- 6. září 2019
- 635x
Více než 100 ligových startů a 30 vstřelených gólů, titul z univerziády i exotické angažmá. Tak lze shrnout vizitku Petra Gottwalda, prostějovského odchovance. Měl pověst nebezpečného střelce i cestovatele. Prošel prvoligovými kluby, často působil jako žolík: motto „kde Gottwald, tam postup“ je rozhodně na místě. Nyní se ale šestačtyřicetiletý fotbalista pomalu s kariérou loučí. I když ne tak docela. Nadále bude trenérem Kralic na Hané v krajském přeboru. A kdoví, možná také koučem hrajícím. Aktivní čtyřicátník však nyní hlavně při příležitosti 115 let prostějovského fotbalu vzpomíná na to, jaké byly jeho začátky a na léta strávená právě v dresu Železáren, respektive klubu LeRK.
* Původně jste hrál za OP Prostějov, přestup do Železáren přišel až později.
„Byl jsem ovlivněný otcem, do 42 let hrál a byl u OP Prostějov. Měl také nabídku ze Železáren, ale odmítl. Otec mě tak nasměřoval k fotbalu, když jsem začal hrát v šesti letech, působil v OP u mužů.“
* Jak se rodil váš pozdější přestup?
„Mohl být dříve, ale někteří funkcionáři a trenéři o tom nechtěli ani slyšet. (úsměv) Rivalita tehdy byla obrovská. Nakonec jsem tak v Železárnách trávil jen poslední rok v dorostu. Povedlo se nám tehdy pro kluky pod námi vybojovat prvni ligu.“
* Jakým směrem se pak vyvíjela vaše kariéra?
„Trenér Zachar mě brával na dorost i na muže. Stíhal jsem tehdy i čtyři zápasy za víkend, což dneska prakticky neexistuje. Pro mě tím tehdy vlastně začala kariéra. Byl z toho přestup do Sigmy, jenže tam se to dvakrát nepovedlo. Byla tam velká konkurence nadstandardních hráčů jako napříkad Machala či Drulák. Hrál jsem tedy MSFL, kde jsem se potýkal s fyzickými nedostatky – vážil jsem jen asi 64 kilo a fotbal tehdy vyžadoval více síly i agresivity.“
* Trvalo dlouho, než jste deficit dohnal? A jak se vám to podařilo?
„Mám to dědičně dané, že příliš nepřibírám. Trvalo to delší dobu. Podařilo se mi tehdy s Lerkem hrát třetí ligu, vyzkoušel jsem si s ním i druhou. To byl velký skok. Tréninková zátěž byla větší, rok jsem nějak přetrpěl. Musel jsem na půl roku do Kroměříže a také na rok a půl do Uničova. Tam jsem se vyhrál a teprve pak jsem pravidelně nastupoval ve druhé lize. V prvním roce jsem dal sedm gólů, ve druhém taky, ale v deseti zápasech. Pak jsem šel hrát do Jižní Koreje.“
* To je dost exotická destinace, jak jste se tam tehdy dostal?
„Přes uničovského trenéra jsem měl nabídku jít tam na deset dní na zkouškou. Řekl jsem si proč ne, když se to nepovede, kdy se člověk má možnost podívat do Koreje? Letěl jsem tam s kamarádem Tondou Sedlářem a po deseti dnech nám řekli, že se ozvou. Ozvali se nakonec jen mně.“
* Byla to velká změna?
„No, byl jsem tam jako vůbec první Čech... Musel jsem si zvykat na jinou fotbalovou i životní úroveň. Bylo to hodně specifické. Snažili se nás navíc tlačit, abychom se přizpůsobili jejich tradicím a zvykům. Žili jsme tam tehdy fotbalem, na poznávání kultury a podobně nebyl moc čas. V týmu jsme tehdy byli čtyři cizinci: já, jeden Makedonec, dále Ukrajinec a Rus. Neměl jsem tehdy rodinu, takže mi nechtěli přidělit slíbený byt. Bratr tedy přijel na tři měsíce na turistické vízum. On měl skvělou dovolenou a já potřebný byt. (úsměv) Byl jsem i rád, že si můžu sám vařit, jinak jsem totiž žil na nudlích, rýži a korejských polévkách. Knedlo, vepřo, zelo? Na to jsem se těšil, bylo ale jen o Vánocích, když jsem se vracel.“ (směje se)
* Jak těžký byl návrat po dvou letech zpět do Čech?
„Aklimatizace obtížná nebyla, ale vymizel jsem z povědomí trenérů a manažerů. Byl jsem přitom mladý a chtěl ve fotbale ještě něco dokázat. Vypadalo to tehdy na Olomouc, slibně se rozvíjel Liberec. Nakonec jsem začal hrát za Bohemians.“
* Prošel jste Sigmou Olomouc, Bohemians Praha, Jihlavou či Trenčínem. Na které působení ale vzpomínáte nejraději?
„To je těžké říct. Na všechny vzpomínám strašně rád. Třeba na působení v Trenčíně, dařilo se mi tam. Snad akorát ve druholigové Dolní Kounici to nebylo ono. Šéf byl tak trochu podvodník, nedostávali jsme cesťáky, všechno si museli platit. Půl roku jsem tam navíc hrál zadarmo. Rozhodl jsem se, že to nemám zapotřebí, a šel do Lipové, kde jsme postoupili do třetí ligy. Později jsem odešel do Rakouska, kde se podařilo získat tři tituly. Fotbalově jsem toho tam zažil asi nejvíc. Letos jsem se ale rozhodl skončit.“
* Bude vás možné zahlédnout třeba v I.B nebo I.A třídě?
„Kralice si mě stáhnou registračně. Možná tedy nastoupím někdy za jejich ‚béčko', možná za ‚ačko'. To je ale jen nejkrajnější možnost. Spíše se zaměřím na trénování.“
* Jaký byl svého času váš přestup z profesionálního fotbalu do „normálního“ zaměstnání?
„Začátek byl sice těžký, ale dalo se to. Člověk měl zažitý určitý režim. Nechtěl jsem hlavně směnný provoz. Dopadlo to ale dobře, protože jsem nepadal z nějakého opravdu top platu, ale spíše z průměru do nějakého mírného podprůměru.“
* Na závěr se vraťme do Prostějova. Zajímalo by mě, na co nejradši ve spojení se zdejším fotbalem vzpomínáte?
„Je toho hodně. Třeba první start za muže, který jsem za trenéra Zachara zapsal proti divizní Orlové. Podařilo se mi tehdy dát vítězný gól na 2:1, takže naprostá spokojenost. Po návratu z Uničova z ligy postupovaly Teplice a Blšany, oba jsme doma dokázali porazit. Nebo pohár s Olomouci, kterou jsme zdolali 2:0. Je toho hodně.“ (pousměje se)
Další chyba na Vápenici.