AKTUALIZOVÁNO: Adam Suchý: „NEJČASTĚJŠÍ CHYBY PŘEDSTAVUJE FUNGOVÁNÍ V RODINĚ, KDY BLÍZCI SPOLU TRÁVÍ MÁLO ČASU“

Téma dvojité sebevraždy mladých dívek z předminulé soboty rezonovalo v uplynulém týdnu celým regionem. Vznikaly různé dedukce, kolovaly reálné i vymyšlené spekulace, každý se ale především divil, proč osmnáctileté a čtrnáctileté děvče zvolí dobrovolnou a ještě tak drastickou smrt... Odpověď jsme hledali u zasvěceného odborníka. Adam Suchý (na snímku) z ordinace klinické psychologie v Prostějově má k danému tématu bezesporu co říct. V následujících řádcích se tak dozvíte, jak u blízkých osob rozpoznat, že něco není v pořádku, seznámíte se nejčastějšími poruchami u mladistvých, především pak s depresí. „Velmi důležité je všímat si blízkých, včasná pomoc může zabránit tragédii,“ nabádá prostějovský psycholog.

* Co byste nám řekl o duševních poruchách?
„Psychické poruchy představují něco, co se liší od normy. Když má někdo z mladistvých nějaký problém, je potřeba jej vzít k odborníkovi. Teď je populární trend v tom smyslu, že všichni mají deprese a všichni mají krize psychospirituální, přibývá termínů, ale spousta z těch stavů je úplně přirozená. To, že si lidé třeba nevědí rady a jsou vyděšení, tak ještě pořád nemusí znamenat, že jde o duševní poruchu. Dnes je běžně zaměňován i smutek za depresi.“
* Když se budeme bavit konkrétně o mladistvých, jaké jsou nejrozpoznatelnější příznaky?
„Ve vývoji mladých je spousta hormonálních změn. Hned za tím vidět ale chorobu je mylné. Žijeme v době, kdy všichni mají dojem, že když se někdo neusmívá z reklam nebo z časopisů, tak je nějaký problém, ale on život z podstaty sranda není. Lidé se trápí, jsou smutní po rozchodu nebo z problémů s rodiči a tak dále. Už jen v tom brzkém věku se rozhodnout, co budu dělat dalších padesát let, je těžké. Kdybych měl říct nějakou hranici, tak v momentě, kdy se objeví nějaké sebepoškozování, myšlenky si ublížit, skončit to, agresivity ven nebo proti sobě, výkyvy, že člověk není schopen vstát z postele a fungovat, je zapotřebí zpozornět, ale to stejně musí řešit odborník. Laický zákrok bohužel v tomhle nefunguje úplně nejlépe.“
* Když si rodič všimne, že je s jeho dítětem něco v nepořádku, jak by měl reagovat?
„V momentě, kdy to začne překračovat únosnou mez a má pocit, že už není něco v pořádku, tak je potřeba zvažovat, zda je zapotřebí odborný dohled. Samozřejmě se musí člověk zkoumat. První věc, která by měla proběhnout, je rozhovor. Zkusit si říct, co se v rodině či ve škole děje. Dnes už není takové tabu, že si nás spousta mladých lidí sama najde přes internet. Samozřejmě když to začíná překračovat normy, začínají být průšvihy se zákonem nebo nastává neschopnost fungovat každý den jako normální člověk, tak je nutné se tomu věnovat.“
* Co dělat, pokud se budeme bavit přímo o depresích?
„Je důležité vědět, že spousta laiků z okolí nebo z rodiny se snaží o rozveselení. Ale pozor. Je zásadní rozdíl v tom, že když je člověk v nenáladě, je lehké jej dostat do dobré nálady, kdežto u lidí v depresi to akorát zhorší jeho stav. Fungování v depresi je takové, že když vezmete takto postiženého člověka do společnosti, tak začne být ještě více depresivní z toho, že vidí veselé lidi okolo sebe a on sám toho není schopen. Takže nefungují žádné rady ve smyslu ‚vzchop se, vzmuž se' a tak dále.“
* Jak jim předejít? Je to vůbec možné?
„Jedna věc je, že jsme nějak strukturovaní a osobnostně nastavení. V tom hrají roli geny, ale také prostředí, ve kterém vyrůstáme. Někdy je deprese opravdu projev našeho nastavení osobnosti. Někdo k tomu prostě má sklon a někomu se osobnost vyvíjí takovým směrem, že on se vlastně sype. První dojem je, že jde o depresi, ale může za tím být porucha osobnosti nebo něco úplně jiného. Tyhle faktory se nějakým způsobem sčítají a předejít jim lze životem v relativně klidném prostředí, pravděpodobnost je pak určitě menší. Zátěžových faktorů je opravdu moc. Jeden z hlavních proudů teorií je, že se osobnostní rysy vyvíjí do nějakých sedmi let věku. Ty nejdůležitější již do třech roků. Špatné je, že nejsou přístupné paměti, protože jak nám dozrávají struktury v mozku odpovídající za paměť, tak nejsme schopni si vzpomenout na věci, které byly před třetím rokem života. Vzpomínky tam někde skončí a my nejsme schopni rozklíčovat, co všechno se odehrálo. Ale je to tak, že v raném věku ideálně, pokud to jde, tak do dvou let není třeba dítě nějak extrémně vychovávat, protože potřebuje hlavně přijetí a lásku. Teprve potom je dobré přidávat nějaké hranice. Rané období je klíčové, čím jste starší, tím víc máte k dispozici nějaké zdroje, jak na to reagovat, kdežto to malé dítě je odkázané na prostředí a odnáší si otisk ze základní rodiny, podle něhož potom funguje dál. Čím je lepší otisk už na začátku, tím líp, ale zase v rozumných mezích. Když se to ale přežene s chválením v dnešním trendu, že je dítě osobnost, vše mu dovolíme, tak je to zase průšvih na druhé straně...“
* Jak často k vám přichází lidé, u kterých může hrozit, že by spáchali sebevraždu?
„To až tak úplně časté není. Přicházejí ti, kteří se poškozují, ale to neznamená, že by chtěli skončit se životem. Dorazí k nám také lidi, které podobná myšlenka napadne, ale není to úplně tak často primární. Do určité míry si myslím, že pokud člověk přemýšlí o životě, tak tohle jsou věci, které nás běžně za život napadnou - jaké by to bylo, kdybych tady nebyl... Že nás to napadá, je přirozené, ale v momentě, kdy to člověk začne myslet vážně, tam už je zapotřebí zbystřit. Neplatí ani takové to, že když někdo mluví o sebevraždě, tak čin neudělá. To je spíše mýtus!“
* Máte pro takové případy nějakou obecnou radu?
„Co je třeba si přiznat, my psychologové neumíme věštit z křišťálové koule. Neumíme u všech rozpoznat tenhle záměr, mnohdy to ani lidé netuší, že by si někdo z jejich blízkých chtěl něco udělat. Nevidíme si navzájem do hlav, a když se někdo rozhodne a nechce to nikomu říct, tak se to prostě stane, nikdo s tím nic nenadělá. Tím chci říct, že je nějaký limit, že ne vše se dá zachránit, vyléčit nebo zjistit.“
* Když se člověk s podobnými úmysly někomu svěří, myslíte si, že chce sám sebe zachránit?
„Může to být způsob, jak si ´říct´ o pomoc... Když někomu, komu věří, řekne, že život stojí za houby a chce život skončit, tak se dá předpokládat, že dává zprávu, že se mu něco takového děje a neumí to říct jinak.“
* Pokud tedy někdo uvedeným způsobem „požádá o pomoc“, jak poznáte, že už je jeho život v ohrožení?
„Tohle je kategorie, kterou vlastně úplně z vnějšku nepoznáte, protože my lidi jsme schopni lhát a říkat věci jinak, než jsou. Nevidíme si do hlav. Nemůžeme hlavně pomáhat někomu, kdo nechce, což je sice nepříjemné, ale bohužel to tak je. Tohle se stalo opakovaně. Rodiče někoho doslova přivlekli a on jen seděl, měl to na háku. A když nechce spolupracovat, tak já to bohužel neovlivním. Samozřejmě že když budu mít ten dojem, tak mohu zalarmovat nějaké složky, ale je to spíše opravdu o tom vědomí, že mohou být i jiné alternativy. Třeba s tím bude chtít sám malinko pohnout, čili já to můžu poznat tak, že mi to ten člověk přímo řekne a samozřejmě, když budeme pracovat psychologicky, tak velmi často dojdu k tomu, že tam vlastně je snaha něco neprožívat a to může mít i jiné řešení než se zabít.“
* Dá se deprese zcela zbavit?
„Je to velmi individuální v tom smyslu, že hraje roli, jak brzy začne, jak dlouho trvá. Někdy se ty mírnější dají zvládnout za pomoci psychoterapie, někdy jsou zapotřebí léky. Obecně se říká, že je pravidlo třetin. Třetina zmizí sama, třetinu vyléčíme my a ta poslední třetina holt zůstává a nějak se vrací. Ale neznamená, že když máte nějaký problém, že bude celoživotní. Chce to na sobě pracovat. Není to o tom, že vám dá někdo zázračnou radu, ale vy musíte změnit nějaké věci ve svém životě nebo si připustit, že holt jsem tímhle způsobem blbě nastavený.“
* Jaké chyby dělají rodiče nejčastěji?
„Chyby jsou stoprocentní. Už jen tím, že se vše filtruje, třeba různé blbosti na internetu. Samozřejmě je potřeba si něco najít, něco si přečíst. Nespokojit se pouze s nějakými zprávami z novin, ale když má dítě problémy například s jídlem, zkusit si o tom něco přečíst a zachytit signály. Nejčastější chyby představuje fungování v rodině, kdy blízcí spolu tráví málo času. Tam vidím základ všeho...“