- 17. květen 2019
- 390x
V předchozích letech spoléhal prostějovský volejbalový klub na mnoho zahraničních hvězd, zatímco během uplynulého ročníku byla jedinou klasickou cizinkou v hráčském kádru žen VK Veronika Bezhandolska (na snímku). Šestadvacetiletá blokařka z Bulharska se okamžitě zařadila mezi nejčastěji bodující plejerky hanáckého družstva i celé UNIQA extraligy ČR. Zatímco na hřišti často řádila, v soukromí je spíš tichá a ostýchavá, takže vydolovat z ní alespoň několik odpovědí ke zhodnocení celé sezóny 2018/2019 dalo práci.
* Jak vnímáte konečnou druhou pozici v nejvyšší české soutěži?
„Když vezmu naši výkonnost a porovnám ji se všemi soupeři ve zdejší lize, tak je stříbro určitě úspěch. Po příchodu do Prostějova jsem nějakou dobu poznávala úroveň místní soutěže, rozložení sil, kdo na co má. A postupně mi bylo jasné, že Olomouc je právem považovaná za největšího favorita, zatímco v našich možnostech určitě je boj o některou z medailí. Nakonec jsme vybojovaly druhé místo jak v národním poháru, tak v extralize, což je při tak kvalitní konkurenci velice dobré. Jen škoda toho úplného závěru...“
* Máte na mysli finálovou sérii?
„Ano, finále nám po pravdě moc nevyšlo. Osobně jsem věřila, že Olomouc dokážeme mnohem víc potrápit, vyhrajeme některý zápas a tím celou sérii zdramatizujeme. Kdyby se nám podařilo favoritky jednou porazit, mohly znejistět, a kdo ví, co by se pak dělo. Jenže k ničemu takovému nedošlo, aspoň trochu víc vzdorovat jsme dokázaly jedině ve druhém utkání doma. Jinak jsme byly viditelně horší, což mě trochu zklamalo. Připadalo mi, že nám po předchozím náročném průběhu play-off došly síly – fyzické i psychické.“
* Proniknout do titulových bitev bylo hodně těžké, že?
„To tedy bylo. Už Přerov ve čtvrtfinále nám dal pořádně zabrat, když jsme se musely obejít bez zraněných Terky Slavíkové a potom i Hely Horké. Naštěstí jsme se přes problémy semkly jako tým, společně zabraly. A postup s trochou štěstí vydřely. Ještě tvrdší pak bylo semifinále, protože na Liberec se nám během roku opakovaně nedařilo zahrát, navíc nás pokaždé porazil v tiebreaku. Což se dvakrát stalo právě i ve vzájemném play-off, zvlášť domácí prohra za stavu 2:1 na zápasy byla hrozně nepříjemná. V rozhodujícím okamžiku jsme však ukázaly, jaký tvoříme mančaft. Způsob, kterým jsme otočily rozhodující páté střetnutí venku a postoupily do finále, beru za nejlepší moment celé krásné sezóny, opravdový vrchol.“
* Uspokojilo vás roční působení na Hané i z osobního hlediska?
„Mně se v Prostějově moc líbilo skutečně po všech stránkách. Sice jsme měly ve hře často výpadky a naše výkony se dost pohybovaly nahoru a dolů, což se týkalo i mé vlastní hry, ale tohle prostě k volejbalu patří. Důležité bylo, že jsme stále držely všechny pospolu, uměly si vzájemně pomoct, podpořit se. Takové výborné vztahy v kolektivu rozhodně nejsou samozřejmostí, my jsme se však o ně mohly opřít. A taky proto dopadl letošní ročník úspěšně.“
Další chyba na Vápenici.