Vladivojna La Chia: „ŠLA JSEM ZA SVÝM SRDCEM, I KDYŽ MĚ MOZEK VAROVAL“

Křestní jméno nese po otvi, příjmení po předcích maminky. Žena mnoha tváří zpívá něžné písničky i metal, skládá hudbu pro film a divadlo, maluje velká plátna, kreslí komiksy, ilustruje knihy a napsala fantaskní bajky. V polovině dubna jste na prknech Městského divadla v Prostějově mohli vidět a slyšet zpěvačku Vladivojnu La Chiu (na snímku) i s její doprovodnou kapelou 4trio. Na exkluzivním koncertním recitálu byly mimo jiné také představeny písně známé z filmu 8 hlav šílenství. Snímek byl věnován ruské básnířce Anně Barkovové a právě její texty Vladivojna zhudebnila. A protože je tato zpěvačka výjimečnou osobností s nezaměnitelným stylem tvorby, rozhodli jsme se pětatřicetiletou rodačku z Ostravy vyzpovídat.

* Nedávno jste vystupovala v Městském divadle v Prostějově. Co říkáte na tamější atmosféru při vašem koncertě?
„Bude to znít jako klišé, ale pro mě to bylo skutečně velmi silné. Za prvé to byla naše druhá premiéra, přičemž první takto komponovaný program proběhl loni v srpnu v trochu jiné sestavě. Za druhé jsem ráda, když jsou diváci blízko, a vytvoří se tak mezi námi intimnější prostředí. Je to pak celé osobnější, intenzivnější. Za třetí byli lidé velmi vřelí a otevření, i když mě moje kamarádka a fotografka pocházející z Prostějova upozorňovala, že místní jsou stydliví a moc se neprojevují. V neposlední řadě pak chci říct, že ve zvukaři Ondrovi máte poklad, je to intuitivní, velmi schopný. Udělal ohromný kus práce.“
* V roce 2017 jste složila soundtrack k filmu 8 hlav šílenství. Zhudebnila jste přitom básně ruské básnířky a novinářky Anny Barkovové vězněné přes dvacet let v pracovních táborech, jíž je věnován i vlastní snímek. Právě tyto písně jste představili i v prostějovském divadle. Jaký máte vy sama názor na Barkovové tvorbu?
„Já se k Barkovové poprvé dostala až přes onen film. Nejvíce mě ze začátku bavila postava filmové Anny, respektive to, jak si ji představovala a jak ji zfilmovala sama režisérka filmu Marta Nováková. Povaha, které dominuje nadhled, sarkasmus a ironie. To, co si tahle žena musela prožít jen proto, že chtěla svobodně tvořit a pracovat, je neuvěřitelné. Když měla dvacet let, tak jí bylo prorokováno, že bude největším ruským básníkem, větším než sám Puškin, a ona nakonec strávila v gulagu dvaadvacet let, načež umřela chudá a v zapomnění. Pak se mě nesmírně dotýkaly její zápisky a útržky z deníků, sešitů i dopisů, které přeložila Radka Rubilina. Její básně ke mně paradoxně začaly promlouvat až při zhudebňování. Jednoduše řečeno, její neklidná povaha a zaujatost jít si za každou cenu svou cestou, i když si tím pokazí život, pro mě byly v jistém smyslu zásadnější než její tvorba. K té jsem dospěla až na konec.“
* Vaše hudební začátky jsou zajímavé. Můžete prozradit, jak probíhalo vaše seznamování s muzikou prostřednictvím dětských kreseb a fantazie? A jaká byla vaše první kapela?
„Nepocházím z umělecky založené rodiny, takže jsem si svou cestu k hudbě musela projít po svém. Nemám tak klasické hudební vzdělání, jsem samouk, takže místo toho, abych se učila psát a číst noty, jsem si kreslila smyšlené skupiny a učila jsem se pamatovat si jejich písničky, které jsem si vytvářela ve své hlavě. První kapelu jsem založila s kamarádem Adamem. On hrál na klávesy a já jsem zpívala a psala texty, bylo nám devět.“
* Koncem roku 2011 jste vydala své druhé sólové album Bohémy, ke kterému jste napsala a ilustrovala fantaskní knížku Vladibajky. Co vás vedlo k tomu spojit knihu s hudebním albem? A jak je to s vámi a psaním, věnujete se mu i nadále?
„Vladibajky vyšly jako bonus k albu Bohémy a neměly spolu žádnou přímou souvislost. Co se týče psaní obecně, tak já jsem psala už od malička. Moje první povídková sbírka se jmenovala Stříbrné příběhy posypané cukrem a pojednávala o vojácích ve válce. Bylo mi asi deset. Táhlo mě to ke psaní tedy už odmala, jen to u mě byl vždycky velmi spontánní proces. Musím být na to naladěná, a pak píšu v jakémsi transu. Poté si dám odstup pár týdnů, seznámím se s tím, co jsem napsala, a začnu to případně korigovat do takového tvaru, který je co nejryzejší a svým způsobem i logický. Vladibajky píšu stále, jen s dlouhými pauzami. Čtu je na svých koncertech a sólových recitálech. Je to docela dobrodružství.“
* Ve zmíněných bajkách, ale třeba i ve vašem videoklipu V těle se často vyskytuje erotika, případně nahota. Proč tato témata zakomponováváte do své tvorby, připadá vám to třeba přirozené, nebo tím chcete zaujmout?
„Erotika se objevuje jak v mých písních, tak ve Vladibajkách ve stejné míře jako spousta jiných věcí. Neřekla bych, že ji zakomponovávám nějak přednostně. Záleží asi na konkrétním příběhu. Obecně ve Vladibajkách, jež vyšly v roce 2011, vnímám jako zásadnější téma vyrovnávání se hlavních hrdinů se samotou. Často k tomu používám samozřejmě nadsázku a fantazii, kterou nerada krotím, ale jakási jednotná podvědomá linka tam je podobná. Co se nahoty týče, tu v klipech ráda nemám, ale videoklip V těle režíroval Honza Chramosta a já na jeho vizi přistoupila.“
* Říkáte, že váš styl hudby není přímo alternativní, ovšem nelze jej zařadit ani do středního proudu. Jak byste jej tedy popsala?
„Vždycky jsem si myslela, že alba Tajemství Lotopu, Bohémy nebo třeba i soundtrack k seriálu Až po uši jsou pop, sice ne úplně klasický, ale pořád pop. Nicméně alternativní a mainstreemoví dramaturgové si mě přehazovali vidlemi a nepatřila jsem do žádného stohu. Dnes už bych se ale skutečně asi spíš zařadila do alternativy. Nerada popisuju svou tvorbu. Neexistuje jediná píseň, která by ji dokázala shrnout. Jde o celek a o kontext. Hlavně jsem ale pořád na cestě a vyvíjím se.“
* Jste vystudovaná výtvarnice, přesto jste se nakonec vydala na hudební dráhu. Sice se částečně k výtvarnému umění vracíte, ale naplno se věnujete muzice. Proč jste se i přes své studijní zaměření nakonec rozhodla pro tohle umělecké odvětví?
„Šla jsem za svým srdcem, i když mě mozek varoval.“ (úsměv)
* Varoval?
„Bylo by asi praktičtější věnovat se jedné věci pořádně už od studií. Jenže já jsem si prostě nemohla pomoct. Nešlo jen o to, že mě bavilo zpívat a blbnout s kapelou. Já jsem hlavně chtěla tvořit, aranžovat a skládat. Šlo mi to s daleko větší lehkostí než výtvarné umění, proto jsem si pořídila domácí studio, nástroje a začala jsem to všechno zkoumat.“
* Skládáte hudbu pro filmy, divadelní hry nebo audio knihy. Na jaký projekt vzpomínáte nejraději a proč?
„Vždycky člověk vzpomíná na první zkušenost a tou byla hudba k filmu Jana Hřebejka Nevinnost. Pokaždé jsem ale tomu, na čem jsem momentálně pracovala, dala víc, než bylo v plánu. Což v praxi znamená, že mě baví filmovou i divadelní hudbu přearanžovávat do písniček. Vydala jsem čtyři soundtracky. Soundtrack k seriálu Až po uši je nejposlouchanější, ale hudba k 8 hlavám šílenství zase rozjela něco, co přesahuje obyčejný koncert. Zhudebňování básní Anny Barkovové mi ukázalo nový rozměr, jak dál přistoupit k textu a k jevištnímu představení. Od doby, co vyšel film i soundtrack, pracuji na recitálu, který jste mohli vidět v Prostějově, a na podzim plánuji ještě výpravnější show.“
* O jakou show půjde?
„Plánuji připravit speciální videoprojekce, zvukovou režii a scénicky rozpohybované čtení. Víc bych k tomu zatím asi nechtěla prozrazovat.“ (pousměje se)
* Dříve jste také zpívala své písně v tzv. vladivojštině. Jak byste tento „jazyk“ charakterizovala a proč jste svým skladbám nedávala klasické české texty?
„Já jsem ve svých čtrnácti letech, kdy jsem začala zpívat s punkovými kapelami, nechtěla být svázaná textem. Potřebovala jsem absolutní svobodu, takže jsem často svůj hlas používala jako nástroj. Jenže to nejde dělat donekonečna. Text je pro mě naprosto zásadní a je stejně důležitý, ne-li důležitější než hudební složka.“
* V květnu vystoupíte na několika místech Spojených států amerických. Jak jste si probojovali cestu i na zahraniční koncerty?
„Na festivalu Colours Of Ostrava mě po našem vystoupení oslovila dáma z kulturního oddělení ambasády ve Washingtontu a nabídla mi s kapelou vystoupení v Kennedy centru. Na to se poté nabalily další koncerty. Já přitom nejsem moc bojovný typ. V zahraničí moje koncerty vždycky velmi rezonovaly i přes český jazyk, ale neumím navazovat kontakty, nemám na to lidi ani kapacitu, takže to je vždycky víceméně o náhodě a impulsu, který přijde spíš zvenčí.“
* Chystáte nové CD? A co na něm bude?
„Moc ráda bych vydala písně, s nimiž jsme vystupovali u vás v Prostějově. To znamená soubor nově zhudebněných básní Anny Barkovové a těch starších přearanžovaných do nynější podoby. Ideálně na vinylu. Ovšem šetřím na to velmi pomalu. Budu muset zabrat, aby to vyšlo ještě v tomto století.“ (smích)
* Myslíte, že vás v Prostějově ještě někdy uvidíme?
„To si pište!“

VLADIVOJNA LA CHIA
* narodila se 3. července 1983 v Ostravě
* zpěvačka, textařka, hudební skladatelka a výtvarnice
* vystudovala volnou a užitou grafiku na SUŠ Ostrava a diplomovala v intermediálním ateliéru doc. Petra Lysáčka na Ostravské univerzitě
* v devíti letech založila se svým kamarádem Adamem Popelkou svou první kapelu, Adam hrál na klávesy a Vladivojna zpívala a psala texty
* ve svých dvanácti letech se přidala k dětskému sboru Vagínka Studénka punkové skupiny Buřinky II
* působila také ve skupinách Kočičíčíči, Banana nebo Vladivojsko
* je autorkou divadelní či filmové hudby, například pro snímek Nevinnost a seriál Až po uši, složila hudbu, ale také třeba pro audioknihu Kafe a cigárko Marie Doležalové
* v roce 2017 vyšel film 8 hlav šílenství, k němuž Vladivojna složila hudbu na texty ruské básnířky Anny Barkovové, jíž je věnován i celý snímek, když právě tyto skladby představila v Prostějově
* kromě hudby se stále věnuje i výtvarnému umění, svá díla dokonce vystavuje na samostatných nebo společných výstavách
zajímavost: v dětství si vymyslela svůj vlastní „jazyk“ vladivojštinu, v němž dokonce nazpívala i několik svých písní