AKTUALIZOVÁNO: Gečnuk: „TITUL ABSOLUTNÍHO MISTRA SVĚTA? SPLNĚNÝ SEN!“

Znáte nebo si aspoň dokážete představit pocit, kdy po dlouhatánském snažení v řádu mnoha let dosáhnete naplnění svého životního snu? Většině lidí se tohle ve skutečnosti vůbec nepoštěstí, realita zpravidla nebývá tak pohádková. Parašutista Armádního sportovního oddílu Dukla Prostějov Jiří Gečnuk (na snímku) však tuhle top metu ve své sportovní kariéře opravdu urval, a to loni po třiceti závodních sezónách. V Bulharsku se totiž stal absolutním mistrem světa, přičemž tato vysněná meta mu celý život unikala. Především za tenhle skvělý počin byl padesátiletý nezmar oceněn hned ve dvou anketách, když ovládl Sportovce Olomouckého kraje 2018 i Sportovce Aeroklubu ČR 2018.

* Začal bych ale dotazem, jak jste se vůbec ke klasickému parašutismu dostal?
„Na základní škole jsem hodně sportoval a dělal takové sporty, které mě přirozeně navedly k parašutismu. Při plavání je pohyb ve vodě podobný stavu beztíže, respektive volnému pádu vzduchem. Lyžování zase přináší dost adrenalinu z rychlosti a gymnastickou průpravu ke skákání padákem vyloženě potřebujete. Já jsem tímhle vším prošel, získal nezbytné základy. A protože pocházím z Moravské Třebové, kde za mého mládí bylo velké centrum letecké akrobacie, často jsme se s rodiči chodili dívat na tamní letiště. Potom jsem jednou v tělocvičně náhodou potkal parašutistického trenéra Jirku Blašku, který mě nasměroval k tomu zkusit si v patnácti letech první seskok v Novém Městě nad Metují i absolvovat zkoušky do Střediska talentované mládeže v Příbrami. Kam jsem se úspěšně dostal.“
* Kudy pak vedla cesta do prostějovské Dukly?
„Nějaký čas jsem se zdokonaloval v STM Příbram a ve dvaceti letech šel potom na vojnu do Prostějova, na což jsem se vyloženě těšil. Velice rychle se mi zde podařilo dostat do soutěžního B-týmu a osud mi nahrál, že v roce 1993 přišla pro béčko velká šance místo áčka reprezentovat Českou republiku na mistrovství Evropy v Rumunsku. Kde se mně osobně hned podařilo získat zlato za individuální akrobacii, navíc jsme tam vyhráli i družstva. Příští sezónu následovala účast na světovém šampionátu v Číně, další týmová medaile a potom už nové úspěchy přicházely vcelku pravidelně jeden za druhým.“
* Začal jste už tenkrát pomýšlet na titul absolutního mistra světa v jednotlivcích?
„Někdy od roku 1996 jsem cítil, že bych na něj výkonnostně mohl mít. Ale přibližně deset let mi následně trvalo, než jsem si prošel dlouhým obdobím nabírání větších zkušeností i prostřednictvím různých vlastních chyb, snahy o jejich odstraňování a taky vyrovnávání se s dílčími neúspěchy. Vedle toho se pochopitelně dařilo sbírat i další medaile, ne však nejcennější. Zpětně jsem si to vyhodnotil tak, že prostě bylo potřeba si takovým obdobím projít, abych ve vzduchu postupně získal mnohem větší jistotu, kontrolu nad svými seskoky v různých povětrnostních podmínkách i za odlišných situací. Včetně toho, že někdy – například v hodně silném či prudce se měnícím větru - absolutní kontrolu mít ani nemůžete. Byla to tvrdá osobní škola kariéry vrcholového sportovce.“
* Potom vám kýžený titul absolutního vítěze MS několikrát utekl velmi těsně, že?
„Ano, přesně tak. Několikrát mi chyběl malý kousek, většinou pár centimetrů v posledních pokusech na přesnost přistání. Takhle jsem skončil těsně druhý nebo třetí v absolutním pořadí jednotlivců na mistrovství světa 2012 i 2014, dva roky nato už scházel dokonce jediný centimetr. Tehdy mě napadlo, že mi to možná fakt není souzené. Na druhé straně jsem si však říkal, že klasický parašutismus se dá špičkově provozovat do poměrně vysokého věku v porovnání s jinými sporty, a tím pádem šanci pořád mám. Což naštěstí minulý rok potvrdil.“
* Vím, že vysněné dosednutí na trůn bylo nesmírně dramatické. Můžete vše popsat ze svého pohledu?
„Pomohlo mi i štěstí, které se na předchozích šampionátech ode mě možná trochu odvrátilo. Tentokrát se například v individuální akrobacii staly hned dvě věci v můj prospěch. Jednak Rus Maximov pokazil poslední skok téhle disciplíny, čímž v ní klesl dolů a dostal se před něho i můj týmový parťák Olda Šorf. Pak bylo taky důležité, že když kvůli poruše nefungoval oficiální televizní záznam závěrečných akrobatických pokusů, Němci naštěstí měli i díky náhodě svůj vlastní záznam, jenž dali k dispozici. A místo nutnosti jít poslední kolo akrobacie znovu se nakonec započítával jak pokažený seskok Maximova, tak ten můj vydařený.“
* A co vyvrcholení infarktového boje v přesnosti přistání?
„Tam jsem si trochu připadal, jako bych ten titul absolutního mistra snad ani nechtěl. (smích) V závěrečných dvou kolech přesnosti jsem totiž ztratil svůj náskok a vinou několika trestných centimetrů klesl z vedoucího místa na druhé až třetí. Nakonec se všechno vyvinulo tak, že jsme se s Francouzem Jeannerotem rozeskakovali o stříbro v této disciplíně. A já současně věděl, že pokud tohle rozeskakování prohraju, tak budu absolutně zase druhý, a když jej vyhraju, tak se přece jen dočkám. Myslím, že v tu chvíli rozhodly hlavně čtyři věci...“
* Povídejte.
„Za prvé letité zkušenosti, které jsem během dlouhé kariéry nasbíral. Za druhé schopnost udržet nervy na uzdě, nepodlehnout nervozitě, zůstat v klidu. Za třetí znalost prostředí z mistrovství Evropy 2015, které proběhlo na daném místě. A za čtvrté umění zaskákat i ve velice těžkých podmínkách. My jsme s klukama zvyklí trénovat za náročných povětrnostních podmínek, v Bulharsku foukalo skutečně moc a já to prostě zvládl. Jak technicky, tak psychicky. Samozřejmě pomohlo taky zmíněné štěstí, protože mladý Francouz i já jsme si v prvních dvou rozhodujících pokusech dali stejný výsledek trestných centimetrů, zatímco napotřetí měl on tři centimetry a já nulu.“
* Jaké pocity vás v okamžiku kýženého triumfu ovládly?
„Byl to splněný sen, úžasné vnitřní uvolnění i splynutí se vším okolo. Já nepatřím zrovna k emotivním lidem, takže jsem neskákal metr vysoko ani se navenek nijak extra neradoval. Radost ale byla obrovská a později večer jsme s klukama všechny naše medaile na bulharském šampionátu oslavili.“
* Máte vysvětlení pro vaši extrémně dlouhou kariéru, v níž po třiceti aktivních letech dokážete ve svých padesáti stále dosahovat na nejvyšší příčky mistrovství světa?
„Úspěchů jsem sice za tu spoustu roků nasycen, ale ne přesycen. Jak se říká, s jídlem roste chuť, a mně skákání pořád hrozně chutná. Parašutismus mám prostě rád, je to nedílná součást mého života, strašně mě i po těch letech baví. A stále toužím přidávat další úspěchy. S každým novým rokem je pochopitelně těžší se udržovat fyzicky i zdravotně, třeba zrovna teď si musím mazat bolavé rameno nějakou smradlavou mastí. (úsměv) Pokud se však o sebe celoročně staráte, trénujete a makáte, tak se to dá i v mém věku zvládat. Klíčové je zdraví, v našem sportu musí držet hlavně záda.“
* Takže pokračujete dál?
„Jasně, dokud budu fit a udržím odpovídající výkonnost. Každý další rok do toho zkusím jít a uvidím, co budoucnost přinese. Kromě toho, že parašutismus miluju, mě pohání ještě jedna důležitá věc: ohromná hrdost na Duklu Prostějov. Zdejší Armádní sportovní oddíl parašutismu má hodně dlouhou i nesmírně úspěšnou tradici, na kterou se nám s klukama daří v naší skvělé partě každou novou sezónou výborně navazovat. Tahle motivace má pro mě osobně velký význam, z možnosti podílet se na pokračujícím budování zvučného jména prostějovské Dukly jsem skutečně hrdý.“
* Jaké jste měl pocity na pódiu Městského divadla v Prostějově, kam jste si přišel pro trofej Sportovce Olomouckého kraje za rok 2018?
„Zisk hlavní ceny v anketě byl pro mě velkým překvapením. Už jen pozvání na slavnostní vyhlášení výsledků považuji za velký svátek. Ocenění ale nepatří jenom mě, ale celému našemu klubu.“
* Jak si slavnostní vyhlášení anket vůbec užíváte?
„Osobně mám tahle setkání rád. Za prvé jde o ocenění vaší práce, kdy si někdo všimne, čeho jste dokázal a rozhodne se to náležitě ohodnotit. V některých anketách - hlavně těch porovnávajících různé sporty - sice bývá pořadí dost subjektivní, ale s tím se prostě musí počítat. Logickou výhodu samozřejmě mívají fanoušky hodně sledované a tím i mediálně sledovanější odvětví. Druhým důvodem, proč se na každé vyhlášení těším, je možnost potkat výrazné osobnosti jednotlivých sportů, někdy i včetně opravdových hvězd. Měl jsem tu čest si v minulosti tímhle způsobem opakovaně popovídat například s Romanem Šebrlem, Alešem Valentou, Davidem Svobodou, se střelci Davidem Kosteleckým či Honzou Sychrou a mnoha dalšími špičkovými borci. Když je člověk dobře poslouchá, může se mnoho zajímavého i důležitého dozvědět, co třeba lze využít i pro vlastní kariéru. Rozdíly mezi jednotlivými sporty jsou sice velké, ale spoustu toho mají také společného. Navíc zjistíte, že ačkoliv toho strašně moc dokázali, zůstávají tito známí lidé většinou dál úplně normální, přátelští a skromní.“


JIŘÍ GEČNUK
* narodil se 31. března 1968 v Moravské Třebové
* v Prostějově žije od roku 1988
* parašutista ASO Dukla Prostějov v klasických disciplínách
* v dětství a mládí se věnoval plavání, lyžování i gymnastice
* první seskok padákem absolvoval v roce 1983, když mu bylo patnáct let
* následně prošel Střediskem talentované mládeže v Příbrami
* do Dukly Prostějov nastoupil v roce 1988 a působí v ní dodnes, to znamená nepřetržitě třicet let
* dohromady získal na mistrovstvích světa i Evropy 29 individuálních medailí včetně 10 zlatých a řadu dalších cenných kovů v družstvech
* je mnohonásobným šampiónem České republiky a jejím dlouholetým reprezentantem
* je ženatý, má dvě děti, má středoškolské vzdělání
zajímavost: celkem třikrát za život se mu při seskoku neotevřel padák, což znamená přímé ohrožení života, ale duchapřítomností včetně rychlého otevření záložního padáku pokaždé kritickou situaci zvládl bez úhony