AKTUALIZOVÁNO: Herečka Eva Hacurová promluvila o svém angažmá v Praze i o zkušenostech, které si odnesla z Prostějova

Prostějovská rodačka Eva Hacurová (na snímku) pracuje coby herečka v pražském Divadle v Dlouhé. Její první krůčky na prknech, co znamenají svět, přitom začínaly právě na zdejší ochotnické scéně a dramaturgických kroužcích. Osdmalička chodila do místní „zušky“ a anabázi si připsala také v Divadlu Point. Do Prostějova se vrátí 17. května, kdy vystoupí v Městském divadle ve hře Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾. Ale protože začátkem března zvítězila v anketě portálu I-divadlo.cz v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon, neváhali jsme se s touto vycházející hvězdou spojit...

* Nedávno jste v anketě portálu I-divadlo.cz zvítězila v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon za roli Élektry. Jaké pocity vás provázely, když jste se o tom dozvěděla?
„O vítězství v anketě jsem se dozvěděla od kamarádů, kteří mi psali blahopřání. Nejdřív jsem netušila, k čemu mi gratulují. Měla jsem samozřejmě radost a cením si toho o to víc, že se jedná o anketu diváckou. Je skvělé vědět, že lidem, pro které hrajeme především, se moje práce líbí a váží si jí.“
* Postava Élektry je hlavní rolí ve stejnojmenné hře. Vzpomenete si, jak jste prožívala její premiéru?
„Asi týden před premiérou Élektry jsem dostala Cenu divadelní kritiky za Talent roku 2017. Měla jsem tudíž pocit, že vítězství musím obhájit a dostát pověsti. Byla jsem fakt hodně vystrašená z přijetí antické tragédie ať už širokou veřejností, nebo i obcí kritickou. Po premiéře se mi ale neskutečně ulevilo. Je to pro mě dost náročné představení a i celý proces hledání postavy byl těžký. A vlastně jsem si Élektru nadělila téměř na den přesně k pětadvacátým narozeninám. Hezký dáreček!“ (úsměv)
* Jak už jste sama zmínila, v roce 2017 jste zase získala Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku. Pokud se nemýlím, je to první z vašich větších ocenění. Čím jste si podle vás tuto cenu zasloužila?
„Dostala jsem v divadle příležitosti hrát dobré role, ve kterých jsem se mohla ukázat. Navíc Divadlo v Dlouhé je pravidelně nominováno a i vítězí v nejrůznějších anketách jako divadlo roku. Takže jsou členové souboru dost vidět. Také je rozdíl být v angažmá v Praze nebo v oblastním divadle. Divadelní kritici do některých malých měst, byť se skvělým souborem, většinou nezavítají, takže na herce tam není tolik vidět. A je to škoda.“
* Divadlo v Dlouhé v anketě portálu I-divadlo.cz zvítězilo nyní podruhé v řadě v kategorii Nejoblíbenější divadlo roku. Má také více než dvacetiletou tradici. Jak se vám podařilo v tak mladém věku dostat do souboru tohoto prestižního divadla?
„Hana Burešová, kmenová režisérka divadla, a její manžel Štěpán Otčenášek byli jedni z mých profesorů na DAMU. Na začátku čtvrtého ročníku mi Hanka nabídla ‚hostovačku‘. Vždycky je dobré nejdřív vidět, jak nově příchozí herec zapadne mezi ostatní, jak se chová při zkoušení i v kolektivu a jestli pro něj do budoucna bude práce. Všechno do sebe zřejmě zaklaplo, a tak jsem hned po DAMU nastoupila do angažmá.“
* Jen v současnosti hrajete ve více než deseti divadelních hrách. Ke které z postav, jež ztvárňujete, máte nejblíže a proč?
„Ty preference se přesouvají s každou další postavou, která přijde. Mám ráda kněžnu v Lucerně. Je to citlivý, bolavý člověk toužící po klidu v sobě i okolí. Hledá opravdovost, vytrhnutí ze všednosti bytí. Mám ráda Élektru. Její smysl pro pravdu, spravedlnost, její vášnivou povahu, pravdomluvnost. A všechny další. Je nutné každou ztvárňovanou postavu milovat.“
* Pocházíte z Prostějova. Proč jste se nakonec rozhodla působit v pražském Divadle v Dlouhé a nezvolila některé z bližších moravských divadel?
„Protože v Praze je mnohem víc divadel a obecně možností v mé profesi. Dále je fakt, že divadla si vybírají herce, nikoli naopak. A já dostala nabídku v Praze, takže bylo jasno. Navíc jsem měla dlouholetý vztah s Pražákem a neuměla jsem si představit, že ten život, který jsem několik let budovala, opustím a začnu něco budovat jinde a znovu. A v neposlední řadě: Divadlo v Dlouhé bylo opravdu mým snem. Takže jsem měla obrovské štěstí, kterého si moc vážím.“
* V některých divadlech mívají herci při premiérách určité zvyklosti. Funguje to i v Divadle v Dlouhé, případně o jaké rituály se jedná?
„My jsme zlomvazkové divadlo. Obcházíme se jeden po druhém, dáváme si tematické maličkosti a dodáváme sílu i odvahu. Pak se většinou před premiérou všichni svoláme, poslechneme si motivační řeč režiséra. Jsme pospolité divadlo, a to je to nejcennější, že ten čas trávíme spolu.“
* Sama jste jistě viděla mnoho dramat. Jaké vás nejvíce zaujalo a proč?
„Já se většinou nechávám strhnout hereckýmy výkony. Samozřejmě soudím podle textu, hudby, režijního výkladu, ale herci vévodí. Je to profesní deformace. Moc se mi líbila Nora Terezy Dočkalové v Divadle pod Palmovkou. Prior Tomáše Havlínka v představení Andělé v Americe v Městských divadlech pražských. Karel Dobrý ve Dnu opričníka v pražském Studiu Hrdinů. Miloslav König jako Macbeth v představení Macbeth – Too much blood v Divadle Na Zábradlí. Honza Vondráček nebo Martin Matejka v Klímově Lidské tragikomedii, kterou hrajeme u nás v Dlouhé.“
* Má vaše herectví nějaké limity? To znamená, existuje něco, co byste na jevišti neudělala?
„Nějaké hranice mám, záleží na tom, co si žádá role. Když je to opodstatněné, nemám s tím problém. Třeba ve filmu jsem vystoupila z komfortní zóny a šla jsem i do nahoty. (pousměje se) Ale vše v rámci totální důvěry se štábem a dopředu jsem věděla, do čeho jdu i že bez určitých scén se film zkrátka neobejde. Byla to velká zkouška pro moje sebevědomí a pohodlí. Ale dost mi to pomohlo ve vnímání sebe sama a vyrovnání se se svým tělem.“
* Kdy jste se rozhodla, že se stanete herečkou a co vás k tomu vedlo?
„Asi v šesté třídě jsme byli se školou v prostějovském divadle na představení Divadla Point Čajzni škváru, Olivere. Nadchlo mě, jak všichni ti lidé s nadšením a zapálením vypráví příběh, jak spolupracují a společnými silami se snaží divákům něco předat. Zamilovala jsem se do ducha a atmosféry divadla. Proto jsem začala chodit do dramaťáku k Haničce Kotyzové (dnes Šprynarové - pozn.red.) a ta mě naučila, co je to divadlo, v čem tkví jeho úskalí i krása, poodhalila mi jeho taje a zároveň mě připravila na přijímačky na konzervatoř. Jí patří obrovské díky a zásluha za moje první divadelní krůčky.“
* Plánujete zasáhnout i do jiné kulturní sféry než do té herecké?
„Odjakživa miluju zpěv. Zpívala jsem s kapelami i jazzovým bigbandem. Divadlo v Dlouhé je extrémně hudební divadlo, takže i tady si hodně zazpívám, zahraju na akordeon, klavír, basovou kytaru. Dokonce jsem se kvůli divadlu naučila hrát na tenor saxofon. Ráda si rozšiřuju obzory. V příštím roce bych navíc měla začít vyučovat herectví na jedné z pražských divadelních škol. Takže mě možná čeká i pedagogická činnost.“
* Zahrála jste si dokonce i v současném oblíbeném českém seriálu Most! a hraje v něm dokonce i váš kolega z Divadla v Dlouhé Michal Isteník. Jak jste se k roli dostali? Existovala nějaká spolupráce mezi divadlem a tvůrci seriálu?
„Michal se s režisérem Honzou Prušinovským znal už z předchozích projektů a pozval jej do Dlouhé na představení, ve kterém hraju i já. Pak mě Honza oslovil na malou roli v Mostě. Měla jsem štěstí.“
* Vo říkáte na samotný seriál?
„Most! se stal kultovní záležitostí. Myslím, že ta sociální sonda je přesná, je dobře, že se lidem seriál líbí, a fakt je, že něco takového na našich obrazovkách chybělo. Mělo by se dělat víc poctivých, řemeslných a hlavně o něčem vypovídajících seriálů.“
* V polovině května vás uvidíme na prknech prostějovského Městského divadla ve hře Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾. Jakou roli v ní ztvárníte?
„V Tajném deníku hraju matku hlavní postavy Pauline Moleovou. Je krásné, že můj třináctiletý syn Adrian je ve skutečnosti stejný ročník jako mí rodiče. (smích) Je to super komedie plná dobře otextovaných osmdesátkových ‚pecek‘. Hraje se, zpívá a směje. Kamkoli jsme zatím přijeli, byli diváci nadšení. Ten humor je inteligentní, navíc je to knižní bestseller a mnoho lidí ho zná z mládí. Určitě doporučuju lidem, kteří se chtějí uvolnit a zrelaxovat.“
* Když po čase zavítáte do Prostějova, zajdete na nějaké představení do místního divadla?
„Zřídkakdy, protože většinou jezdím domů na svátky a o letních prázdninách, kdy se v divadle nehraje. Naposledy jsem v Prostějově viděla představení Tichý Tarzan brněnského divadla Husa na provázku. Naprosto úžasný výkon Ivany Hloužkové, která hraje starého fotografa Miroslava Tichého. Fakt dlouho jsem nepoznala, že to hraje žena! Krásná inscenace.“
* Navštěvovala jste prostějovskou ZUŠ?
„Ano, od dětství. Začala jsem s akordeonem u učitele Smutného, postupně jsem přešla na keyboard. Chodila jsem na zpěv k paní učitelce Ambróšové, na tanec k Pavlínce Jahodové a do dramaťáku k Haničče Šprynarové, Janě Turčanové, Mirku Ondrovi a Kubovi Krejčímu. Bylo to krásný!
* Jak na tato léta vzpomínáte? Vybavíte si třeba nějaké představení, které vám něčím utkvělo v hlavě a díky čemu?
„Samozřejmě se jednalo o - z dnešní perspektivy - bezstarostná léta. Několikrát týdně jsem do ´zušky´ docházela a milovala jsem to. S láskou vzpomínám i na hudební nauku, na sbor. Jediné stresující vzpomínky mám na besídky, ale k tomu ten stres tak nějak přirozeně patří. Asi nejvíc vzpomínám na představení Deset malých miss na motivy Deseti malých černoušků, které jsme dělaly s Haničkou Šprynarovou. Neměly jsme v partě žádného chlapa, tak jsme si vystačily samy. Každá z nás reprezentovala jednu zemi, jak už to bývá na soutěžích krásy a v předlohách Agathy Christie, postupně jsme se zbavovaly konkurence. Bylo to, v mých vzpomínkách, skvělé představení.“
* O Divadle Point jste již mluvila. Co se vám při vyslovení tohoto názvu vybaví, působila jste tam?
„Do Pointu jsem podle mě nikdy moc nezapadla. Nebyl na to ani čas, divadlu jsem se začala věnovat dost pozdě a v patnácti jsem odešla do Brna. Takže ty vazby se nestihly vybudovat. Hrála jsem malou roli v Panu Posledovi, příteli študáků. Samozřejmě jsem tam chodila a sledovala dění, viděla jsem většinu toho, co kluci Aleš Procházka nebo Mirek Ondra dělali. V paměti mi dost uvíznul Strakonický dudák nebo dřívější Studna světců.“

EVA HACUROVÁ
* narodila se 20. března 1993 v Prostějově
* studovala konzervatoř v Brně a DAMU v Praze
* momentálně pracuje v pražském Divadle v Dlouhé a Studiu Hrdinů
* hraje v představeních Romeo, Julie a tma, Lucerna, Oblomov nebo Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾, který 17. května uvidíte v Městském divadle v Prostějově
* v roce 2017 získala Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku
* začátkem března letošního roku zvítězila v anketě portálu I-divadlo.cz v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon
zajímavost: hudebně je velmi nadaná, když hraje na akordeon, klavír, basovou kytaru i tenor saxofon