AKTUALIZOVÁNO: „ZVĚTŠILA SE MI NOHA O DVĚ ČÍSLA!“ Kateřina Drábková si na druhém konci světa splnila životní sen

 Dnešní mladí lidé tráví ohromné množství času ve virtuálním světě. Toto tvrzení ale neplatí pro pětadvacetiletou Kateřinu Drábkovou, milovnici hor, přírody a turistiky, která v dubnu letošního roku odletěla do Severní Ameriky, aby tam započala svoji pěší pouť po Pacifické hřebenovce (v originálu Pacific Crest Trail). Jak je již známo, stezku dlouhou 1920 mil zdolala za neuvěřitelných 104 dní. V minulém čísle nejčtenějšího regionálního periodika vám Večerník přinesl s dívkou pocházející z Určic, dnes žijící v Prostějově, první díl obsáhlého rozhovoru. V dnešním vydání pokračujeme druhou částí zpovědi, ve které se slečna Kateřina rozpovídala nejen o tom, jaká dobrodružství na své cestě prožila, jaký byl návrat do běžného života a kam se plánuje vydat příště.

* Během cesty jste procházela různými státy, mohla byste nám je přiblížit?
„Startovala jsem v Kalifornii, kde je veškerá myslitelná příroda. Procházela jsem drsnou, ale nádhernou pouští, překvapivě plnou života. Pak přes hory, kde si člověk užívá neuvěřitelné výhledy a jezera, všechno bylo bílé a zasněžené, což má svoje kouzlo. Následně jsem přešla do národních parků s většinově krásnými lesy. Poté jsem se dostala do Oregonu, o kterém se říká, že je plochý a nudný, ale není to úplně pravda. Najdete hodně vulkánů, vyvřelých sopek, lávových polí, spoustu jezer a taky komárů, ale ta příroda je nádherná a krásně diverzifikovaná. Ve Washingtonu je hodně lesů a následných hor. Je hodně vlhký, hojně tam prší a je mlha, ale výhledy stojí za to. Zamilovala jsem si Oregon, protože tam se příroda mění co pět minut. Samozřejmě nejkrásnější částí jsou pohoří Sierra Nevada v Kalifornii a pohoří Severní Kaskády ve Washingtonu.“
* Lesy Severní Ameriky jsou stále plné divokých zvířat. Zažila jste takové setkání?
„Narazila jsem na spoustu zvířat. Kromě ještěrek, nejedovatých hadů, milionu různých ptáků, veverek a hlodavců, jsem potkala třeba srnky, co se nebály lidí, a kolikrát jsem od nich byla třeba metr, ony mi nechtěly uhnout z cesty. (smích) Taky losy, několik chřestýšů, tři medvědy a skunka. Měla jsem strach, ale naštěstí žádné ze zvířat se o mě nezajímalo, větší zájem jsem měla já o ně. Když došlo na setkání s medvědy, tak jsem nikdy nebyla sama a oni se vzdálili, člověka se přirozeně bojí.“
* Ocitla jste se v nebezpečné situaci?
(úsměv) „Brodila jsem nějaké řeky, jednu dokonce sama, tam jsem se necítila úplně bezpečně. Nakonec jsem to vzdala a složitě přešla kládu. Naštěstí se objevili i další lidé, takže jsem na to nebyla sama, samota je obrovský faktor strachu. Člověk něco bez problémů zvládne fyzicky, ale strach jej může položit. Ten sám den se údajně po mých stopách vydal i medvěd, ale já o něm nevěděla. Kromě pár okamžiků, kdy jsem se spíš ztratila a dostala se mimo vyznačenou cestu do nějakého příliš prudkého srázu, jsem se do nebezpečných situací moc nedostávala. Dnes se hrozně prosazuje, že svět je nebezpečný, ale ona to není pravda.“
* Co nejbáječnějšího jste na cestě zažila? A na co naopak byste nejraději zapomněla?
„Nikdy nezapomenu na to, že jsem byla sama se sebou a byla jsem s tím spokojená. Úplně nejúžasnější zážitek vybrat nedokážu, vybavují se mi hodní lidé, dávali mi jídlo, odvoz nebo i střechu nad hlavou a nic za to nechtěli. Ukázali mi, že na světě stále existují lidé, kteří pro druhé něco udělají a nic za to nechtějí a neočekávají, přestože vědí, že na další setkání nedojde. Škaredé zážitky zpětně mozek vymaže, takže už jsem to asi zapomněla.“ (úsměv)
* A jaké tři věci vám během cesty nejvíce chyběly?
„České pivo, přefiltrovaná voda z kohoutku a taky mi chybělo pravidelně vyprané čisté voňavé oblečení.“
* Jak jste cestu zvládla fyzicky?
„Ze začátku tělo hodně bolelo, bolely mě nohy a především paty, ale postupně si začalo zvykat a asi za deset dnů jsem už byla schopná míle ujít a večer jsem nespadla jen do stanu, ale byla jsem schopná fungovat. Největší problém jsem měla s množstvím puchýřů, trošku mě bolely v určité fázi kyčle a kotníky. Důležité je všechno dezinfikovat a nedostat infekci. Všechno začalo bolet až po návratu, jak to všechno polevilo. Zajímavostí je, že se mi zvětšila noha o dvě čísla a teď se zase zmenšuje.“
* Na kolik korun vás celý výlet vyšel?
„Cesta to samozřejmě byla drahá, byla jsem pryč skoro čtyři měsíce, kromě všech ostatních výdajů jako jsou letenky, pojištění, paušály na telefon a satelitní komunikátor, vízum, vybavení a občasné ubytování, bylo největším výdajem jídlo, kdy Amerika je pro Čechy dost drahá. Tato položka se vyšplhala asi na padesát tisíc korun.“
* Jaký byl návrat do běžného života?
„Na rodinu, na přítele a přátele jsem se hrozně moc těšila, takže jsem měla radost, že jsem zpátky. Zapomněla jsem ale základní věci jako třeba, který klíč používám na odemykání dveří od sklepa, jaké heslo mám pro přístup k e-mailu. Mozek ty věci vytěsní, protože je vůbec nepotřebuje, takže to bylo trošku náročnější, ale na druhou stranu život jde dál.“ (pousměje se)
* Ovlivnilo vás absolvování hřebenovky nějakým způsobem, jenž si sama uvědomujete?
„Určitě mě to ovlivnilo. Uvědomila jsem si, že někdy má člověk kolem sebe zbytečně negativní lidi, kteří jej ovlivní tím, že jsou sami negativní a nemají důvod. A když je pak člověk jen sám se sebou a tu náladu si musí určovat, řekne si, že bude veselý, a vydrží mu to i celý den. Jediné, co dokáže srazit na kolena, je obrovský hlad nebo obrovská zima, což se v běžném životě nestane. Člověk si uvědomí i to, že život je krátký a že si ho musíme užívat.“
* Po absolvování této zkušenosti vám naše turistické stezky v ČR nemohou stačit. Plánujete nějakou další cestu?
„Mně naše turistické stezky stačí. Miluji Česko a baví mě tady příroda a chození po horách. Určitě neplánuji nic tak velkého, protože dostat volno na delší dobu je náročné, pro mě už asi nereálné. Každopádně s přítelem chodíme různé treky po Evropě a v plánu máme GR10 nebo 11 (pohoří Pyrenejí), což bude asi náplň našich následujících dovolených.“
* Plno mladých cestovatelů si píše blogy nebo alespoň pořizuje fotografie. Jakým způsobem jste si dokumentovala cestu? Mohou se naši čtenáři s vašimi zážitky blíže seznámit?
„Původně jsem nechtěla dokumentovat cestu, ale nakonec vznikl blog a ten si zájemci mohou přečíst na odkazu https://hikingkatesmilingkate.blogspot.com Vyfotila jsem přes čtyři tisíce fotek. Výtah z nich je přístupný na mých sociálních sítích.“
* Co byste vzkázala potenciálním zájemcům o zdolání této hřebenovky?
„Rozhodně to stojí za to, i když máte třeba omezený čas jako já. Člověk se hlavně nesmí bát, musí do toho jít a taky od toho nesmí moc očekávat, protože počáteční očekávání dopadla ve výsledku úplně jinak. Je to vlastně stejné jako každé jiné cestování, jen jít do toho a odhodlat se.“


KATEŘINA DRÁBKOVÁ

* narodila se 3. července1993 v Prostějově
* pochází z Určic, nyní žije v Prostějově se svým snoubencem
* na základní školu chodila v Určicích, odkud se ze sedmé třídy dostala na šestileté studium na RG a ZŠ Prostějov, které dobrovolně nedokončila. Po maturitě na obchodní akademii pokračovala na civilním studiu Univerzity obrany v Brně, kde získala inženýrský titul v oboru logistika
* v současné době pracuje jako logistik ve firmě Windmöller & Hölscher
* miluje turistiku, praktikuje ashtanga yogu, běhá, čte, chodí na crossfit a plavat, dále se ve svém volném čase věnuje přátelům a rodině
zajímavost: během cesty se Kateřině zvětšila noha o dvě čísla, nyní se postupně vrací na původní velikost