- 11. srpen 2019
- 505x
Je to skoro, jako byste po slonovi chtěli, aby se živil krasobruslením. Ondřej Havelka (na snímku) je nesporně skvělým i úspěšným hercem, zpěvákem a filmovým režisérem, v soukromí ovšem rozhodně nepůsobí dojmem pohotového baviče ani rozhodného dirigenta, který si libuje v udílení povelů filmovému štábu. Nicméně touha po sebevyjádření a vytváření krásy i humoru je u tohoto všestranně nadaného umělce natolik silná, že díky ní dokázal překlenout věci, jež mu ze své podstaty nejsou zrovna vlastní. I o tom byl náš rozhovor, který jsme vedli před jeho červnovým koncertem v útulných prostorách Hotelu Plumlov.
* Jak se na vystoupení těšíte?
„Atmosféra na terase Hotelu Plumlov nad přehradou je úžasná. Koncerty jsou zde krásné už jen díky tomuto prostředí. Je to velmi komorní záležitost, ovšem když svítí hvězdy a měsíc se odráží na hladině plumlovské nádrže, pak je to tady neskutečně krásné.“
* Hráli jste někdy v nějakém podobném prostředí?
„Vystupovali jsme na různých velmi atraktivních místech, ale myslím, že podobné dispozice nebyly nikde.“
* Na první pohled svým vystupováním působíte dojmem prvorepublikového elegána a ctitele starých časů. Necítíte se někdy jako stará duše v hypermoderní době?
„No, myslím, že ani ne. Samozřejmě jsem duší spíš konzervativec a tradicionalista. Jsem přesvědčen, že má smysl se vracet k určitému hudebnímu období, které je sice už uzavřené, ale obsahuje v sobě něco, co nikde jinde není a co je velmi krásné. A přesně to děláme my, když se vracíme ke swingu třicátých a čtyřicátých let minulého století. V tomto smyslu jsem staromilec, nicméně že bych měl pocit, že jsem se narodil blbě, tak to nemám.“
* Jste tedy rád, že žijete v dnešní době?
„No, někdy jo. (smích) Ale jsou samozřejmě jisté okolnosti, které člověku tu radost kazí. Například momentální politická situace. To je hodně smutný. Zkrátka žiji přítomností a ke staré muzice se vracíme hlavně proto, že je to kvalitní hudba, která měla své nenahraditelné a neopakovatelné aspekty. Ty pak chceme stále posluchačům připomínat.“
* Váš tatínek skládal hudbu k filmům jako Až přijde kocour či Pane, vy jste vdova. Byl to on, kdo vás k hudbě přivedl?
„Z velké části se to tak dá říci. Prostředí u nás bylo velmi muzikantské. Nejzásadnější moje pěvecká průprava proběhla v mých dětských letech, kdy jsem jezdil za dědečkem a babičkou do Valašského Meziříčí. Děda celý život pracoval jako strojvůdce, ale sám skvěle a velice rád zpíval. Naučil mě stovky písniček.“
* A co táta?
„Ten mě v mých různých hudebních pokusech podporoval. Ostatně to byl právě on, kdo mi poprvé přinesl desku s nahrávkami jazzu a blues z dvacátých a třicátých let minulého století.“
* Vy jste ovšem možná v mládí k této hudbě úplně neinklinoval, nebo ano?
„Já jsem tehdy v první řadě miloval bigbeat, nicméně právě druhá polovina šedesátých let byla hodně ve znamení návratu k bluesové muzice. Když si vezmete kapely jako třeba Cream, Jimiho Hendrixe či třeba Janis Joplin, tak to byli hvězdní muzikanti, kteří se vědomě vraceli k hudbě starých bluesmanů. I díky nim jsem pro sebe začal objevovat staré blues a jazz a už jsem u nich zůstal.“
* Hudba, kterou hrajete, je u nás spojena s obdobím první republiky. To bývá většinou zahaleno růžovým oparem nostalgie. Vybaví se vám nějaký důvod, proč byste v tomto období žít nechtěl?
„Je pravdou, že nostalgie v tomto případě funguje velmi silně. Tato doba měla spoustu krásných aspektů, na druhé straně tam jistě byly i problémové záležitosti. Život tehdy určitě nebyl pro všechny jednoduchý, a to zvláště v letech, kdy přišla celosvětová hospodářská krize. Nicméně jsme tu měli demokracii a díky Masarykovi i o něco vyšší úroveň morálky než dneska. To jsou strašně důležité věci. Každý přitom měl šanci. Samozřejmě někomu se dařilo, jiný měl problémy. To je stejné jako teď.“
* Takže i tehdy dost záleželo, na které šprušli sociálního žebříku se člověk v danou chvíli nacházel...
„Na podobné téma jsem byl tázán už mnohokrát. A když jsem o tom přemýšlel, tak jsem si řekl, že s tím, co umím, bych se asi prosadil i tehdy… (smích) Ale určitě by to nebylo jednoduché.“
* Jednou z vašich nejpopulárnějších písniček je skladba Jen pro ten dnešní den. Vzpomenete si na den, který stál opravdu za to?
„Takových dnů byla spousta. Já bych řekl, že zrovna včera jsem prožil takový den. Nesl se ve znamení privátního koncertu, který pořádala moje dcera. Ona na něm zpívala, pozvala svoje kamarády a my jí to pomáhali připravit. Byl to takový večírek s přáteli, celé se to povedlo a mělo to moc příjemnou atmosféru, protože hezky pršelo...“ (úsměv)
* Takže zatímco Medvídek Pú říká, že dnešek je můj nejoblíbenější den, tak pro vás to je včerejšek?
„To jo, ale myslím, že dnešek bude taky.“
* Sám o sobě mluvíte jako o introvertovi. Kromě veřejného vystupování se věnujete i filmové a divadelní režii. Nebije se to trochu s vaším založením?
„Moje profese je skutečně jistý protipól vůči mé přirozené mentalitě. Jsem sice perfomer na jevišti, ale v životě jsem víceméně uzavřený člověk. A filmová režie? To je pro mě svého druhu škola, abych se naučil rozhodovat rychle a správně. Jsem narozen ve Váhách, a to už je člověk předurčen k jisté váhavosti. Režie je v tomto ohledu výborný terapeut, protože při ní člověk nemůže váhat ani prozrazovat nejistotu.“
* Určitou nejistotu v sobě ovšem jistě má i ten nejsuverénněji působící režisér...
„To je pravda. Jednou Jiří Menzel vzpomínal na svá učednická léta na FAMU, kde jej učil Otakar Vávra. Ten svým studentům říkal: ´Když nevíte, co dál, nechte postavit koleje! Ono totiž, než se postaví koleje pro kamerovou jízdu, tak to zabere přinejmenším dvacet minut. A tím režisér získá čas, aby si rozmyslel...‘ A tak to nějak je.“
* Jak byste to srovnal s divadelní režií, s níž přece jen máte více zkušeností?
„To jsou dva úplně jiné světy. To základní, tedy zprostředkovat svoji vizi hercům tak, aby ji naplnili, je stejné u divadla i u filmu. Nicméně ten postup je úplně jiný. V divadle jde o dlouhodobý proces. Člověk volí cesty, jak herce postupně dostat do ideální polohy, na což má relativně dost času. U filmu se sice také zkouší, ale pak přijde chvíle na place, kdy člověk má půl hodiny, během které je potřeba vše rychle a co nejlépe zvládnout, protože pak už je to nevratitelný. Natáčení totiž běží dál a ty konkrétní podmínky se již nikdy nebudou opakovat.“
* Chcete si ještě někdy svoji filmovou zkušenost zopakovat?
„Mám to v plánu a usilovně na tom pracuji. Jenže je to běh na hodně dlouhou trať. Prozradit mohu to, že by to měl být swingový hudební film. Takže budu doufat a uvidím.“
* Co je pro vás tak důležité, že tohle vše dokážete překonat, to znamená rozhodovat se, jít mezi lidi, říkat jim, co mají dělat, tvářit se, že víte, co mají dělat. Co je ten motiv, že do toho jdete?
„Myslím, že každý člověk má touhu něco tvořit. Je tisíce různých oborů, kde se člověk může realizovat v tom smyslu, že do toho vloží svoji duši a svoje srdce. Tak já to mám s divadlem i s filmem. Chci prostě vytvořit dílo, které osloví diváky, které je bude bavit a bude krásný. Protože si myslím, že té krásy na světě hodně ubývá.“
* A na samotný závěr to trošku odlehčím: nepřemýšlel jste, že byste točil Hastrmana tady na plumlovské přehradě?
„Ne. (smích) Měli jsme ještě lepší prostředí, točili jsme přímo tam, kde se odehrává román, který nám sloužil jako předloha.“
* A vrátíte se sem ještě někdy?
„Sem? Bude-li zájem, tak určitě. Protože provozovatelé tohoto hotelu jsou bezvadní lidé, funguje to tady, spolupráce byla vždy perfektní, koncerty bývají krásné, takže nemám důvod se sem nevracet. Pokud dostaneme pozvání, určitě přijedeme.“
* narodil se 10. října 1954 v Praze
* režisér, herec, zpěvák, tanečník, scénárista i frontman orchestru a Melody Makers, v němž se zaměřuje na autentickou interpretaci historického jazzu a swingu meziválečného období 20. století
* jeho matkou je česká herečka Libuše Havelková a otcem hudební skladatel Svatopluk
* po studiích na DAMU působil šest let v divadle Ypsilon
* v letech 1976 až 1995 vystupoval jako frontman Originálního Pražského Synkopického Orchestru, po odchodu z něho si založil vlastní jazz band, se kterým působí dodnes
* po roce 1989 začal pracovat jako scénárista a režisér v televizi, v roce 1999 například režíroval celovečerní filmový portrét Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský
* od roku 1988 se věnuje také divadelní režii, režíroval například operu Nagano, k níž text napsal herec Jaroslav Dušek
* v roce 2018 byl do kin uveden celovečerní film Hastrman v jeho režii
* ve volném čase rád utíká do přírody, miluje jízdu na kole, plavání a golf
zajímavost: společně s Melody Makers pravidelně vystupují i jeho děti dcera Rozálie a syn Vojtěch, který s ním nejen zpívá, ale i stepuje
Další chyba na Vápenici.