AKTUALIZOVÁNO: Plachá: „S RAKOVINOU ŽIVOT NEKONČÍ“

Potkala ji těžká nemoc. Bojovala a vyhrála. Řeč je o Marcele Plaché (na snímku), která se v polovině června stala předsedkyní klubu Diana. Spolek sdružuje lidi z Prostějovska mající zkušenost s rakovinou vesměs prsu. Snaží se nejen informovat a zabavit, ale hlavně pomoci sdílet osobní zážitky a strasti spojené s diagnózou a následnou léčbou. Spolek už přes dvacet let pořádá řadu aktivit pro své členy. podílí se na takzvané kytičkové sbírce, do níž se jen v regionu zapojili také studenti z půltuctu škol. Aktivity, který nedávno převzala po dlouholeté předsedkyni Ivě Pařízkové, nyní plánuje rozšířit. Částečně k tomu pomohla také desetitisícová dotace ze strany magistrátu. „Jsme za to rády, překvapilo nás to. Zjevně se někdo stará i o pacienty,“ poznamenala s úsměvem Marcela Plachá.

* Jaká je činnost klubu Diana? A jaké má poslání?
„Jsme pacientská organizace spolupracující například s ligou proti rakovině s Mamma helpem, jsou to všechno velké pražské celky. V celé republice je takových klubů, jako jsme my, několik. Například v Ostravě jsou Amazonky, v Olomouci Slunečnice. My sdružujeme pacientky onkologicky nemocné každého věku. Většinou jsme ale důchodkyně, mladí nemají kdy. (úsměv) Dříve získávali tito lidé aspoň částečný invalidní důchod. Teď vás pošlou do práce...“
* Jaký byl v krátkosti vývoj?
„V roce 1993 se šest členek domluvilo a založilo tento pacientský klub. Tehdy jsme byly součástí SPCCH, jenže v roce 2017 se to v Prostějově rozpadlo. Jako klub jsme neměly být pod kým, fungovaly bychom i tak, ale nezískaly bychom dotaci. Tak jsme založily spolek, jelikož musíme mít právní subjektivitu. Je to pro nás takové malé mučení. (směje se) Iva Pařízková tudíž založila klub, bylo nás i šedesát členek. Letošní rok ale nebyl lehký, byly dokonce obavy, že skončíme. To mě mrzelo, tak jsem se do toho dala. A teď toho kolikrát i lituji.“ (úsměv)
* Co bylo nebo je nejtěžší?
„Řešit vše ohledně zapsaného spolku. Když to dělala Iva, tak to bylo pod spolkem. My teď nemáme nikoho, kdo by s tím měl zkušenosti. Ale aspoň finanční přehled nám dělá členka, která byla na finančním úřadě. Kdybychom to měly dělat ručně, zcvokla bych se. Ale vypilujeme to.“
* Sdružujete lidi z Prostějova nebo i ze širšího okolí?
„Kdysi jsme měly i členky z Blanska, ale je to pro lidi z toho regionu daleko. Navíc každé město už dneska něco podobného má, například Šternberk či Šumperk. Nové členky však přijímáme, uvítáme je rády. Dnes je nás místo šedesáti kolem třiceti a některé z nás jsou nemocné.“
* Vrátím se ještě k činnosti Diany. Je to hlavně informativní činnost, máte i další aktivity?
„Jezdíme na různé semináře do Olomouce, Prahy, do Brna. Vždy vybereme pár členek, které mají zájem, podle toho, co je baví. Někdy je to psychologie, jindy možnosti léčby, však taky některé z nás mají recidivu. Je to kolikrát velice zajímavé a dozvíte se spoustu věcí. Liga proti rakovině také má projekt ´Dokážeš to taky´. Prodáváme také kytičky Ligy proti rakovině a dělají děkovné koncerty v Praze. Takže vybíráme děvčata, která se chtějí účastnit. Rády bychom posílaly ty, co nejvíce vyberou, jenže některé se ani nedostanou do vlaku. Někdy jsou to pěkné programy, co ta Praha udělá.“
* Zmínila jste kytičkovou sbírku, jak jste spokojená s letošním výsledkem?
„Dozvěděla jsem se, že v Česku se vybralo devateníct milionů korun.S číslem za Prostějovsko, necelými sto tisíci korunami, jsme spokojené. Kytička stojí dvacet korun, ale lidi můžou dát víc. A dávají. Průměrně asi čtyřiadvacet nebo šestaadvacet korun. Prodaly jsme více kytiček než loni. A to i přesto, že dříve nás bylo šedesát, dnes můžemě prodávat jen v pár lidech. Ale máme ku příkladu osmdesátiletou paní mezi námi, která prodala všechno. Byla jsem z toho překvapená a ona na to, že by ji musela hanba fackovat, kdyby měla něco vracet.“ (úsměv)
* Já na to hned navážu, jaký má z vašeho pohledu společnost přístup k onkologickému onemocnění a lidem, kteří jím trpí?
„Někdy mě lidé až tak dojmou, že si řeknete, že už ta společnost se mění. Jindy vás ale zase tak srazí ošklivým odbytím. Byla jsem třeba na škole v Kralicích a prvňáčci říkali školnici: ‚Kdy už přijdou paní s těma pampeliškama?' Každý měl připravenou dvacetikorunu a mně až slzy tekly z toho.“
* A ta negativní zkušenost?
„Jeden známý, u kterého jsme zazvonily. Jakmile nám otevřel, hned spustil: ‚Ať si to platí stát!' A my jsme nestačily utíkat. Strašně mě to překvapilo, protože jsem čekala něco úplně jiného. Kdyby to byl někdo cizí... Ale ještě vám raději řeknu jednu milou zkušenost. Jsem z vesnice, kde také prodávám kytičky. Přišla za mnou paní s malou holčičkou. Vydražily pohár se zumbou za druhé místo, získaly sto korun. Měly je dát na nějakou charitu a vybraly si Dianu. Mně až slzy tekly, jaké to bylo krásné gesto. Taky jsem říkala holkám, že vyrůstají strašně hodní mladí lidé. Ono to nebylo zvykem, charita, dobrovolnictví. Za totáče to nebylo, všechno platil stát. Dnes to tak někteří taky berou. Když si ale nepomůžou aspoň trochu sami, té nemoci je tolik dneska... Je potřeba, aby se i dobrovolníci trochu zapojili. A věřím tomu. Kdybych tomu nevěřila, nedělala bych to. Je to dobrá věc.“
* Pořádáte i nějaké výlety a další činnosti kromě přednášek?
„Ano, rekondiční pobyty, letos jsme byly v Luhačovicích. Snažíme se o to, aby tam byla trocha přírody, turistika, aby bylo kam jít. Luhačovice třeba mají krásné prostředí. Také k tomu dáváme procedury. Stejně tak v Rožnově, tam to nebylo ozdravné, ale wellness. Máme hodně proježděno. Hodně se jezdilo na Ramzovou, Karlov, Malou Morávku. Byly jsme v Jánských Lázních, v Deštném. Srdeční záležitost je Bludov, to jsou malé lázničky s pěkným parkem a okolím. Je to taková regenerace organismu. Snažíme se jezdit dvakrát až třikrát za rok. Děláme i jednodenní zájezdy, zajely jsme si třeba na pštrosí farmu, jednou zase v muzeu tvarůžků v Lošticích.“
* Jak vás v tomto cestování omezuje zdraví?
„Všichni jsou nějak nemocní... A hlavně po rakovině prsu mají všechny problém s rukou. Jestli víte, co je lymfedém ruky neboli sloní ruka. To oteče ruka, je to bolestivé. Chcete jít s kufrem do vlaku a nejde to. A někdy máte ‚ochotné' lidi kolem, kteří vám ještě nadají, že zavazíte. A někdy i průvodčí jsou protivní.“
* Vítejte v Česku…
(smích) „Ano a tady ještě jezdí ty vysoké vlaky. Nevím, jestli jste jel tady vlakem…“
* Samozřejmě.
„Tak vy jste mladý, vy tam hopnete. Ale dovedete si to představit... Můj muž s námi chodí na nádraží a říká: ‚Já vás jdu vyprovodit, a nakonec všechny babky strkám za zadek vlaku'.“ (smích)
* Teď trochu osobnější otázky, na které se vám možná nebude dobře odpovídat. Kdy jste zjistila, že jste nemocná a jaká byla vaše reakce?
„Nebereme se tak vážně... Právě z tohoto důvodu existuje náš spolek, pomáháme ženám se s tím vypořádat. První zkušenost, když vám to oznámí, je šok. Já vždycky kecávala: ‚Mráz kopřivu nespálí, přece nebudu nemocná'. Když jsem pak přišla do dveří a viděla, jak se doktor zahleděl do papírů a zatvářil se, věděla jsem, že je zle. Čekalo mě pak kolečko po nemocnici. Chodila jsem, brečela a vůbec jsem nemohla ty slzy zastavit. Někdo to má jinak, nebrečí a dusí to v sobě. Já ale brečela, i když jsem nechtěla. Byla jsem tehdy autem, musela jsem zavolat dceři, aby pro mě přijela. Mrzelo mě, že jsem to trochu hodila na ni, ale manžel byl v práci. Těší mě naopak, že už jsem neměla rodiče, nemuseli se o mě strachovat.“
* Měla jste podobnou diagnózu v rodině nebo ve svém okolí?
„Vůbec jsem tady s tímhle nepřišla do styku. Ale od švagrové maminka to měla a zemřela. Já jsem si pak taky nemyslela, že to přežiju. Nějak jsem se ale se smrtí smířila a bylo to pak lepší. Než to nastalo, nemohla jsem o tom mluvit. Hned jsem brečela. Až o tom začnete mluvit a dostanete to ze sebe, je to lepší. Je to zkrátka takový strašák. I když je pravda, že dnes se toho hodně vyléčí.“
* Podstoupila jste chemoterapii?
„Já byla na operaci, měla jsem chycené uzliny v podpaždí. Mám proto takovouto ruku. Prošla jsem tedy chemoterapií. Teď se jedná v Parlamentu, jestli má stát dát tisícovku na paruku. To je úplný výsměch. Vždyť i nejlevnější paruka vás stojí tři tisíce... Je to všechno přitom taková nálož na psychiku, navíc ještě ztratíte vlasy. Už tak je těžké, že jste nemocní. Já navíc byla bez vlasů přes léto. Strašné vedro. Tak jsem doma ležela v lehátku bez paruky. A dcera mě vyfotila. Já jsem se urazila, byla naštvaná. Prý ať mám památku. Odpustila jsem jí ale. (úsměv) Ptal se mě tehdy pan doktor, jestli už mně padají vlasy. S tím, že jsou výjimky, kterým se to vyhne. Já na to, že budu ta výjimka. Přijela jsem domů, šla do sprchy a bylo to. To pak je brečíte...“
* Jak vnímáte podporu ze strany pojišťoven případně státu?
„Já to mám třináct let už, dříve se dostávala i finanční podpora na prádlo. Podprsenky jsou strašně drahé, když nemáte prso. Normálně stojí tři stovky, tyto třináct set. A výběr žádný. Nemůžete přitom mít jen jednu, finančně to leze strašně do peněz. Aspoň dvě stovky pojišťovny přidávaly, byla to prkotina. Teď vůbec nic. Ještě na epitézy se naštěstí doplácí jen pár stovek. Myslím si, že ta podpora na to není. Na druhou stranu nás léčili a vyléčili, a to je hlavní. Dříve se ale třeba platilo také něco na rekondice. To už taky není.“
* Jaké máte se spolkem cíle do budoucna?
„Abychom se scházely, udělaly si vycházky do přírody. Také pokračování v osvětě. Chceme dále seznamovat lidi s problematikou. Že nekončí život. Mívaly jsme i maketu prsů s nádory, chodily jsme s tím po přednáškách. Bylo to se sestřičkou, která vak onemocněla a další sestru mezi námi nemáme. Rády bychom v této činnosti ale pokračovaly. Chceme hlavně, aby se ženy nebály jít k doktorovi, to je nejhorší. Nebojte se přijít, poradit se s někým. Tato nemoc tu prostě je a může potkat každého. Na tričkách bývalo Tiká v každé rodině. A je to pravda, že se to může objevit v každé rodině. Chceme upozornit i na to, že po onemocnění rakovinou život nekončí. Na některých ženských nepoznáte, že si něčím takovým prošly.“
* Co byste ještě chtěla vzkázat?
„Rády přijmeme nové členky. Ta nemoc nám sice spoustu věcí vzala, ale zase tento klub nám něco dal. Opravdu ta sdílená problematika je trochu lepší. Jsou u nás navíc děvčata nejen s nemocnými prsy, ale také štítnou žlázou a dalšími problémy.“

MARCELA PLACHÁ
* narodila se 23. července 1955 v Prostějově
* onkologická pacientka, předsedkyně spolku Diana pomáhající lidem se zkušenostmi s rakovinou
* vystudovala Střední školu zemědělsko-technickou v Rožnově pod Radhoštěm
* pracovala v masném průmyslu, později pro firmu Makovec
* do tehdejšího klubu Diana vstoupila v roce 2006
* od června 2019 je předsedkyní spolku Diana
* věnuje se problematice nádorových onemocnění a hlavně tím, jak se s nimi vypořádat
* jejími koníčky jsou cestování, turistika, zahrádka a vnoučata
* je vdaná, má dvě dospělé dcery a dvě vnoučata
zajímavost: posledního zhruba půl roku byla zastupující předsedkyní za Ivu Pilařovou, která se potýká s vážným onemocněním, oficiálně byla zvolena 18. června