AKTUALIZOVÁNO: Benáček: „HRÁČE BENÁČKA NEDOŽENU, ALE JEDEN TITUL BYCH CHTĚL“

 Hodně bohatou kariérou jako hráč i trenér má za sebou Predrag Benáček (na snímku). S reprezentací Jugoslávie získal stříbro na mistrovství Evropy, v sestavě KK Bosna vyhrál Pohár evropských mistrů. V pozici kouče pak dovedl Prostějov ke třetímu místu v lize a do finále Českého poháru, ligový bronz vybojoval také s Nymburkem a Kolínem. Na Kypru byl s Apollonem Limassol dokonce ve finále nejvyšší soutěže. Jen na titul jako trenér zatím nedosáhl. „Snad se alespoň jednoho dočkám,“ přeje si lodivod BK Olomoucko slavící šedesátiny.

* V hráčské kariéře jste to dotáhl do reprezentace. Vyhrál jste klubový evropský titul, máte stříbro s evropského šampionátu. Jak jste si užíval basketbal jako hráč?
„Parádně. Zažili jsme toho strašně moc, hodně zápasů se týmům, ve kterých jsem mohl hrát, podařilo vyhrát. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem hrál v éře velkých jugoslávských hráčů. V národním týmu jsem byl v kabině s borci jako Krešimir Cosič, Dražen Dalipagič, Dragan Kičanovič, Mirza Delibašič. Odpovídaly tomu také naše výsledky.“
* Hrál jste také s Draženem Petrovičem. Jaké na něj máte vzpomínky?
„Ty nejlepší. Odehráli jsme spolu několik zápasů v národním dresu. Byl neuvěřitelný, velký hráč a neuvěřitelně ambiciózní. Pro basketbal byl schopen udělat cokoli.“
* Například?
„Jako mladý hráč neměl úplně nejlepší střelu. Ale každé ráno vstával a v Šibeniku v tělocvičně házel na koš jednu střelu za druhou. Až pak šel do školy. Strašně moc se toužil dostat na špici a dřel, až se mu to podařilo.“* Mohl se dostat na vrchol i v NBA, kdyby nepřišla osudná autonehoda?
„Od přestupu do New Jersey Nets ukazoval, že to bylo možné. Myslím, si, že by se z pohledu výkonů dostal na úroveň Dirka Nowitzkého, který je jednoznačně nejlepším Evropanem v NBA.“
* Sledujete zámořskou soutěž?
„Doba, kdy jsem vstával ve dvě ráno, abych se koukal na zápas, je pryč. Kvalitní je v posledních letech NBA až play-off. Baví mě akorát Luka Dončič. Jeho vstup do soutěže je úžasný. Může se stát velkou hvězdnou, je na něm navíc vidět, že se basketem baví. Proto se na jeho výkony dobře dívá. Ale basketbal sleduji hodně. Týdně šest zápasů Euroligy, nějaký Eurocup a španělská nebo turecká liga. Je na co koukat.“
* Když srovnáte hráčskou a trenérskou kariéru, nemrzí vás, že podobné úspěchy nemáte také jako kouč?
„Je to realita. Jako hráč jsem byl na úplně jiné úrovni, byl to jiný level. Působil jsem v elitní evropské lize, hrál s nejlepšími. S Nymburkem, Kolínem nebo Olomouckem prostě nejde vyhrát Euroligu. (směje se) Titul evropského klubového šampiona tyto týmy nikdy nezískají. Proto moje kariéra hráče zůstane vždy lepší než ta trenérská. Tak to prostě je.“
* Jakou máte tedy trenérskou ambici?
„Několik medailí jsem se svými týmy získal, jednou jsme si dokonce zahráli i ve finále. Ale titul mě pořád míjí. Alespoň jeden bych si přál získat.“
* Jako bývalý hráč a současný trenér můžete srovnávat. Na jakém postu je to těžší?
„Na trenérském, především psychicky. Ale nestěžuji si, byla to moje volba. Chtěl jsem být u basketbalu, jediná možnost byla přes trénování. Povím vám jednu věc - nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval. Basketbal je droga. Znám trenéry, kteří mají pětasedmdesát, na kontě miliony. A stejně každý den musí být na střídačce.“
* Jak jste se vlastně dostal k trénování?
„Bylo to až v Čechách. Po ukončení hráčské kariéry jsem zvažoval, kde budeme bydlet. Do Sarajeva jsem se vrátit nemohl, protože tam byla válka. Zkusili jsme to ve Slovinsku, odkud pochází manželka, ale tam se mi nelíbilo. Jednou jsme vyrazili na výlet do Prahy a bylo to. V Opatovicích nad Labem jsme koupili dům a přestěhovali se. Zpočátku jsem podnikal. Měl jsem několik butiků a pizzerii. Ale nebylo to ono, chyběl mi basketbal. A pak jsem se potkal s Michalem Ježdíkem, slovo dalo slovo a začal jsem trénovat dorost Sparty. Tím to všechno odstartovalo.“ (úsměv)
* Postupně jste se dostal do ligy, trénoval Nymburk, Prostějov, zkusil si zahraniční angažmá na Kypru a dostal se k týmu Olomoucka. Zjistil jste za tu dobu, co je na vedení basketbalového týmu nejtěžší?
„Dokonce jsem na to téma dělal diplomovou práci – budování týmu. Složit tým je strašně těžké. Vybíráte podle basketbalových dovedností, jaká je ale hráč osobnost, zjistíte až časem, někdy to je pozdě. Všechno si musí sednout, kabina si musí vyhovovat. Jedině tak může být tým úspěšný. Když se to povede, je to jedna velká radost.“
* Kdybyste měl jedním slovem říci jaký je basketbal, věděl byste si rady?
„Spravedlivý. Nestane se, že tým vyhraje nezaslouženě. Třeba ve fotbale je to jiné. Soupeř nemá den, nedá penaltu, trefí čtyři tyčky. To pak můžeš náhodou porazit i Juventus. To v basketbale není. Třeba na začátku sezóny jsme prohráli s Brnem. Naprosto zaslouženě. Soupeř není lepší než my, ale v tomto utkání jsme si zkrátka nezasloužili vyhrát. A přesně tak to dopadlo.“
* Nejste z basketbalu někdy přece jen unavený?
„Jsem. A vím, že si po sezóně potřebuji odpočinout. Jinak to nejde. Na dva měsíce se snažím odjet za hranice. S basketem jsem spojený jen po telefonu, protože se skládá sestava. Většinou však odpočívám. Každý trenér si potřebuje vyčistit hlavu. Když Željko Obradovič po dvanácti letech končil na střídačce Panathinaikosu Atény, vzal si roční pauzu. Potřeboval vypnout, nabrat novou energii. Až pak vzal Fenerbahce Istanbul, i když hned mohl nastoupit k týmu, na který by si ukázal.“
* Máte představu, jak dlouho chcete trénovat?
„Basketbal je můj život. Dokud mě někdo bude chtít, budu trénovat. Chyběl by mi adrenalin.“
* Před minulou sezónou jste se postavil na střídačku BK Olomoucko a nováček mezi elitou skončil šestý. Bral jste to jako dobré umístnění?
„Minulá sezóna pro nás skončila ve čtvrtfinále, mohlo to být lepší. To se stane. Sezóna nevyšla úplně podle představ, ale povedlo se zabudovat nové mladé hráče. Ohráli se František Váňa nebo Adam Goga, kteří dnes patří do základní rotace. Další zkušenosti získal Marek Sehnal. To bylo pro nás před rokem nejcennější.“
* Dostal jste možnost ke koncepční práci. Ceníte si toho?
„V každém klubu je tlak na výsledky, každé vedení chce vyhrávat. Přesto i letos dostávají šanci další mladíci. Pro Lukáše Sychru nebo Erika Klepače znamená každá minuta v zápase velkou zkušenost. Chceme jim dávat šanci, protože na střídačce se nikdo hráčem nestal. Navíc pro kluby je důležité vychovávat vlastní hráče, na trhu je českých basketbalistů minimum. Našim mladým dáváme prostor, protože jsou budoucností klubu.“
* Hodně se hovoří o tom, že současná sportovní generace trénuje méně než ty předcházející. Souhlasíte s tímto názorem?
„Není to snadné. Když na patnáctileté kluky nastoupíte s pořádným tréninkem, utečou vám na diskotéku. Lákadel, která méně bolí, je celá řada. Jenže bez trénování to nejde. Na vrcholové úrovni si nikdo jen s talentem nevystačí. Trénink naopak musí být tvrdý. Náročnější než zápas. Jedině tak se hráč posune. Vezměte si, že se ztratili střelci, především ti velcí, jako Brabenec, kteří pravidelně dávali čtyřicet bodů. I to může souviset s přípravou. Když na tréninku vystřelíš sto míčů ze sprintu, dá ti to víc než tisíc střel z místa. Taková přece v zápase nejsou. A to se každému nechce.“
* Zeptám se ještě jinak. Trénovali jste více než dnešní basketbalisté?
„Asi třikrát. Byli jsme hodně velcí atleti. Možná i proto bychom se herně úplně neztratili, přestože basketbal prošel celou řadou změn.“ (pousměje se)
* Ve vašem současném týmu na tréninku problémy nemáte?
„U nás je to tak, že dva nejlepší hráči jsou nejlepší i na tréninku. Když to vidí ostatní, nemůžou si dovolit něco vypustit. Já pak už na tréninku ani nemusím být. Můžu jít do kanceláře a dát si chlebíček. (úsměv) Naše výsledky tomu odpovídají.“