Zakládající člen Spolku prostějovských fotografů, cestovatel a dobrodruh Josef Franc se může pochlubit slušnou řádkou vynikajících fotografií, které nepostrádají atmosféru ani perfektní kompoziční zpracování. Nezasvěcené možná překvapí, že se autor těchto krajinářských skvostů živí fotografováním něčeho na hony vzdáleného horským vrcholkům nebo rozkvetlým lukám. V exkluzivním rozhovoru pro Večerník s Josefem Francem se dozvíte mimo jiné, co je jeho netradičním povoláním, jak se dostal k fotografování i kam by s objektivem ještě rád zavítal.

 

 

 

Máte velmi zajímavé a netradiční zaměstnání, které je ale také spojeno s fotografováním. Prozradíte čtenářům, o co jde?

„Už devětadvacet let pracuji jako kriminalistický technik Služby kriminální policie a vyšetřování v Prostějově. Hlavní náplní mé práce je především dokumentace místa činu. Při ohledání zjišťujeme všechny skutečnosti, věci a stav na místě spáchání trestného činu, to vše se dokumentuje fotograficky,  případně topograficky či na videozáznam. Mimo to je naším úkolem zajištění všech relevantních stop, které byly pachatelem na místě vytvořeny a mohly by posloužit jako důkazní prostředek. Práce kriminalistického technika není rozhodně nijak stereotypní ani jednoduchá, zajištěné stopy se musí řádně zabalit a předat k expertnímu zkoumání. Z fotografií pořízených při ohledání místa činu vytvoříme fotografickou dokumentaci, zachycující postupně celé místo činu i s popisem, což tvoří důležitý podklad k vyšetřování. Úkolem kriminalistického technika je také zhotovení známých třídílných fotografií z profilu a ánfasu s popisem osoby, a navíc i odebírání vzorků DNA...“

 Takže jde o něco podobného, jako vídáme v televizních kriminálních seriálech a podobně?

„Ano, to je přesně taková práce (smích). Ale teď vážně, kriminální seriály slouží k pobavení diváka, musí obsahovat napětí, akci a samozřejmě mu musí ukázat, jak se ruka zákona dostane díky vědě a technice zločinci na kobylku. U některých amerických seriálů, v nichž jsou hlavními hrdiny kriminalističtí experti, kteří dokáží, jak se říká, ´uplést z lejna bič´, zajistí z čehokoliv cokoliv a po vhození do počítače jim vyjede jméno pachatele i s fotografií, mi skřípaly zuby, že už se na ně raději vůbec nedívám. Samozřejmě se ale občas při práci na místě činu setkávám s lidmi, kteří jsou těmito filmy ovlivněni a mají díky těmto seriálům zcela jinou představu o možnostech zjištění a důkazních hodnotách stop.“

 Focení je pro vás koníčkem i prací, co rád děláte ve volném čase kromě fotografování?

„Při své profesi se v podstatě nesetkávám s žádnou pozitivní energií - přicházím do styku hlavně s lidským neštěstím, nezřídka musím ohledávat
a dokumentovat těla v rozkladu či jejich torza. Všechny úkony ohledání musím provést za každých okolností, bez ohledu na osobní pocity a podmínky. Některé výjevy je později těžké vyhnat z mysli... Takže není nadto zajít si vyčistit hlavu do přírody. Rád se toulám po horách i nížinou, nechávám se unášet jejich krásou, navzdory svému povolání jsem v podstatě romantik (úsměv)...“  

 Co jste fotil ve svých začátcích a jak jste se vlastně k fotografování dostal?

„K focení mě už na základní škole přivedl můj táta, se kterým jsem doma v kuchyni u zvětšováku pronikal do tajů černobílé fotografie (úsměv). Na začátku jsem fotografoval snad všechno, co se mi dostalo před objektiv, spolužáky na školních výletech i přírodní zátiší, na střední škole to pak byly reportážní fotky z města, kulturní představení i nemocnice. Nakonec jsem se ale vrátil k přírodě, horám a krajinářské fotografii (úsměv)...“

 Jste odborník na focení nejrůznějších krajinných scenérií. Fotí se vám lépe ve zdejší klidné krajině, nebo dáváte přednost horám a exotice?

„Jsem patriot a pochopitelně nejvíc mi přirostla k srdci naše krajina, která má rozhodně co ukázat. Po otevření hranic se stalo oblíbenou krajinou mého putování Rakousko. Cítím tam takovou tu pohodu, sepětí lidí s přírodou, možná je to i tím, že mi v krvi koluje díky dědečkovi i troška krve z této alpské země (úsměv). Rájem pro toulání a focení se pro mě však stala Skandinávie. Kdo ji jednou navštíví, určitě se tam bude vracet. V poslední době se ale můj zájem zaměřil na Balkán, procestoval jsem několika národními parky Srbska i Černé hory a jsem touto částí Evropy nadšený...“

 Vydáváte se na tyto fotografické výpravy sám?

„Na takové ty drsnější cesty vyrážím s kamarády, když jsme ale například vyrazili na Korsiku, přibrali jsme i manželky (smích). Ale mým největším parťákem na fotografických výpravách byl můj zesnulý kolega, fotograf a dobrodruh Luděk Mařák...“

 Zdědil vaše cestovatelské sklony i některý z vašich potomků?

„Moje dcera Kateřina má toulavé boty po mně... (smích). V současnosti žije na Mallorce a stihla už navštívit Thajsko, Kolumbii, Panamu a další exotické země. Píše články do outdoorových časopisů a svůj cestovatelský deník spolu s fotografiemi uveřejňuje na blogu a cestovatelsky zaměřených webových portálech. Syn Pavel se mnou začínal chodit po horách, teď žije na Novém Zélandu a plánuje účast na prestižním běžeckém závodu New Zealand Ironman.“  

 Co byste si jako profesionál rád vyfotografoval? Máte nějaký cíl, neboli jaký je „fotografův sen“?

„Byl bych nadšený, kdybych si mohl vyfotografovat přílet návštěvy mimozemské civilizace... (smích). Z těch snad splnitelných cílů je pořádně se fotograficky vyřádit v ‚bizarní‘ krajině Islandu (úsměv).“

 Která vámi vytvořená fotografie má pro vás největší hodnotu a proč?

„Každá moje fotografie je pro mě srdeční záležitostí, neboť je nositelkou osobního prožitku. Snímkem, který mezi takové patří, je ‚Setkání ve skalách‘. Při odpoledním výstupu k vrcholu rakouského pohoří Gesäuse jsem ve svahu nad sebou uviděl krásného kamzíka, kterého jsem se v průběhu výstupu pokoušel bez úspěchu vyfotografovat. Kamzík seskočil na protilehlý skalní výběžek, já si nenápadně připravil fotoaparát k záběru a ve chvíli, kdy kamzík otočil hlavu ke mě, paprsek odpoledního slunce vykreslil jeho siluetu a já jsem pořídil snímek, se kterým jsem se následně shodou okolností vloni umístil na druhém místě ve fotografické soutěži v Rakousku (úsměv)...“  

 Existuje nějaké místo, které byste rád navštívil, ale zatím se vám to nepoštěstilo?

„Mám několik cestovatelských snů, mezi které patří v první řadě putování s fotoaparátem po Islandu. Prozatím jsem se na internetu alespoň přihlásil do Klubu islandských fanatiků (smích). Sleduji fotografie islandské přírody, zjišťuji informace o zajímavých lokalitách a věřím, že se tam jednou podívám...“

 Dáváte přednost klasickým zrcadlovkám, nebo vám více vyhovují digitální fotoaparáty?

„Můj fotografický vývoj začal s fotoaparátem Pionýr, postupem času jsem vyzkoušel řadu fotoaparátů nejrůznějších značek, až jsem se dostal k digitální zrcadlovce Canon EOS 50D. Výhodou pochopitelně je, že si mohu výsledný snímek na místě zkontrolovat, případně přefotit. Také oceňuji možnost úpravy, vkládání snímků na internet a posílání mailem...“

 Před několika dny jsme vás mohli v rámci Outdoor Films zahlédnout na nekomerční televizní stanici TV NOE. Přiblížíte čtenářům, o co šlo?  

„Šlo o natočení několikaminutového medailonku v televizním pořadu Outdoor Films, do kterého zve Jiří Kráčalík různé cestovatelsky a dobrodružně zaměřené lidi. Přijal jsem pozvání do studia, kde jsme si povídali o cestování, natáčení dokumentů z cest a fotografování. Snažili jsme se mimo jiné poskytnout lidem náměty k cestám na nepříliš tradiční místa pro dovolenou...“

 Co byste doporučil začínajícím fotografkám a fotografům?

„V první řadě si přečíst nějaké knihy o fotografii, o působení světla, exponování a hlavně o kompozici snímku. Hledat záběry přes hledáček fotoaparátu, hledat to správné místo, úhel záběru, osvětlení tak, aby byl výsledný snímek nejen dobře exponovaný, ale i kompozičně zajímavý. Rozhodně nechodit a necvakat digitálem kolem sebe jako japonský turista (smích).“

 Kde můžeme aktuálně vidět vaše práce?

„V kavárně Kůrka ve Vodní ulici vystavuji krajinářské fotografie Z letních toulek, příjemné posezení ve dvorku kavárny ve Špalíčku dokreslují fotografie z mých cest na Balkán - Národní parky Srbska...“

 

 

---

 

 

kdo je Josef Franc

Narodil se v Konici, psal se rok 1960. Josef Franc je zakládajícím členem Spolku prostějovských fotografů, členem Českého klubu cestovatelů, rakouského Alpenvereinu, dopisovatelem cestovatelských časopisů a webových portálů. K fotografování se dostal díky svému otci. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Otrokovicích a následně absolvoval policejní školu v Praze. Od roku 1985 bydlí s rodinou
v Prostějově. Téměř třicet let pracuje jako kriminalistický technik u Služby kriminální policie a vyšetřování v Prostějově a fotografické vzdělání si doplňuje dálkovým studiem Středního odborného učiliště fotografického v Praze. První výpravu do Alp uspořádal s kamarády po roce 1989. Procestoval Rakousko, Německo, Itálii, Slovinsko, Polsko, Slovensko, Skandinávii, Srbsko a Černou Horu. Dosáhl už mnohých fotografických úspěchů a je držitelem několika
 fotografických ocenění. Jeho fotografie můžete vídat pravidelně v Prostějově a v rodné Konici. Syn Pavel a dcera Kateřina podědili otcovu vášeň k cestování a exotickým krajinám.