si tam zároveň předávají své zkušenosti. Jsem strašně rád za to, že toho mohu být součástí.“
* Jak často se kempy konají a pro koho jsou určeny?
„Jsou pro co nejširší spektrum brankářů, tedy od těch nejmenších až po profesionály. Zároveň tam mají přístup i amatéři, kteří si mohou vyzkoušet práci brankářů. Během roku je každý měsíc jednodenní kemp v Česku, na Slovensku nebo v Rakousku. Brankáři tam kolem osmé hodiny přijedou, odjíždí se pak v pět hodin odpoledne. Hlavní gró je sedmidenní kemp, poslední ročníky byly v Písku, kde bývá od sedmdesáti do devadesáti brankářů. Trenérský tým kempu je hodně široký, je tam asi patnáct koučů plus videotrenéři a další lidé. Navíc je tam, a to se málo vidí, velký realizační tým, který se stará o děti i mimo led. Na tomto je vidět, že to není byznys a je tam servis pro kluky. Ne každý rodič si totiž může vzít sedm dní volno. Ten tým se ale o děti kompletně postará, je tam plno mimotréninkových aktivit. Myslím si, že toto nemá v brankářském světě v Česku obdoby.“
* Svoji kariéru jste ukončil po sezóně 2016/2017. Co bylo impulsem?
„S odstupem času se mi myšlenky utříbily trochu jinak, než když jsem je formuloval dříve. Velké místo pro to rozhodování měla určitě rodina. Chtěl jsem být blíže manželce a svému synovi. Z Polska to za nimi bylo dvě hodiny autem, ale pořád bylo neřešitelné, abych za nimi dojížděl dennodenně. Viděl jsem je tedy jeden víkend za měsíc, a to mi připadalo málo, jelikož jsem hodně založený na tom, abych byl s rodinou. To pro mě byla tedy velká překážka. I když jsem měl možnost pokračovat v angažmá dále, tak se u mě po těch čtyřech sezónách objevila bezmoc. V Polsku jsme totiž čtyřikrát hráli finále, z toho třikrát jsme prohráli. V posledních dvou ročnících to bylo shodně v sedmém utkání. Úplně jsem neviděl cestu, že bych já sám jako brankář dokázal tuto situaci zlomit. Dříve jsem se s tím potýkal v Olomouci a teď ta krize přišla znovu. O to snazší proto bylo tu moji kariéru ukončit a hledat si jiné povolání.“
* Nechybí vám s odstupem času chytání? A nemáte občas chuť se vrátit mezi tři tyče?
„Upřímně první rok mi to nechybělo vůbec. Neměl jsem žádné ambice postavit se do branky. Postupem času, tou prací, která tady je, a ti lidé, kteří jsou kolem hokeje, hlavně osoba pana Vykoukala, člověku dávají ztracenou víru v hokej a ve vlastní schopnosti. To víte, že mě to občas napadalo. Říkám si ale, že pokud to člověk jednou ukončí, tak by se do té stejné řeky neměl vracet. Spíše se teď dívám před sebe, jak řešit situace, které mi život postaví. Určitě mám teď ale větší chuť postavit se do branky, než jsem měl dva roky zpět. Myslím to ale tak na nějakém tréninku či amatérské bázi.“
* Co ve svojí kariéře považujete za největší úspěch?
„Stoprocentně mohu říci, že je to vyhrané finále v Polsku, kdy jsme slavili v sezóně 2014/2015 titul. To je pro mě zážitek, který nepřekoná nic. I když mám za sebou zápasy v extralize, proti klukům, kteří hráli NHL. V té době byla totiž výluka, a tak jsem se potkával s Romanem Čechmánkem, Rosťou Kleslou a Radkem Bieglem. To ale nemůže ten titul přebít. Zažil jsem totiž to, co to je něco vyhrát, a to je pro mě neopakovatelný zážitek.“
* Prošel jste několika kluby, který pro vás byl ten osudový?
„Právě polské Tychy. Dorazil jsem totiž do velkoklubu, který neznal nic jiného než výhru. Najednou tam byly požadavky na můj výkon, chování mimo led a na to, jak člověk vystupuje, úplně jiné než tady v Česku. Přece jenom první česká hokejová liga, i když je to profesionální soutěž, tak o ni není takový zájem a z něj vycházející tlak. Upřímně, já jsem v tu dobu chytal v Olomouci a ke konci jsme už sice měli ambice, abychom se dostali do baráže, nikdy to ale nebylo tak, že jdeme vyhrát ligu. Nebylo to tak ani na Slovensku, ani v ostatních klubech, kterými jsem prošel. V Tychách byla jasně daná jedna věc, a to že musíme vyhrát. Ten hokej jsem si tam opravdu užil takovým stylem, že to bylo s tlakem, mediálním zájmem a s obrovským zájmem lidí ve městě, kteří hokejem žili. Kabina byla navíc složená z patnácti reprezentantů, do toho tam byli kluci, kteří měli zahraniční zkušenosti, dokonce i z NHL. Bylo to opravdu něco, co mě naplňovalo a posouvalo. A skvělá zkušenost, kterou bych přál úplně každému.“
* Jak jste na tom s polštinou?
„S polštinou je to, s odstupem tří let, už horší... (úsměv) Dva roky zpátky jsme hráli přátelské utkání s Poláky a stále nemám problém se pobavit. Prakticky rozumím všemu, co říkají. Čtenému textu rozumím také, psaní jsem však nikdy neměl na skvělé úrovni. Myslím si, že i přes ty tři neúspěchy ve finále jsem se tam dokázal udržet díky jazyku. Pro hokejistu je totiž důležité, aby přijal prostředí, v jakém je, a aby se do něj snažil zapadnout. Bez jazyka to nejde, proto pro mě byla naprostá priorita naučit se polsky. Pak jsem se mohl plně zapojit do fungování týmu.“
* Brankáři jsou proslulí svými rituály před zápasy. Míval jste i vy nějaký?
„Myslím si, že devětadevadesát procent hráčů, a to nejen brankářů, má svoje rituály. Samozřejmě jsem i já míval před utkáním své zvyky. Byl jsem typ, který spíše méně mluvil a více se soustředil na sebe. Příprava na utkání pro mě začínala večer před zápasem, kdy jsem si procházel soupeře a přemýšlel jsem, co a jak dělá. Díval jsem se také na předešlá utkání, čím mě soupeř dokázal překvapit. V den utkání už jsem se vyloženě soustředil sám na sebe, moc jsem nemluvil. To byl můj největší rituál. Kluci si ze mě hodně dělali srandu, že mi přezdívali ‚mlčoch‘, protože jsem před utkáním s nikým nemluvil. Když jsem přišel do Olomouce do áčka, tak si se mnou nevěděli rady, proč před utkáním funguji jako robot. To byla ale prostě moje příprava na zápas, dostával jsem se tím do komfortní zóny, ve které člověk podává nejlepší výkony. Vím, že mi to na jednu stranu určitě i ubližovalo, protože toho soustředění bylo až moc. Člověka to potom vyčerpá, to je taky jeden z menších důvodů, kvůli kterému jsem skončil. Moje nasazení, o kterém jsem si myslel, že pro mě bylo to nejlepší, tak mě na druhou stranu i žralo zevnitř. Není dobré si brát věci domů a řešit je. Můj případ to ale bohužel byl. Hlava tím pádem začala pracovat hůř, tělo bylo unavené a v té chvíli vše došlo až do stavu, kdy jsem nevěděl, co udělat... Neměl jsem nikoho, kdo by mi dokázal dát tvrdou facku a říct mi, prober se a zkus se podívat na věci trochu jinak!“

ŠTEFAN ŽIGÁRDY

* narodil se 25. července 1984 v Brně
* trenér brankářů a marketingový manažer LHK Jestřábi Prostějov
* brankářský kouč juniorky a dorostu SK 1913 Prostějov
* vystudoval na gymnáziu v Brně
* působil postupně v klubech Ytong Brno (1999-2000), HC Vsetín (2000-2005), HC Nový Jičín (2003-2004, střídavé starty), HC Slezan Opava (2004-2005, střídavé starty), HC Olomouc (2004-2005, střídavé starty), HC Olomouc (2005-2012), HC Oceláři Třinec (2006-2007, střídavé starty), LHK Jestřábi Prostějov (2006-2007, střídavé starty), HC Zubr Přerov (2008-2009, střídavé starty) HK Nitra (Slovensko, 2012-2013), GKS Tychy (Polsko, 2013-2017)
* v ročníku 2001-2002 odchytal jendo utkání za mládežnickou reprezentaci České republiky do 18 let
* za prostějovské Jestřáby odchytal v ročníku 2006-2007 3 zápasy s procentuální úspěšností 87,50 a také 2 trestnými minutami
* s polským klubem Tychy se v sezóně 2014/2015 stal mistrem Polska, třikrát pak získal stříbrnou medaili za účast ve finále
* svoji hokejovou kariéru ukončil po sezóně 2016/2017
* má trenérskou licenci typu „C“
* je trenérem Goalie Academy International
* s manželkou Lenkou má syna Štefana
zajímavost: během jedné sezóny v Olomouci využíval pomoc uznávaného brněnského psychologa Oldřicha Tögze