Přeučil a Hrušková: „ZA PATNÁCT LET JSME SE NIKDY NEPOHÁDALI“

V polovině května zavítala do Městského divadla v Prostějově manželská dvojice Jan Přeučil a Eva Hrušková (na snímku) se svým vystoupením Splněná přání. Zpívalo se a vzpomínalo na peprné události z hereckého prostředí, ale také se odhalovala tajemství ze soukromého života. A některá z nich vám přinášíme nyní i v rozhovoru s oběma herci, který jsme pořídili při jejich návštěvě.

* V době, kdy jste spolu začali chodit, byla paní Hrušková ještě vdaná. Jak jste se vy dva tedy vlastně seznámili?
Eva Hrušková: „My jsme se znali už dvacet let předtím, než jsme se dali dohromady, protože jsme bydleli na stejném patře. Tehdy jsme se ale jen občas potkávali.“
Jan Přeučil: „Poté však odešla do hereckého nebe moje žena Štěpánka Haničincová, s níž jsem provozoval divadlo pro děti. A tak jsem jednoho dne oslovil Evičku, která prezentovala dětské divadlo na vysoké profesionální úrovni, s tím, jestli by nebyla ochotná nějaké představení vytvořit. Ona to uvítala s otevřenou náručí a navrhla text Šípkové Růženky. Pak jsme oslovili dramaturga ČT Jiřího Chalupu, který nám připravil scénář, a začali jsme hru zkoušet. A při tom zkoušení jsme se do sebe zakoukali.“ (úsměv)
EH: „V té době jsem zjistila, že Honzík je velmi hodný člověk. Jednou, když jsem měla kašel a teplotu, mi uvařil bylinkový čaj s medem, a to mi úplně vyrazilo dech. Tím si mě získal.“ (úsměv)
* Letos jste oslavili výročí patnácti let od svatby. Jak hodnotíte společně strávené roky?
EH: „Pro mě je to úplně jiný život, než jsme měla předtím. Myslím, že jsme se s Honzíkem poznali v nejlepší dobu, tedy ve zralém věku. Nyní už nám záleží především na našem vztahu. Doma proto nic neřešíme, všechno nějak plyne. Osobně si myslím, že když lidi pořád něco řeší, tak se u toho hádají. A to je zbytečné. A protože věci neřešíme, tak jsme se vlastně ani nikdy nepohádali.“
JP: „Ano, nikdy jsme se nepohádali a ani nepohádáme, to vám garantuju. (smích) Na začátku jsme si totiž řekli, že náš vztah bude tvůrčí a budeme dělat vše pro to, aby se nedostal do zajetých kolejí. A musím říct, že právě z tohoto důvodu nyní ve svém vrcholném věku s Evičkou prožívám nádherný sen.“
* Vy jste se za patnáct let opravdu ani jedinkrát nepohádali?
EH: „Nepohádali. Máme sice třecí plochy, ale jenom na jevišti.“
JP: „Ano, když něco neudělám přesně, tak na mě Evička vrhne pohled, který říká: ‚Mělo to být jinak a lepší.‘ (smích) Ale to je pouze profesní záležitost...“
* Spolu provozujete Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila. Jaký je o něj zájem?
JP: „Na začátek bych upřesnil, že nejde jenom o loutkové divadlo. Loutky jsou v něm sice dominantní, ale vedle toho je velice důležitá také hudba na vysoké profesionální úrovni, kterou nám skládají Zdeněk Barták a Jaromír Klempíř, a rovněž dramaturgicky dobré texty. Evinka mimo jiné velice dobře zpívá, vše je tedy propojeno i řadou nejrůznějších písniček. Nakonec se snažíme taky o to, aby představení byla herecky na profesionální úrovni a aby zahrnovala kvalitní a dobrou češtinu. To považujeme za velice důležité. A jsme velice rádi, že i v dnešní době, kdy jsou děti zavaleny počítači, mají právě o tohle divadlo zájem.“
* A za ta léta nepoklesl jejich zájem o vaše loutkové divadlo?
EH: „Jde o to, že představení kupují pořadatelé a vybírají si je paní učitelky. Ty samozřejmě během své pedagogické kariéry viděly spoustu kvalitních i nekvalitních divadel, takže mohou posoudit, co je dobré a o co by děti mohly mít zájem. Jsme proto rádi, že paní učitelky naše představení mají rády a doporučují ho i ostatním.“
JP: „Jistou odezvu máme třeba na letních akcích. Na hradě Svojanov se na přelomu července a srpna koná velká divadelní pouť. Kastelán, který ji pořádá, tam pozve deset až patnáct souborů z celé republiky. Diváci tak mají možnost vidět řadu představení. A máme radost, že odezva na ta naše vystoupení je velice pozitivní. I proto jsme se v podstatě stali patrony této poutě.“
* Máte za sebou stovky rolí v rozhlase, divadle, filmu, televizi i dabingu. Na kterou z nich vzpomínáte nejraději a proč?
JP: „Na to je těžké odpovědět... Jak jste řekla, těch rolí je celá řada. Moc rád vzpomínám třeba na některé postavy, které jsem ztvárňoval v inscenacích Divadla Na zábradlí. Přitom mou nejzamilovanější rolí pro mě je zřejmě ta ve hře Král Ubu Alfreda Jarryho, kde jsem hrál druhou hlavní postavu proti Janu Libíčkovi. S ní jsme projeli kus světa. Z těch filmových se rád vracím k populárním Básníkům, kde jsem ztvárnil doktora.“
* Vzhledem k minulosti vašeho otce, který se potýkal s komunistickým režimem, a byl jím dokonce odsouzen na doživotí do vězení, což se pochopitelně dotýkalo i vás samého, mi nejde do hlavy, že jste později vstoupil do KSČ a údajně i spolupracoval i se Státní bezpečností. Jak to tehdy bylo?
JP: „Já jsem se Státní bezpečností nespolupracoval! A co se týká KSČ, pár let jsem v ní byl, to je pravda. A musím říct, že jde o mé životní selhání. Ale taková byla doba. Na druhé straně bylo zajímavé, že jsem poznal celou strukturu tohoto zoufalého děsivého systému, a navíc, když jsem byl ve straně, tak jsem mohl podržet řadu lidí. A proto třeba v Divadle Na zábradlí v období, kdy jsem byl šéfem, tohle pomáhalo k tomu, že tam pracovali a tvořili lidé, kteří normálně měli zakázanou činnost. Byli to třeba Evald Schorm, Jan Grossman, Jan Kačer či Jiří Menzel.“
EH: „Já to ještě upřesním. Totiž dcera Honzovy tehdejší ženy Štěpánky Saška si vzala chartistu, a tím pádem se všichni včetně Honzíka stali sledovanými osobami. Nebyli tedy spolupracovníky estébáků, ale právě naopak jimi byli hlídaní. Takže když potom vstoupil do strany, vytvořil se protipól k manželovi od Sašky a celá rodina tak nešla do kopru.“
* Byl jste pedagogem na pražské DAMU. Mezi vaše žáky patřili známí čeští herci, například Ivana Chýlková, Karel Roden nebo Eva Holubová. Vzpomenete si, jestli vám některý z nich svým talentem utkvěl v paměti, už když jste jej učil?
JP: „Velice výrazná byla Ivana Chýlková. Pak také Eva Holubová… Té jsem ovšem nejprve poradil, aby šla studovat raději režii… (smích) No a dneska patří svou osobitostí k výrazným herečkám.“
* Takže u paní Holubové jste nečekal, že se z ní stane známá a úspěšná herečka?
JP: „To nečekám od nikoho! (úsměv) Na každém záleží, jakým způsobem nakročí na tu dráhu a jak bude rozvíjet své talentové dispozice.“
* A kdo vám z herců, které jste učil, přišel jako největší talent?
JP: „Nesmírně pracovitý na škole, až urputně, byl Pavel Vítek. A dneska je z něj zpěvák... Zajímavý byl také Karel Roden, který dnes patří k filmovým špičkám. Už na škole byl lehce uzavřený, moc se neprojevoval. Oproti tomu Veronika Žilková byla upovídaná a temperamentní od první hodiny.“ (smích)
* Kdysi jste uhodil zpěvačku Evu Pilarovou. V Menzelově filmu Zločin v šantánu jste hrál jejího žárlivého manžela, který nešel pro ránu daleko. Paní Pilarová tento zážitek popisovala tak, že jste jí dal takovou facku, až jí vyhrkly slzy. To mi na vás jakožto na osobu s vybranou mluvou i způsoby vůbec nesedí…
JP: „Film režíroval Jirka Menzel, který chtěl, aby ta facka byla nepředstíraná a opravdu veliká. Neřekl bych, že ta rána byla zase tak obrovská, až by Evě vyhrkly slzy. Ale cítil jsem se trochu provinile, a tak jsme si udělali takovou tradici, že kdykoliv se vidíme, tak jí přinesu růži jako omluvu a smějeme se tomu.“
* Vy jste se učila mnoho jazyků – ruštinu, angličtinu, francouzštinu, latinu, starořečtinu, němčinu. Využívala jste všechny i v praxi? Případně neplánovala jste, že byste se spíše v kariéře vydala tímto směrem?
EH: „Také jsem to měla v hledáčku. Ale pak jsem se dostala na DAMU a věnovala jsem se divadlu. Nicméně jazyky se mi vždycky hodily. Je pravda, že teď už mám méně tréninku, ovšem když ten jazyk máte v krvi, tak stačí půldne, aby se člověk zase rozmluvil a mohl v daném jazyce konverzovat.“
JP: „Já musím jenom potvrdit, že Evinka má ohromné jazykové dispozice. Jednou jsme takhle třeba přijeli do Barcelony do hotelu, kde se po pěti minutách rozmluvila španělsky. Tak jsem se jí zeptal: ‚Ty ses někdy učila španělsky?‘ A ona říká: ‚Ne, ale když máš dobrý hudební sluch a základy latiny, tak to odposloucháš.‘“ (úsměv)
* A co tedy nakonec rozhodlo, že jste se nevydala tímto směrem?
EH: „Po maturitě jsem se dostala na rok do divadla Drak v Hradci Králové. S oblibou říkám, že tam jsem se ‚nakazila‘ loutkami. Právě tam se rozhodlo, že se vydám divadelní cestou.“
* Všichni si vás pamatují jako první filmovou Popelku. Jak na tuto roli vzpomínáte? A přinesla vám nějaké výhody, třeba zástup nápadníků?
EH: (smích) „Ne, nápadníci se nehrnuli. Nebo jestli byli, tak já jsem je neviděla, protože mě v té době kluci vůbec nezajímali. Já jsem měla před sebou vizi, že půjdu na školu, byla jsem totiž šprt. (úsměv) Na Popelku jsme si zavzpomínali společně s ostatními tvůrci a herci právě letos při příležitosti padesátiletého výročí od jejího uvedení. Vydali jsme knížku Popelka & spol. – 50 let, v níž jsou rozhovory se šesti lidmi, kteří ve filmu hráli nebo se na něm podíleli. Bylo velmi zajímavé se s nimi setkat a slyšet příhody padesát let staré, z nichž některé jsme vzájemně ani neznali.“
* A jak vy konkrétně vzpomínáte na roli Popelky?
EH: „Já jsem to moc neprožívala, protože mě nenapadlo, že by tahle pohádka mohla mít nějakou nadčasovou kvalitu. To se projevilo až později. Jan Tříska tehdy utekl s rodinou do zahraničí, a Popelka se proto nesměla vysílat. Diváci však psali, že by ji zase rádi viděli v televizi. Znovu se objevila ale až v roce 1989 na Vánoce.“
JP: „Já bych Evinku jen doplnil s tím, že odezva na Popelku je neuvěřitelná. Vznikl totiž pořad moderovaný Alešem Cibulkou s názvem Popelka na cibulce, v němž Evinka zpívá písničky, někdy se ho zúčastní i Jirka Štědroň (představitel prince v Popelce - pozn. red.) a já. A reakce diváků na Popelku je veliká. Zajímavé přitom je, že to není jen generace ve vrcholném věku, ale i generace mladší.“
* Jak už jste zmínila, letos je to přesně 50 let od doby, co jste ztvárnila roli Popelky. Předpokládám, že tohle výročí slavíte právě hudebním vystoupením Splněná přání, které jsme v Prostějově viděli v polovině května?
EH: „Ano, jde o oslavu tohoto výročí. Tímto večerem si všichni zúčastnění splnili svá přání.“
* V Prostějově ovšem nejste poprvé. Jak se vám tady líbí?
JP: „Prostějov je bezesporu krásné město, mám na něj hned několik vzpomínek. V šedesátém roce minulého stoeltí jsem ‚vojákoval‘ v Českých Budějovicích, ale chtěl jsem se nadýchnout trochu svobody a volnosti. A tak jsem jel vlakem z Budějovic do Prahy a z Prahy do Prostějova na soutěž uměleckého přednesu. Tehdy jsem zavítal do Prostějova poprvé. Později v sedmdesátých letech jsem tady prožil dva a půl měsíce. Tenkrát se tady totiž točil film Na šňůrách z hedvábí.“
EH: „V Prostějově se nám líbí, proto se sem vracíme. Dokonce tu máme jednoho příbuzného, mého bývalého švagra Václava Teichmanna, kreslíře světového formátu. A náš prostřední syn tady navíc byl kdysi na soutěži Wolkrův Prostějov.“
* Uvidíme vás v Prostějově ještě někdy, nebo už se chystáte na zasloužený odpočinek?
EH: „Určitě zatím odpočívat nebudeme. (úsměv) Máme ještě spoustu pořadů pro malé i velké, které jste tady neviděli. A jelikož je o naše představení poměrně velký zájem, tak se zanedlouho na Prostějovsko pravděpodobně zase vydáme.“

JAN PŘEUČIL
* narodil se 17. února 1937 v Pardubicích
* jeho první manželkou byla herečka Štěpánka Haničincová, po její smrti se oženil s další herečkou Evou Hruškovou
* je filmový a divadelní herec a také bývalý vysokoškolský pedagog
* ztvárnil několik stovek rolí v rozhlase, divadle, filmu, televizi a dabingu
* v letech 1960 až 1993 měl stálé angažmá v Divadle Na zábradlí, kde po určitou dobu působil také jako šéf činohry
* se svou současnou manželkou provozuje Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila
* zajímavost: vysloužil si přezdívku „Džony Sprej“, protože na svém stolku s líčidly v šatně míval vždy mnoho hygienických předmětů a voňavek

EVA HRUŠKOVÁ
* narodila se 27. března 1952 v České Skalici
* v roce 2004 se provdala za herce Jana Přeučila, z předchozích tří manželství má tři syny – herce Zdeňka, dopravního inženýra Vojtěcha a filmového střihače Pavla
* vystudovala loutkoherectví a dramaturgii na DAMU
* v roce 1969 natočila televizní pohádku Popelka, kde ztvárnila hlavní roli, stala se tak první filmovou československou Popelkou
* se svým současným manželem provozuje Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila
* zajímavost: má ohromné jazykové předpoklady, když hovoří anglicky, německy, francouzsky, řecky, italsky, španělsky, rusky