- 12. duben 2019
- 900x
Narodil se v Prostějově, celý život je s ním úzce spjatý a pro něj vybojoval nespočet vodáckých úspěchů. Zároveň však právě díky svému milovanému sportu procestoval téměř celý svět a jeho vzpomínky by stačily nesporně na hodně tlustou a zajímavou knihu. Večerník se společně se Zbyňkem Netopilem (na snímku) aspoň částečně ponořil do této přebohaté studnice zážitků u příležitosti jeho nedávného uvedení do Síně slávy prostějovského sportu, načež vzniklo následující povídání plno nepřeberných zážitků.
* Čím vás tak upoutala a k sobě trvale připoutala právě voda?
„Já odmala miluju přírodu, asi nejvíc hory. A divoká voda je většinou ve vyšších polohách, kde bývá příroda ještě vcelku nedotčená i divoká. Spojení tohoto se sportováním mě vždycky lákalo, proto od mládí celý život až doteď sjíždím řeky. V dřevních dobách to navíc bylo spojené s tábořením venku, spaním pod stany nebo pod širákem, s kempováním. A já tohle všechno mám rád, jsem přírodní člověk. Kromě plavání v dětství jsem vlastně nikdy žádný sport nedělal v hale, pořád mě to táhlo ven. Nakonec jsem se i odstěhoval z města, abych nebydlel v Prostějově, ale trochu mimo civilizaci u plumlovské přehrady.“ (smích)
* A proč jste zvolil zrovna sjíždění divoké vody, nejprve kanoistické a později na raftech?
„Prostě mě to bavilo, navíc jsem díky tomu mohl vždy trávit spoustu času ve zmíněné přírodě. U nás v Prostějově se skvěle podařilo propojit kanoistiku s raftingem, čemuž zpočátku - ještě na konci minulého století - nikdo moc nepřál. Lidi z vedení Českého svazu kanoistů tenkrát říkali, že každý musí dělat buď jeden, nebo druhý sport. Já se jim snažil vysvětlit, že ideální je skloubit oba dohromady, protože se výborně doplňují. S opačnými názory jsem bojoval několik let, než se mi přece jen povedlo důležité osoby přesvědčit. Od té doby se termínovky nepřekrývají a každý, kdo chce, může jezdit v kánoi či kajaku i na raftu. Právě z tohoto propojení vlastně vznikla pozdější velká úspěšnost českého i prostějovského raftingu těžící ze základů výborných kanoistů a kajakářů. Podle mého názoru je ideální minimálně do devatenácti dvaceti let dělat kanoistiku a teprve v tomhle vyšším věku přidat i raft, na který je potřeba mít velkou sílu, tím pádem pořádně zpevněné a vypracované tělo.“
* Jste zakladatelem Raft teamu Tomi-Remont (dříve William&Delvin) Prostějov, jenž za třicet let existence posbíral neuvěřitelné množství úspěchů. Čím to, že dlouhodobě patří k nejlepším na světě?
„Hlavním důvodem rozhodně není malá nebo slabá konkurence, jak někdo rád tvrdí. (pousměje se) V rámci České republiky se stačí podívat na nějaké celostátní závody, kolik se jich dohromady zúčastní raftových posádek ve všech kategoriích, a názory na nepočetné obsazení budou hned vyvráceny jako nesmyslné. Obecně jsme my Češi docela vodácký národ, vždyť skoro každý byl aspoň jednou za život na vodě, dost lidí sjíždí řeky pravidelně. Z toho pramení, že jak naši kanoisté sjezdaři i rychlostní, tak třeba veslaři trvale patří do mezinárodní špičky, což se následně přeneslo taky do raftingu. Náš prostějovský Raft team vždycky soustředil do svých řad top vodáky z Moravy a dařilo se nám v národní konkurenci patřit k nejlepším, čímž jsme opakovaně získávali právo reprezentovat republiku na mistrovstvích světa, Evropy, Světových pohárech i dalších mezinárodních akcích. Tam se špička postupem let rovněž rozšiřovala a zkvalitňovala, přesto získáváme spoustu medailí i titulů pořád. V současnosti se dá říct, že jsme nejúspěšnější z celého světa. Proč? Asi to děláme dobře. (směje se) Což říkám s nadsázkou, nechceme sami sebe chválit.“
Další chyba na Vápenici.