AKTUALIZOVÁNO: Michal Horáček:„NA PROHRU MUSÍTE BÝT PŘIPRAVENI I V ČLOVĚČE, NEZLOB SE“

 Nejznámější český textař a skladatel Michal Horáček (na snímku) loni v lednu neúspěšně kandidoval na prezidenta České republiky. Zákulisí předvolební kampaně poprvé otevřeně odkrývá dokument, který natočil režisér a jeho tehdejší poradce Robin Kvapil. Divák může doslova v přímém přenosu sledovat hledání politické strategie i budování mediálního obrazu Horáčka. Ve filmu také zazní textařovy největší hity, které jsou sice více než třicet let staré, avšak překvapivě přesně komentují i současnou situaci v zemi. Snímek ‚Máme na víc´ Prostějovany dle ohlasů z pondělního představení více než zaujal, a jelikož známá osobnost byla osobně přítomna, Večerník měl Michala Horáčka jedinečnou možnost vyzpovídat. Stalo se tak v nedaleké kavárně ve Wolkerově ulici a byla to vskutku výživná více než čtvrthodinka. Ostatně posuďte sami...

* Jak byste představil svůj nový dokument Máme na víc, se kterým jste v pondělí 1. dubna zavítal do Prostějova a apríl to nebyl?
„Je to dokumentární film v délce trvání dvaasedmdesáti minut, ale natočeno bylo dohromady na pět stovek hodin. Unikátní je v tom, že jsem dovolil dokumentaristovi, aby byl součástí kampaně, ve štábu a vlastně všude, aby prostě natáčel, co chce. Dokonce jsme se domluvili na tom, že já mu do toho vůbec nebudu mluvit, až to bude stříhat, což bylo docela velké riziko, protože život je takový, že člověk občas řekne nějakou hloupost, kterou by rád vzal zpět, nebo se nechová tak, jak by si přál. (úsměv) Ten film je tedy o něčem jiném, než já si pamatuji z kampaně, protože já si vzpomínám maximálně na jízdu ‚on the road´, neboť jsem navštívil během krátkého času asi 554 míst po celé zemi. A všude jsem se setkal s lidmi a slyšel jejich příběhy. A mnohé z nich byly, jak se říká, ‚to nevymyslíš'. (směje se) Na mě to sice mohutně zapůsobilo, ale o tom ve filmu není vůbec nic. Naopak je v něm nejhlubší prostředí štábu, řešení a nějaké stanovení úkolů i jejich řešení, chaos... A teď například nevíte, zda máte jít do televize pana Soukupa, nebo ne, protože spousta lidí mi říkala, že pokud tam půjdu, že jim dávám dobrozdání, legitimuji je. Já na druhou stranu říkám, že když člověk kandiduje na prezidenta, tak na prezidenta všech občanů, jistě i těch, co se dívají na Soukupa. Byl jsem vlastně sám proti štábu, nakonec jsem tam šel... V dokumentu je právě vidět to rozhodování, různé možnosti. Takže si myslím, že inteligentní člověk, který se na to podívá, si může položit otázku, jak já bych zrovna tohle řešil. A v tom je to zajímavý.“
* Co byste ze snímku vyzdvihl?
„Toho je spousta. (usměje se) Nezapomenutelné jsou některé věci, které je třeba zachovat zejména proto, že když už je zřejmé, jak výsledky dopadnou, tak jak se člověk v dané chvíli zachová. Bylo třeba si uvědomit, že přestože ještě před minutou jste kandidoval proti panu Drahošovi, najednou byla třeba jej podpořit, tak jestli to udělat, nebo ne. To, co se obvykle dozvídáme jako čtenáři a diváci, tak už vidíme ten výsledek, ale ne to, co k tomu vede. A to je právě na dokumentech vzrušující, že tohle mohou zachytit. A zrovna scéna, jak se rozhodujeme, je výmluvná. Obecně bych k tomu filmu řekl, že by bylo dobré, kdyby u takových kampaní byli dokumentaristi úplně nezávislí. Rád bych se podíval na takovej snímek třeba ke kampani pánů Babiše nebo Zemana, ale myslím si, že to se mi nikdy nepovede. (úsměv) Jsem rád, že stejně tak, jako celá kampaň byla průhledná, transparentní, tak i ten film je takový.“
* Pustil jste štáb i do svého nejhlubšího soukromí?
„Samozřejmě. Úplně do všeho.“
* Jak jste se cítil, když jste nebyl zvolen prezidentem?
„Tak jsem už dospělý člověk a prožil jsem hodně herních situací. Když máte jakoukoliv hru, jako je například ‚Člověče, nezlob se´ nebo to je prezidentská volba, tak vždy si musíte připustit, že prohrajete. Pro mě to žádný šok nebyl, protože já jsem nikdy předtím prezidentem nebyl, takže když bylo jasné, že nebudu prezidentem, tak se vlastně nic nezměnilo. Není to nic, co vámi otřese. Na prezidenta už bych ale kandidovat nechtěl, protože už jsem předložil všechno, čeho jsem byl schopen. A chodit na trh dvakrát se stejným zbožím mi nepřipadá moudré.“ (úsměv)
* Jaké jsou tedy vaše další plány, co se politiky týká?
„Do politiky už moc zasahovat nechci, i když něco politického přece jen mám v zásobě. Dostal jsem ohromnou spoustu nabídek, abych kandidoval v různých volbách za různé entity, ale nakonec jsem si vybral takovou společnost, která se jmenuje Plant for the Planet. Je totiž už naprosto zřejmé, že jsme ve sféře globálního oteplování. A nebudu řešit, jestli to člověk způsobuje, nebo ne, ale prostě jsme a dá se s tím bojovat prostřednictvím omezení skleníkových plynů. My máme něco, co dokáže s tímto bojovat a to jsou stromy, které to prostě ‚žerou'. Zjistil jsem, že Plan for the planet začal tak, když devítiletej chlapec jménem Filip vystoupil ve valném shromáždění OSN a tam oslovil starší generaci a řekl: ‚Hele, vy jste to celé zkazili a my děti to musíme napravit, protože vy umřete a my tu budeme nést následky vaší činnosti'. A takhle to vzniklo.“
* Povězte nám k tomu více...
„Tento chlapec řekl, že vysadí miliardu stromů, a všichni se mu smáli. Díky dobrému programu, ve kterém mu samozřejmě pomáhají dospělí, se mu to podařilo za dva roky! Teď mají nový cíl a to je vysadit bilion stromů. Zdá se to úplně šílené, ale z toho bilionu už za několik měsíců udělali třináct miliard, dělají to výborně a po celém světě. Například vznikají lesy na Yucatánu nebo v Keni a má to ohromné důsledky. Jednak to skutečně prokazatelně pomáhá uvést do normálu globální oteplování s tím, že stromy zadržují vláhu v krajině, navíc dává práci lidem a vlastně to i omezuje migrační tlak, takže lidi z Afriky odchází z míst, kde se už nedá žít. Ukazuje se, že kdyby měli práci a víc vláhy v krajině, mají důvod tam zůstat. A tohle je přesně to, proč to dělat. Tady ti zakladatelé, co mají firmy, nakupují certifikáty, že sice nechali uhlíkovou stopu v hodnotě sto, ale v hodnotě sto přispěli na to, že vysadili stromy po celém světě a tím to napravili. Mně se projekt vážně líbí a bylo mi nabídnuto, abych byl tady předseda představenstva české entity mezinárodního podniku, který vyvrcholí znovu v Organizací spojených národů v říjnu. Plant for the Planet tam bude zastoupena. Je to smysluplné a je úplně jedno, jestli je to levicové, nebo pravicové, jestli se to orientuje na Čínu, nebo naopak na západní Evropu. To vše je z toho pryč a je to jen obyčejná, prostá věc, kdy děti a mladí lidi sázejí stromy a bojují s globálním oteplování. Mně se to zdá hezké, a proto to dělat budu.“ (úsměv)
* Čemu se dále aktuálně nejvíce věnujete?
„Tenhle a příští týden vyjde moje další sedmnácté autorské album s mými texty, tentokrát v produkci Báry Basikové a věnovali jsme to zpěvačce, která se jmenuje Naďa Válová. Je to žena, se kterou jsem už pracoval s Petrem Hapkou a už dlouho let, ale tohle bude její první samostatný album, které se jmenuje Černá. Že jsem u toho vytrval, mě těší nejvíc. A to, co snad nejvíce relativně umím, je vytvářet písničky a nějakou dobovou výpověď, kde teď žijeme. Naďa má podmanivý hlas, je to zvláštní šansoniérka, která okolí zaujme. Druhou věcí, kterou budu dělat, je, že se budu teď hlásit na studium dějiny umění v Praze na filozofické fakultě, na kterou budu dělat jedenáctého května přijímací řízení. Je to bakalářský obor, denní studium a bude to obtížné, protože se hlásí tři sta lidí a berou jich třicet. Písemné zkoušky jsou anonymní, takže bude těžké se tam dostat. A když už se mě ptáte, co dělám, tak se ponejvíc učím dějiny umění. I proto jsem rád, že jsem v Prostějově, protože se teď můžu podívat na něj jinýma očima. Máte tu kostel Povýšení sv. Kříže započatý v roku 1937 augustiniány a je hodně zajímavý. Jsem rád, že tady pořád stojí.“
* Zmínil jste Prostějov, jak se vám tu líbí?
„Já jsem zde dvakrát vystupoval se svými koncerty a v obou případech to bylo vyprodané, takže i podle toho člověk má pocit, že je to město dobré. (úsměv) Jinak je Prostějov krásný a zaujalo mě to vaše velikánské náměstí, které je podle mého soudu velké a dlouhé pomalu jako v Praze. Ve středověku byla takhle velká celá města, trochu mě mrzí, že najednou se v tom náměstí – podobně jako v Jihlavě – objevuje budova, která tam nepatří. Já bych nechtěl lidem upřít možnost koupit si uchošťoury nebo něco, ale zrovna na náměstí to není asi šťastné rozhodnutí.“
* Vy jste známým a úspěšným textařem, chtěl jste jím být vždy?
„Asi tak od patnácti let. Dovedlo mě k tomu, že doba, o které mluvím, byla charakteristická tím, jak se z komunistického prostoru prolomilo divadlo Semafor. Jiří Suchý a Jiří Šlitr dělali věci, které mě dodnes udivují svou pestrostí, nápaditostí a vtipem. Současně na západě začal žánr protestsong, což propagoval zejména Bob Dylan a jemu podobní. Najednou se ukázalo, že mohou mluvit k obrovské spoustě posluchačů a tím ovlivnit společnost. Není náhodou, že Dylan později dostal Nobelovu cenu za literaturu a jeho texty citují ve svých proslovech američtí prezidenti. A to jsem přesně chtěl – mluvit k tolika lidem tak mohutně. Jestli se mi to povedlo, nevím, ale to byl ten důvod, proč jsem se stal textařem.“
* Jak jste se k tomu tedy dostal?
„Začal jsem psát a pak šel za nějakýma lidma, nabízel jim to, ale většinou mě vyhodili. Až poté to někteří přijali, první byl Michal Tučný a Petr Spálený, zakrátko potom jsem se setkal s Petrem Hapkou v roce 1984 a do jeho smrti jsme pracovali spolu pořád. Teď je úplně jiný obor. Dřív, když se člověk dostal jako autor na nějaké ‚elpíčko´, tak už to byl velký úspěch a dalo se z toho opravdu žít, protože se prodávaly desky v nákladu třeba sto tisíc. Dnes je zlatá deska za pět tisíc, možná dokonce za tři. Prostě je to úplně něco jiného, spíše takové hobby. Prosadit se můžete, můžete si natočit, cokoliv chcete, s kým chcete, ale abyste se dostali do rádií, aby to někdo poslouchal, to už je jiný příběh. Takže, ano, snadný je to udělat, dřív to bylo těžší. Teď už je ale téměř nemožné se tím živit. Prakticky v celé zemi je to záležitost několika kapel a sólistů, pro ostatní je to opravdu jen koníček.“
* Na jakou píseň, kterou jste napsal, jste nejvíce pyšný?
„Asi Penzion svět. To byla titulní píseň alba, který vyšlo v roce 1989, a bylo to takové přelomové album pro mě i pro Petra Hapku.“
* Vy jste se dříve věnoval dostihům, dokonce jste o nich i psal, věnujete se tomu pořád?
„Bohužel už ne. Ale deset let jsem velmi intenzivně na tom pracoval. Moje vůbec první dílo publikovaný jsou dějiny dostihů, jmenuje se to Království za koně, vyšlo v roce 1982. Byly to první dějiny dostihů napsané v češtině a dosud jsou, protože se nikdo další nepřidal. Psal jsem i do novinových australských, amerických i britských časopisů.“
* Ostatně byl jste i redaktorem, jak vzpomínáte na to období?
„Krásně. (pousměje se) Tři a půl roku intenzivní práce během let 1986 až 1989 v Mladém světě, což byl bezkonkurenčně nejčtenější časopis. Vycházelo asi pět set tisíc kusů a prodalo by se daleko víc, kdyby na to byly kapacity. Byla to zvláštní pozice, která se už dnes ani nedá někomu vysvětlit. Kdo to nezažil, nepochopil by. V tom tuhém režimu lidé četli mezi řádky a prostě lapali každou příležitost náznaku, což bylo pro novináře krásný. Mně to teda připadalo strašný, protože byla cenzura, ale na druhou stranu sice nic nešlo, přitom na všem záleželo. Teď v této branži jde všechno, můžete napsat, co chcete, ale na ničem nezáleží. O tom to je. Bohužel taková zvláštní proměna...“
* Na co nejraději vzpomínáte?
„Většinou jsou to osobní věci, kdy se narodí děti a tak dále. A také intenzivní zážitky z revoluce v roce 1989, kdy jsem byl v centru dění. Byl jsem členem koordinačního centra Občanského fóra a prostě jsme dělali revoluční kroky. Těší mě, že teď mi říkal Michal Kocáb, můj partner v oné činnosti, že dokončuje knihu, ve které na to vzpomíná. To si moc rád přečtu a zase si připomenu všechny ty zážitky, které byly hrozně silné, protože když jste v nějakém plánu, kde je milion lidí a na všem strašně záleží, to je nepopsatelný. Byla to hromada zážitků, než abych to popisoval, možná bude lepší, když si vaši čtenáři najdou v nějakém antikvariátu knihu ‚Jak pukaly ledy´, a tam vše najdou.“
* Plánujete ještě napsat nějakou další knihu?
„Vyšla kniha o mém životě, kterou dělal výborný novinář Ladislav Herecký, a jmenuje se ‚Kdo víc vsadí, ten víc bere´. Vyšla ve třech různých vydáních a prodalo se nějakých pětadvacet tisíc kusů. Zatím nemám k tomu co dodat. Možná za čas bych nějakou knihu ještě napsat chtěl.“