Farář Jun odešel, zamířil na Vysočinu „Zase mě ráno budí kohout...“

Nejen centrum duchovní, ale také kulturní a to vše pro širokou veřejnost. Takový je svatostánek evangelíků v Prostějově. Velkou zásluhu na tom, že si místní sbor nenacházejí jen věřící, má farář Jan Jun (na snímku). Společně se svým synem Danielem má na svém kontě uspořádání řady kulturních akcí, často hudebních, sbor už ale navštívil i známý novinář Erik Tabery. Mezi multižánrové akce pak tradičně patří třeba i Noc kostelů nebo festival Pod Lipami. Další už ale v Prostějově nepřidá. S rodinou se totiž přestěhoval na Českomoravskou vrchovinu, nově působí v Horních Vilémovicích.

* Pane faráři, máte už za sebou přesun?
„Ano, už naplno zařezávám.“ (úsměv)
* V Prostějově jste působil dvanáct let. Jak na tu dobu vzpomínáte? Na co nejradši?
„Rád vzpomínám na svou farnost. Dále také rád na přátele z občanské společnosti, s nimiž to bylo prima. A také na různé aktivity jako třeba festival Pod Lipami, nebo adventní bazar. A rád také myslím na projížďky na kole Prostějovskem.“
* Na Vysočině jsou pro to asi poněkud horší podmínky, všude kopce…
„Zase je to dobré na kondici.“ (smích)
* Je to pro vás veliký rozdíl? Roky jste působil v poměrně velkém městě, nyní jste v malé vesnici.
„Opravdu hodně velký. Tady je osmdesát obyvatel a k tomu tedy další vesničky. (usměje se) Je tu typický venkovský způsob života. Ráno mě budí kohout, projíždí tudy tři autobusy denně. A není tady žádný hluk z dálnice. Na venkov jsem ale z dřívějška zvyklý, šok to tedy pro mě nebyl.“
* Jaké bylo uvítání v novém působišti?
„Lidé čekali, pomáhali se stěhováním. Oficiální uvedení do úřadu, takzvaná instalace, teprve proběhne. Ale to lidské přijetí bylo příjemné.“
* Jaký jste si dal svého času cíl při začátcích v Prostějově, a podařilo se ho splnit? A jaký máte nyní?
„To je dost otázka na tělo. (uvažuje) V Prostějově jsem si snad dal, abych to tam všechno nepokazil. Snad se to podařilo. Podle mé zkušenosti si ale člověk dá cíle a pak je všechno jinak. Zde mám krátkodobý cíl poznat místní lidi. Takže navštěvuji a setkávám se s nimi.“
* Když trochu navážu na cíle: jakou šanci oslovit veřejnost má církev v dnešní společnosti?
„Náboženský rozměr je i v dnešní době patrný a je v životě člověka důležitý. Byl si toho vědom i první prezident T. G. Masaryk při zakládání Československa. Hlavně se jedná o to, že řada věcí má kořeny právě v křesťanském myšlení a chápání. Aniž si to uvědomujeme. Vezměme si ale například zdravotnictví, péči o druhé, o postižené, dobročinnost. A to je důležité. K dnešní společnosti bych pak řekl ještě to, že se lidé často bojí a žijí ve strachu zbytečně. Měli by spíše věřit a důvěřovat v to dobré a nejednat z pozice strachu.“