AKTUALIZOVÁNO: Matoušek:„OCENĚNÍ OD PRIMÁTORA POTĚŠILO, JE TO KOLEGA!“

Patří k mála prostějovským strážníkům, kteří jsou v činné službě již celé čtvrtstoletí. Věkově pak je v šedesáti letech mezi policisty vůbec nejstarší. Však také za věrnost a prokázané morální hodnoty obdržel nedávno prestižní ocenění z rukou samého primátora Statutárního města Prostějova Františka Jury. Strážník Městské policie František Matoušek (na snímku) se Večerníku vyznal ke své velké lásce, kterou po celý jeho život představovala zvířata, zejména psi. Však také v roce 1994 nastoupil původně jako psovod...

* Jak vůbec došlo k tomu, že jste se rozhodl stát se strážníkem?
„Před rokem 1994, kdy jsem nastoupil k městské policii, jsem dlouhá léta pracoval v cihelně. Po privatizaci tam ale došlo k výrazným změnám a já se poohlížel po jiné práci. Ozvali se mi právě z městské policie, kde hledali psovoda. Bylo o mně známo, že psy chovám a mám k těmto zvířatům nadstandardní vztah. Nebylo co řešit, toto zaměstnání jsem okamžitě přijal a spojil jsem tak příjemné s užitečným.“
* Vztah ke psům a zvířatům vůbec jste si pěstoval už od mládí. Co pro vás znamenají?
„Rodiče bydleli celý život na vesnici a chovali jako každý samozřejmě spoustu zvířat. Takže lásku k nim jsem vlastně zdědil a pěstoval si ji odmalička. Když jsem byl starší, začal jsem mít psy, ale i koně. Staral jsem se o spoustu psů různých ras, až jsem skončil u ovčáků, což mi vlastně zůstalo dodnes. Já na psy prostě nedám dopustit, rozumím jim a lásku mi oplácejí. Neuměl bych si život bez nich už představit.“
* Jaký byl váš začátek u městské policie?
„Šel jsem tenkrát před pětadvaceti lety do něčeho, aniž bych předtím tušil, co mě čeká. (úsměv) Nějakou představu jsem jistě měl, vždyť jsem nastupoval jako psovod a starost o psy jsem měl v malíčku. Musím ale říct, že práce strážníka mě začala bavit hned od začátku. Já už tenkrát nastupoval jako vůbec nejstarší, z čehož jsem měl obavy. Vždyť mi tehdy bylo už pětatřicet. (směje se) Ale hned od začátku, tedy dva roky po založení Městské policie Prostějov, tam přišla celá skupina nových lidí a parta to byla skutečně výborná. Hned jsme si rozuměli a rozumíme dodnes. I dneska, když k městské policii nastupují mladí kluci nebo holky, se tady cítím velice dobře. Když se mě někdo zeptá, jestli mě to v šedesáti letech ještě baví, odpovím mu kladně. Protože mezi mladými se prostě nestárne!“
* Když jste nastoupil, o kolik služebních psů jste se začal starat?
„Celkem o čtyři, a byla to krásná práce. Starost o ně sice dala zabrat, ale taková makačka se vůbec nepočítá. Pro mě to byl jednoznačně koníček a já chodil do práce jako za zábavou. Výhodou samozřejmě bylo, že jsem měl psy od mládí a tak jsem tady v Prostějově jen odevzdával své zkušenosti. A pak tu byla pro mě ještě jedna vymoženost, svého přiděleného služebního psa jsem si totiž mohl brát přes noc domů, takže jsem s ním byl vlastně čtyřiadvacet hodin denně.“
* Dnes už prostějovská městská policie psy nemá. Jak jste prožíval skutečnost, že strážníci toto oddělení psovodů zrušili?
„Stalo se tak někdy před sedmi lety a hodně mě to mrzelo. Měl jsem ale možnost si vzít služebního psa natrvalo domů, což jsem také učinil. Za ta léta jsme si na sebe zvykli a nedali bez sebe ani ránu... Jakmile u městské zrušili psovody, stal jsem se členem běžné hlídkové služby. Zase až taková změna to pro mě nebyla, chodil jsem do hlídky i předtím, jen ten čtyřnohý kolega s námi už nebyl.“
* Na jakého služebního psa vzpomínáte nejraději?
„Jmenoval se Boss. Byl to tak neskutečně vyvážený pes, přesně věděl, co v daných chvílích dělat. Když na hlídce narazil na nějakého darebáka, který nás napadal, byl by schopen jej sám zpacifikovat. Když jsem s ním ale byl na nějaké dětské akci, malí školáci se od něj s klidem mohli nechat jakoby kousnout. Boss v tu chvíli věděl, že dětem ublížit nemůže a nesmí. A když mu samy řekly, ať slaboučký stisk povolí, udělal tak a ještě se s nimi mazlil. Dodnes na tohoto psa vzpomínám.“
* A máte v hlavě i nějaký hodně ostrý zásah v reálném prostředí hlídkové služby? Ať už se psem po boku, nebo bez něj?
„Otázkou je, co myslíte tím ostrým zásahem... Ve skutečnosti si nepamatuji, že v některém z našich zásahů by náš pes někoho pokousal nebo jinak zranil. A nevzpomínám si, že by některý z mých kolegů psovodů někdy psa použil v rámci donucovacích prostředků. A to ani v případech, kdy jsme vyjížděli k nějakým zásahům ve spolupráci s Policií České republiky. Většinou šlo o prohlídky objektů, z nichž některé byly vykradeny, a náš pes měl za úkol zjistit, zda pachatel se ještě vyskytuje na místě činu, nebo nikoliv. Pak jsme často spolupracovali s hlídkami státní policie na zabezpečení pořádku při hokejových či fotbalových utkáních. Psi ale obecně vždy v takových případech sloužili jako prevence. Málokdo z raubířů si něco dovolil, když viděl psovoda s vlčákem. To všechno působilo jako prevence. Stačilo třeba, když například na některé agresivní opilce pes zavrčel a hned byl klid!“
* Jaké jsou vaše nejhorší zážitky za těch pětadvacet let služby?
„Několik jich skutečně bylo, ale jako policista se musíte naučit je vytěsňovat z mysli. Pamatuji si hned na ten první, kdy po prvních dnech ve službě jsme jeli k uzamčenému bytu, ve kterém byla později nalezena mrtvola. Následovaly další podobné případy, ale jak říkám, raději už na ně nevzpomínám, či lépe řečeno, sám si zakazuji na ně myslet.“
* Tak naopak, na jaké případy jste nejvíce pyšný?
„Tak to odpovím rád. Na ty, při kterých se nám podařilo zachránit lidské životy. Například před pár lety jsme s kolegou jeli do parku, ve kterém zkolaboval starší muž. Zastavilo se mu srdce a byl v bezvědomí. Pomocí defibrilátoru se nám jej podařilo ještě před příjezdem sanitky takzvaně ‚nastartovat' a lékařům jsme jej předávali už při vědomí. Takové věci mě stále utvrzují v tom, že tato práce je záslužná, i když nám často někteří lidé spílají.“
* Je pravda, že hodně Prostějovanů vás strážníky považuje spíše za „botičkáře“, kteří nejraději udělují jen pokuty za špatné parkování...
„No právě! Jenže hlídat pořádek ve městě, i ten dopravní, prostě k naší práci patří. Zákony a předpisy se prostě dodržovat musí. Ano, někteří lidé nám tak nadávají, ale na druhé straně nás hned volají, když jim někdo s autem stojí před vjezdem, na trávníku nebo chodníku. Jistě nejsem vždy pyšný na to, že musím dát někomu pokutu. Raději bych zachraňoval životy a chytal jen vyložené darebáky a zloděje. Ale naše služba je služba činorodá a musíme se postarat o všechen pořádek a dodržování zákonů.“
* Jak vás potěšilo nedávné ocenění primátora Prostějova Františka Jury?
„Každého by to potěšilo! Ostatně já Frantu velice dobře pamatuji ještě z doby, kdy sám sloužil jako strážník městské policie. Dokonce jsme nějaký čas fungovali společně. Ocenění obzvláště od kolegy, který ví, o čem moje práce je, má svoji dvojnásobnou hodnotu.“
* Rozhodl byste se dnes nějak jinak než v roce 1995, kdy jste nastoupil k Městské policii Prostějov?
„Učinil jsem tenkrát rozhodnutí, které bylo promyšlené. A teď po těch pětadvaceti letech musím říct, že jsem rád, jak jsem se tehdy rozhodl. Má kariéra strážníka vyšla báječně. Ne, neměnil bych vůbec nic!“

FRANTIŠEK MATOUŠEK
* narodil se 19. října 1959 v Prostějově
* je svobodný, bezdětný
* absolvoval gymnázium v Prostějově, kde složil maturitu
* pracoval jako dělník, traktorista, hospodský, řidič nákladního vozidla, mistr v cihelně
* strážníkem Městské policie Prostějov se stal 1. ledna 1994
* k jeho největším zálibám patří chov psů a koní, rád také čte, zamlada závodně střílel
zajímavost: již více než deset let žije v Kobylničkách, kde jej znají jako nejlepšího „pejskaře“ v širokém okolí