„BYLO BY DOBRÉ, ABY SE LIDÉ AUT NEBÁLI“ Dopravní expert Miroslav Charouz žehrá na úroveň autoškol i chování za volantem

Kolem dopravy se pohybuje celý život. Ve funkcích dopravního experta, komisaře a školitele zažil mnohé: vznik prvních kruhových křižovatek, nárůst provozu i zavedení bodového systému. Miroslav Charouz (na snímku), koordinátor BESIP pro Olomoucký kraj má ale rovněž nesčetné zkušenosti s dušemi řidičů, kteří se podle něj v České republice mají ještě hodně co učit. Na vině jsou dle jeho vyjádření zčásti autoškoly, které někdy chrlí nekvalitní a na provoz nepřipravené absolventy. Výsledek? V lepším případě zbytečná zdržení na silnicích, v tom horším ale nehody. Své ale dělá i chování řidičů, které už je ovšem důsledkem jejich volby: a sice zda je pro ně důležitější jet bezpečně, nebo riskovat, že nedojedou vůbec.

* Kde vidíte obecně největší problém v oblasti dopravy? Je to vnímání lidí, stav komunikací, nebo něco úplně jiného?
„To jsem mohl tušit, že na začátek bude nějaká podobná záludná otázka. (pousměje se) Samozřejmě je to celý komplex věcí, jak jste to řekl: vnímání lidí, chování společnosti vůči sobě i globální systém, který není úplně špatně, ale má určité trhliny. A místo toho, aby se v těch trhlinách zlepšovalo chování řidičů a uživatelů komunikace, tak naopak jsou v popředí lidé, kteří nechtějí být pozorní nebo bezpeční. A tím se celý systém stává nebezpečným. Ať je to provoz na dálnicích, ať je to provoz ve městech, ať je to chování zranitelných účastníků provozu. Prostě každý má svoje mezery. Ale obecně si myslím, že to začíná nepříliš kvalitní výukou ve školách i v autoškolách. Prostě řidiči dneska mají jisté penzum znalostí, ale ne takové, aby se uměli v provozu bezpečně chovat. Narážím například na nácvik prudkého brzdění, zvládání smyků nebo právní zodpovědnost při nehodách. Nebo kvalitu poskytnutí první pomoci. Ne vždycky přijede sanitka, někdy je potřeba, aby se účastník nehody zachoval duchapřítomně. Napadá mě nedávná srážka u Prahy, ze které jsem si vzal ne to, jak lidé zachránili z těch aut spoustu lidí, což bylo skvělé, ale s hrůzou jsem sledoval, jak do toho kamionu naráželo jedno auto za druhým...“
* Jak tedy změnit výuku v autoškolách? Ozývá se zejména kritika, že lidé v nich nejezdí po dálnicích nebo za zhoršených klimatických podmínek...
„Je to dost náročné, protože čím více budeme výcvik v autoškole svazovat předpisy nebo normami, tak sice všechno, co se nařídí, je kontrolovatelné, ale není to cesta. Jestliže třeba o třicet procent zvýšíme počet výukových hodin, tak sice zvýšíme prostor pro zkvalitnění studenta, ale zase se kurzy razantně prodraží. Takže se dostáváme ke stejnému problému, jako je u STK. Tam, kde je to kvalitní, ale drahé, lidé nejdou. A radši hledají skuliny na trhu, místa, kde je to nejlacinější. Tam ale zase nedostanete kvalitu, v tomhle případě výuky. Je to o nastavení pravidel, jako mají třeba motorkáři. Že se tedy nebudu na závěrečné zkoušce v autoškole dívat, jak žadatel precizně nacouvá do nějakého stání, ale jestli třeba na obchvatu Prostějova nebo Olomouce správně dokáže využít připojovací pruh. Jestli umí to vozidlo rozjet, jestli se kolem sebe dívá tak, jak má. Komisař by měl toho žáka vyhodnotit komplexně a ne jestli umí včas dát směrovku, ale zda umí správně číst provoz.“
* A legislativně se tyto věci dají z vašeho pohledu nějak ošetřit?
„Určitě by to šlo. Vezměte si, jaké tristní výsledky měli motorkáři v nehodovosti. A jak se to změnilo, protože se zavedl úplně jiný styl zkoušky. Musí umět jet minimální rychlostí, musí se umět otočit na minimálním prostoru, musí umět zabrzdit z velké rychlosti, a to je to, co žákům autoškol chybí. Já jsem třeba nikdy neviděl, že by žák v autoškole trénoval intenzivní brzdění. Spoustě z nás už se stalo, že jsme se buď zahleděli, a v tom případě se přiblížili ke koloně, nebo nám vběhl do cesty chodec či cyklista, a pak jsme museli prudce brzdit. Ale v dnešní době se zpomaluje, dneska se nebrzdí. Prostě se brzdí, až když je krize. A pokud ten absolvent autoškoly ji nemá nastudovanou, tak se potom nechová tak, jak bychom si představovali. Řeknu další příklad. Když jedete po dálnici v Německu a stane se nějaký problém, tak většina řidičů intenzivně zabrzdí. U nás se stane problém a srazí se padesát aut. Takže jsou to malé krůčky, ale asi nezbude nic jiného než to nějakým legislativním procesem uchopit. Buď bychom tlačili na stát, aby se postupně zvětšoval počet cvičných ploch. Dneska město sice vybere peníze za provedení zkoušky v autoškole, ale málokteré přispěje na místo pro výcvik na zkoušky. Nejsou pro motorkáře ani řidiče aut. Autoškola má mít cvičnou plochu, na které trénuje některé základní úkony jako zastavení, rozjetí, otáčení, couvání. Ale většinou jsou to plochy u betonáren, na bývalých parkovištích. Prostě ty, které jsou co nejlacinější, je to jen taková z nouze ctnost. Ale polygon, takový, jaké vidíme třeba v Rakousku, kde jich je hodně, to ne. Nemusí být extra kvalitní, ale jsou to cvičné plochy, přímo k tomu účelu udělané.“
* Co se týká zmíněných základů, tak mají řidiči dvě možnosti: buď začnou na trenažéru, nebo jdou přímo do provozu. Mají takové trenažéry vůbec smysl, nebo-li jsou přínosem při výuce?
„Ano, je. Ale dá se nahradit třeba jízdou ve velmi malém provozu. Takže hodiny začnou třeba o víkendu. Já se tedy osobně přikláním k variantě, aby byl trenažér zakomponován do výuky, neboť ty dnešní už jsou úplně něco jiného, než když jsem začínal já před čtyřiceti lety. (pousměje se) Tenkrát se tam pořád dokola točil zelený talíř, a my jezdili jako po silnici. Dneska sednu do moderního interiéru soudobého vozidla, promítá se mi záznam v zrcátkách, vidím vše před sebou, a řeším úplně reálný provoz. Takže mi třeba vyletí balón přes plot nebo mi před trenažér vyběhne dítě či pes, případně přejedu horizont a je tam vysypaný písek na silnici a podobně. V tu chvíli prostě musím reagovat - intenzita brzdění, reakční doba, to mi změří učitel. Řekne mi taky, jak často jsem se díval do zrcátek, nebo že jsem zapomněl svítit. Prostě věci, které, když na tom trenažéru budu trénovat, tak potom po příchodu do reálného auta už nebudu hledat, kde jsou směrovky nebo ovladač na světla. Což většinou ti žáci dělají na začátku. V autě se pak hned budu cítit trochu jako doma a nemusím přemýšlet nad tím, kde je dvojka, trojka, ale vnímám, co mi instruktor říká za pokyny. A už si myslím, že ten výcvik má mnohem větší efektivitu. Na trenažéry určitě ještě dojde a nevěřím, že by se upozadily. Spíše je spousta autoškol, které si říkají, že pomalá jízda v neděli ráno stačí... Osobně ale nemyslím si, že je to správné.“
* Dnes se už nedělá technická zkouška, jsou jen dvě části - jízda a testy. Byl to správný krok?
„Já jsem pravděpodobně ještě ta stará škola a my tedy, i když zkoušíme jako komise nové učitele do autoškoly, tak zkoušíme i tu techniku. Protože to pak vidíme v reálu. Jedna věc je, že absolvent autoškoly v tomhle směru nemusí nic znát, druhá ale jakési technické minimum. Je potom strašně smutné vidět na silnici začátečníka, který si neumí poradit ani s banální závadou. To je špatně. Když to vezmu na řidiče osobních aut, tak dneska člověk vůbec neví, co má dělat, když píchne kolo. Já bych mu v rámci technické přípravy řekl, že zařadíme jedničku dvojku, otočíme klíčkem a pojedeme takzvaně na startér deset metrů od křižovatky, aby se nestala nehoda. Kolikrát jsme to i nouzově dělali. Anebo když mi zhasne světlo a je tma, tak abych věděl, že když otevřu zavazadlový prostor, že tam je jednoduchá díra v koberci a když se přes ni dostanu, tak můžu přehodit žárovku zprava doleva, aby ta levá byla funkční. Prostě minimum. Nikdo nechce, aby lidé věděli, jaké jsou viskozity olejů. Ale důležité je vědět, jak si olej zkontroluji, kdyby jen na kontrolkách. Myslím si ale, aby alespoň nějaký základ byl. Chceme pak po učitelích, aby nějaké minimum znali, aby to byli schopni žákům předat. To se bavíme pořád o žárovce, spíše ale ta výměna kola. Nebo nouzové uchycení výfuku, když upadne držák a táhnu ho po zemi. Bylo by prostě dobré, aby se lidé aut nebáli. Řidiči nákladních vozidel se naučí totéž, sednou do soupravy, která může mít i přes čtyřicet tun a rozjedou se. A je smutné, když pak stojí v kopci, zavolá odtahovku, že mu to nejede, a ta zjistí, že mu došla nafta...“
* A to vše s ohledem na to, že je nedostatek lidí na trhu práce. A v tomhle oboru snad největší…
„Ano. A tím, že jsme to zapudili, tak co dneska řidič umí? Sedne do kabiny, zatočí klíčkem a jede. Kde je kontrola před výjezdem, kde je nějaká kontrola po výjezdu? Ono to vypadá směšně, ale když se podívám kolem sebe, kolika lidem nesvítí brzdové světlo nebo třeba levý světlomet. Nebo kolika se za jízdy nákladním autem otevře kastlík s nářadím a ohrožuje tím ostatní. Prostě jakoby jsme úplně zapomněli, že to není jen o tom nastartovat a vyjet. Aspoň triviální cestou se musí vozidlo zkontrolovat, což většina nedělá. Pak jsou vidět na silnici hrůzy. Padají náklady, řidiči nemají očištěná skla... Vrátím se ale ještě k té technice: určitě by řidiči nějaké minimální znalosti měli mít. Je mi mutno, když jsem na nějakém kurzu a zeptáte se paní nebo pána ve středním věku: máte v tomhle autě ABS? Co to je? Máte v ostřikovačích nemrznoucí kapalinu? ‚Co já vím, kudy se to lije,‘ zní odpověď. To jsou ty základy, o kterých mluvím, a které by se měly v autoškolách učit.“
* Není podle vás tedy až příliš snadné získat řidičský průkaz? Nemělo by se uvažovat například o psychotestech jako třeba u zbraní?
„Určitě. Myslím si, že tahle společnost k tomu dospěje. Nechci být nějakým prorokem, ale kdysi dávno před dvaceti lety jsem říkal, že se děsím toho, abychom nedopadli jak v Belgii, kde jsou radary na každém kroku. V Rakousku je zase člověk s prominutím podělaný, aby nedostal pokutu ve Vídni a místo osmdesátky, která tam je, jezdí sedmdesát. Tady je to úplně přesně obráceně. Tady se nějak propluje autoškolou a pak hurá do té džungle, kterou nazýváme silniční provoz. Určitě to dopadne tak, že se zpřísní podmínky v autoškolách nejen pro začínající řidiče. V současnosti se dělá úsekové měření, zpřísňují se podmínky provozu, ale hlavně se opravdu bude muset zvýšit kvalita výuky. Není už žádné další školení, které potom dostane, získá řidičský průkaz a pak se nad jeho vzděláním zavře voda. V sedmdesáti letech jej zastaví policisté a on nemá zdravotní prohlídku, neví co to je zipování, poutání dětí, ani co je smyk. A buď způsobil tragickou nehodu, nebo se mu vyhnula, ale když spočítáme sto tisíc takových lidí, tak to pak na silnicích vypadá, jak to vypadá...“
* Jaká jsou nejrizikovější místa na Prostějovsku a v celém Olomouckém kraji?
„Obecně pro řidiče či řidičky je určitě rizikovým místem jízda po dálnici nebo rychlostní silnici. To je stoprocentní. I vzhledem k tomu, že máme už několik sezón různé uzavírky, opravy nájezdů, sjezdů, křižovatek, tak skutečně obrovské množství řidičů neumí jezdit po dálnici. Je to typické mezi Olomoucí a Prostějovem. Ať už je to najíždění na dálnici, nebo neschopnost používat připojovací a odpojovací pruhy. Široká veřejnost nechápe, že ten připojovací není od toho, že z něj hned vjedu do průběžného, ale že musím zrychlit, zařadit se, a ne se dívat a nakonec zjistit, že už nemám kam se zařadit a tak zastavím. Následně se z nulové rychlosti rozjíždím mezi auta, která jedou nejméně stovkou. Lidé někdy nadávají, že se tak chovají důchodci. Není to ale pravda, chovají se tak i lidé třiceti-, čtyřiceti- nebo padesátiletí. To jsou ty momenty, kdy celá dálnice trne, zda se auta navzájem vyhnou nebo nevyhnou. A víme z minulosti, že tu byla spousta nehod s tím spojená. Dálniční život tak našim řidičům dělá obrovské problémy. Za další riziková místa pak vnímám každé parkoviště i centrum města, kde nejsou normální značky. Široké spektrum řidičů pak neví, co je to přednost zprava. Berou to podle výkonu: mám lepší auto, vjedu tam první! To je neskutečně špatně. Když se vrátím ke konkrétním místům, neuralgickým bodem kraje je olomoucká křižovatka u Globusu. Od rána do večera, na Ostravu, na Prostějov, nekonečná kolona aut. Kdyby řidiči jeli pomalu, třeba třicítkou, a nechávali mezi sebou mezeru, aby se střídavě mohli zařazovat ze všech ramen, tak by nebyl problém. Když to jde v Německu, Rakousku, Anglii, proč to nejde v Olomouci?! Nebo situace v Olomoucké ulici v Prostějově. Lidi se to tady snaží projet za každou cenu…… . V hlavách účastníků provozu, ať jsou to cyklisté, nebo řidiči aut, se zatím nedaří odstartovat základní slušnost, ale zůstávám optimistou, že se to zlepší.“.“

MIROSLAV CHAROUZ

* narodil se 24. ledna 1961 ve Svitavách
*dopravní expert, školitel řidičů, koordinátor BESIP pro Olomoucký kraj
* vyučil se a a absolvoval Střední odborné učiliště strojnické ve Zlíně
* je absolventem Automobilového oboru Vojenské akademie Brno
* do roku 2003 se věnoval ve funkci ředitele Vojenské autoškoly letectva v Přerově výcviku vojenských řidičů
* od r. 2004 pracuje jako Koordinátor Besipu v Olomouckém kraji
* je rozvedený, má dvě dcery
* mezi záliby patří vše okolo Švédských aut, procházky se psem, rodina a vnoučata
zajímavost: za přírodou i odpočinkem jezdí již 20 let do Chorvatské staré Brely, zde dává přednost klidu a pohodě před bouřlivým děním ve velkých letoviscích