AKTUALIZOVÁNO: Drábková: „SAMA JSEM UŠLA 1920 MIL ZA 104 DNÍ“

Pacifická hřebenovka (Pacific Crest Trail) je mezi turisty a milovníky cestování stále více populárnější. Jedná se o stezku táhnoucí se od hranic Mexika přes Kalifornii, Oregon a Washington až do Britské Kolumbie v Kanadě. Jak Večerník informoval v minulém vydání, misi divokou přírodou úspěšně absolvovala šestadvacetiletá Kateřina Drábková (na snímku) z Prostějova, která zcela sama ušla neuvěřitelných 1920 mil za 104 dní! „Projít pacifickou hřebenovku jsem původně neměla v úmyslu, byl to záložní plán. V jeden moment jsem si ale uvědomila, že je mi šestadvacet let a mám poslední šanci si splnit sen před započetím rodinného života,“ svěřila se již při úvodní zpovědi v čísle 36 PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku. Dnes vám přinášíme první část obsáhlého rozhovoru, který je zajímavý od startu až do svého cíle.

* Jak se zrodil nápad ujít Pacifickou hřebenovku?
„Věděla jsem o ní už pár let, ale nápad projít si tuto stezku na západě Ameriky jsem původně ani neměla, byl to záložní plán někdy do budoucna. A pak jsem si zčistajasna uvědomila, že mám jednu z posledních šancí splnit si sen před započetím rodinného života.“
* Proč jste vyrazila individuálně?
„Sama jsem šla z toho důvodu, že nikdo jiný prostě nebyl po ruce. (úsměv) Je totiž náročné opustit dosavadní život na delší dobu.“
* Jak se k vašemu rozhodnutí stavěla rodina, snoubenec a přátelé?
„Přátelé mě naštěstí všichni podpořili, měli radost, že si plním sen. Snoubenec mě taky podpořil, nejraději by šel se mnou, ale z pracovních důvodů nemohl, tak mě pustil samotnou a slíbil mi podporu. Rodiče s cestou nesouhlasili, ale spíš protože o mě měli strach.“
* Jak dlouho jste se na cestu připravovala?
„V září loňského roku jsem si řekla, že bych vážně chtěla jet. Prvotní byly informace o cestě, v listopadu jsem začala vyřizovat administrativní záležitosti s cestou spojené a hlavně jsem se snažila připravit psychicky.“
* Musela jste pro svoje rozhodnutí něco obětovat?
„Nemusela jsem dát výpověď z práce, dostala jsem neplacené volno, což mi rozhodnutí jet hodně usnadnilo. Je to cesta na půl roku, takže jsem obětovala třeba léto v Česku.“ (smích)
* Pacifická hřebenovka je dlouhá 2655 mil a její absolvování trvá 6 až 8 měsíců. Jakou vzdálenost jste ušla a za jak dlouho?
„Absolvování skutečně trvá tak dlouho, ale v posledních letech se čas hodně zkrátil, většinou o dva měsíce, protože se prosazuje trend ´chození co nejvíce na lehko a co nejvíce mil´. Já sama jsem ušla 1920 mil a trvalo mi to 104 dní.“
* Kde jste cestu započala a kde skončila?
„Startovala jsem na hranicích Kalifornie s Mexikem a prošla jsem přes státy Kalifornie, Oregon a Washington až do Kanady, kde jsem skončila, ale nešla jsem to kontinuálně. Absolvovala jsem celou hřebenovku, ale uprostřed cesty jsem přeskočila tři úseky, kde bylo již příliš mnoho sněhu a hladina řek, které se musí brodit, byla nebezpečně vysoká. Sešla jsem tedy do města a autostopem tyto ožehavé úseky překonala.“
* Určitě jste si stanovila plán cesty. Kolik kilometrů jste chtěla denně ujít a jaká byla realita?
„Kdybych chtěla projít opravdu celou cestu, tak podle původního plánu bych musela ujít přibližně čtyřiadvacet mil což je asi čtyřicet kiláků denně včetně přestávek. Na cestě jsem pak zvládala denně třicet až šedesát kilometrů.“
* Přibližte čtenářům začátek cesty...
„První dny cesty byly hlavně horké. (smích) Začala jsem v poušti se třiceti ař dvaačtyřiceti stupni přes den. Já tam přiletěla v dubnu, kdy v České republice teploty dosahovaly asi patnácti stupňů. Nikde žádný stín a všude se rozprostíral písek. První dny byly náročné také na psychiku. Uvědomila jsem si, že jsem opravdu sama, že se musím spoléhat jen sama na sebe a nikdo mi s ničím nepomůže. Že prostě musím plánovat všechny věci opravdu detailně, protože bez plánu člověk chodit nemůže. Bylo to náročné. Orientovala jsem se podle aplikace, která je volně ke stažení, kde jsou mapové podklady s cestou a dalšími informacemi. Cesta je však převážně krásně viditelná a značená.“
* Našly se chvíle, kdy jste chtěla tuto neobyčejnou misi vzdát a jet domů?
„Možná čtvrtý den, když jsem procházela dlouhý úsek pouště, měla jsem málo vody a strašně těžký batoh. Hlavou se mi honily myšlenky, proč jsem do toho vlastně šla... Kdyby bylo poblíž letiště, tak jsem možná odletěla. (úsměv) Překonal to příchod na místo, kde panoval stín, voda a milí lidé, další turisté motivovaní tím, že cestu můžeme jít. Touto chvílí jsem radost v sobě opět našla.“
* Ze základního tábora vás vycházelo více. Jak často jste během celé cesty lidi potkávala?
„Protože jsem startovala ve standardním období, tak první dny probíhaly v bublinách lidí. Chodila jsem jednak sama, ale i ve skupinách. První noci jsem spala na místech s dalšími třemi až čtyřmi lidmi, ale postupem času se bublina roztrhala a stávalo se mi, že jsem šla třeba celý den úplně sama, stanovala pak na úplně opuštěném místě. Bylo to hodně proměnlivé. Prvních 450 mil se vyznačovalo téměř samotou, na den dva jsem se připojila k dalšímu účastníkovi, jenže rychlosti chůze byly rozdílné a já jsem se nikým nechtěla omezovat. Následujících 500 mil jsem šla s náhodným kamarádem Honzou. Byl to Čech ve věku mého tatínka, velice jsme si rozuměli a tak jsme chodili společně. Později jsem ještě potkala Klárku z Prahy, prošly jsme celý Oregon a čtyři dny ve Washingtonu. Větší část cesty jsem šla ale sama.“ (úsměv)
* Pro spoustu lidí je nepředstavitelné cestovat takovou dobu jen s batohem. Co všechno se do něj vešlo?
„Je opravdu úžasné, jak si člověk uvědomí, že k životu skoro nic nepotřebuje. Jen spánek, jídlo a teplo. To je vlastně všechno. Nosila jsem osmačtyřicetilitrový batoh a základní váhu, tj. bez jídla a bez vody okolo osmi až devíti kilogramů podle oblasti. Šlo o spacák, karimatku, stan, trekové hole, jednu vrstvu oblečení z letní kolekce a jednu ze zimní, protože teploty se pohybovaly od čtyřiceti stupňů na poušti a v horách přes noc teploty klesaly až k mínus deseti. Pak nepromokavou bundu, věci na vaření, opravdu omezenou lékárničku, satelitní komunikátor a telefon. Energii jsem řešila malinkatým solárním panelem a powerbankou. Ručník o rozměrech deset krát pět centimetrů jsem používala až od druhé části cesty, kde byla jezera, předtím jsem ho nepotřebovala. Nesla jsem si zkrátka základní výbavu.“
* A co jídlo? Tekutiny? A hlavně hygiena?
„Trasa vede přes různé silnice, někde i městečka nebo menší komunity, kde jsem si mohla nakoupit. Standardně jsem měla s sebou jídlo na čtyřu až sedm dní podle následujícího úseku. Lepší to mají Američani, mohou si vlastní jídlo nabalit a poslat si ho z domu, ale my z Evropy nemůžeme převážet jídlo do Ameriky. Základ vyplnily bramborové a ovesné kaše, instantní nudle, tortily, trvanlivé bagety, oříšková másla, Nutella, ořechy a sušené ovoce, sušené maso, sušená zelenina, tuňák a kupovala jsem si k tomu věci na vylepšení – zeleninu, ovoce a hodně energetických tyčinek, pro zpestření brambůrky, preclíky... Já jsem se snažila kupovat hodně sýrů, které vydrží tři dny, avokáda a různou zeleninu. Nejhorší je, když vám nechutná jídlo, které musíte jíst právě několik dnů po sobě. Vodu jsem čerpala po cestě, náročnější to bylo v pouštní oblasti, kde jsem se setkala s úseky až čtyřicet mil bez vody, někdy to byly i dva dny cesty. Měla jsem s sebou šest až sedm litrů přefiltrované vody z potoků, jezer a někdy opravdu z kaluže. Tento rok bylo naštěstí dost vody, a tak jsem nenarazila na vyschlý zdroj. Filtrování funguje dokonale, takže nenastaly žádné zdravotní problémy, ale je to samozřejmě standardní věc. V horách v Sieře a ve Washingtonu jsem některé pěkné vodní zdroje ani nefiltrovala, stejně jako v Česku se z čisté studánky nebo pramene normálně napiji. Hygienu musí na cestě člověk hodit za hlavu. Čistila jsem si zuby, koupání moc neexistovalo, na minimální pravidelnou hygienu musely stačit vlhčené ubrousky. Ve výsledku došlo na umytí jednou za čtyři dny při nákupech. Sem tam jsem se opláchla v potoce nebo si zaplavala v jezeře, ale i člověk si zvykne, že tělo smrdí.“ (smích)
* Jak jste si hledala místo na spaní? Vybaví se vám nějaké, jež se ráno těžko opouštělo, a naopak, ze kterého jste „utíkala“, co to jen šlo?
„Po cestě jsou rovné plochy, kde už někdo předtím stanoval, to člověk pozná, zároveň v aplikaci je většina těchto míst označena. Díky povolení na cestu jsem mohla stanovat kdekoliv ve volné přírodě. Kde se mi to líbilo, tam jsem zůstala na noc. Hezkých míst bylo hodně, v severní části jsem často stanovala u nádherných jezer. Večer jsem se vykoupala, uvařila si u západu slunce jídlo a ráno se mi opravdu odcházet nechtělo, člověk by nejradši strávil celý den u jezera. Na druhou stranu když pršelo nebo sněžilo, tak jsem měla sbaleno docela rychle a utíkala pryč. Nebo když jsem se rozhodla, že budu stanovat pod širákem, a za dobu, co jsem si vařila, mi na karimatku a do spacáku nalezlo skoro celé mraveniště. Tak přesně na takovém místě se mi nestanovalo dobře.“ (úsměv)


KATEŘINA DRÁBKOVÁ

* narodila se 3. července1993 v Prostějově
* pochází z Určic, nyní žije v Prostějově se svým snoubencem
* na základní školu chodila v Určicích, odkud se ze sedmé třídy dostala na šestileté studium na RG a ZŠ Prostějov, které dobrovolně nedokončila. Po maturitě na obchodní akademii pokračovala na civilním studiu Univerzity obrany v Brně, kde získala inženýrský titul v oboru logistika
* v současné době pracuje jako logistik ve firmě Windmöller & Hölscher
* miluje turistiku, praktikuje ashtanga yogu, běhá, čte, chodí na crossfit a plavat, dále se ve svém volném čase věnuje přátelům a rodině
zajímavost: během cesty se Kateřině zvětšila noha o dvě čísla, nyní se postupně vrací na původní velikost


Nosila jsem pouze osmačtyřicetilitrový batoh.
Je opravdu úžasné, jak si člověk uvědomí,
že k životu skoro nic nepotřebuje. Jen spánek,
jídlo a teplo. To je vlastně úplně všechno...