David: „OD ZAČÁTKU TO SMRDĚLO ÚSPĚCHEM“

Hned dvojnásobné zastoupení měl Prostějov při oslavách třineckého hokejového titulu. Obránce Lukáše Krajíčka, odchovance zdejšího hokeje, a také Libora Davida (na snímku), který působil v realizačním týmu jako masér. I on začínal s hokejem v Prostějově, ale hráčsky mu to nikdy nešlo tolik, jako když mu masérském stole leží tělo sportovce. I on tak má nezanedbatelný podíl na tom, že se Třinec opět dostal na extraligový vrchol. S Oceláři si prošel od přípravy přes základní část až k vítěznému play off. Mistrovské oslavy si prostějovský rodák užil naplno. „Byla to velká euforie,“ vzpmíná.

* Bylo masérství vaší první volbou v povolání?
„Vyrůstal jsem u hokeje. Můj táta hrával v Prostějově první ligu a byl zde v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století kapitánem. Takže jsem byl prakticky pořád na zimáku a dětství i vlastně celé mládí měl hokeje plné. Když táta pak skončil s hokejem, působil dlouho jako tréner a rukama mu prošel třeba brankář Vlastimil Lakosil. Bylo tak jasné, že jsem chtěl být hokejistou. Nějak to tady ale bohužel nebylo možné...“
* Co vaši kariéru ukončilo? Zdravotní problémy?
„Ne. (zaťuká na stůl) Já jsem nikdy neměl vážnější zdravotní potíže, jen jednou zlomený kotník, a to ještě nebylo z hokeje, ale z florbalu. V Česku ale platilo a platí, že kdo neměl peníze a moc, tak ten hokej hrát nemohl. Neříkám, že jsem byl dobrý hokejista, byl jsem průměr, takových nás bylo hodně. Přesto si myslím, že kdybychom dostali šanci, mohli jsme tady nyní hrát ligu. Mám hodně kamarádů, co jsme skončili.“
* Jak jste se tedy dostal k masérství?
„Moje maminka je fyzioterapeutka a už jsem viděl jako malý, co a jak dělá. Takže jsem byl pořád s kluky v kabině a když jsem šel do juniorů, tak jsem jim začal masírovat lýtka. Začalo mě to bavit, a jak jsem skončil masérský kurz, tak jsem zkrátka řekl, že chci být u sportu jako masér. A dodnes mě to hrozně baví.“
* Jak jste začínal? Asi to nebylo tak, že byste si řekl – jdu do extraligového Třince...
(smích) „To ne, začal jsem od píky. Tak měsíc po maturitě jsem si udělal masérský kurz. Nejprve jsem zkusil v prostějovské nemocnici pracovat a založil jsem si v roce 2009 nebo 2010 živnost. V nemocnici jsem začal na sebe masírovat, trvalo to půl roku. Nějak to ale nebylo ono, tak jsem skončil. Dlouho jsem nevěděl, jak budu pokračovat. Asi tři čtvrtě roku jsem pracoval na stavbě, a přitom jsem masíroval kamarády, klienty, které jsem si domluvil. Takhle jsem si přivydělával. Věděl jsem ale, že mě masírování baví a chci znovu začít. Jeden kamarád mi řekl – běž, v Zábřehu hledají maséra. Klub hrál tehdy v divizi. Tam jsem začal kariéru profesionálního maséra.“
* Jak jste se poté dostal do Třince, byl tam ještě nějaký meziskok?
„Byl, rok jsem působil v Zábřehu, tam už pak manažer na mě neměl peníze a musel jsem odejít. Díky hráči na střídavé starty z Opavy jsem se dozvěděl, že někoho na tuto pozici shání tamní fotbalisté. Šel jsem to zkusit, spadli tehdy z druhé ligy do třetí. Tam byla má kariéra krátká, jen půl roku. A z Opavy jsem se vrátil do Prostějova, nemohl jsem půl roku nic najít, a protože jsem kuchař-číšník, přes zimu jsem pracoval na horách. Poté jsem si našel místo u prostějovských basketbalistů a hned první sezónu jsme vyhráli Český pohár, největší úspěch, co basketbal zde mohl udělat. Byla to neskutečná sezóna! Škoda, že nevyšlo ligové finále. Pak jsem chtěl změnu, finančně jsem se nijak neposunoval. A změnou se ukázal Třinec.“