AKTUALIZOVÁNO: Pavlica: „SETKÁNÍ S JANEM SKÁCELEM BYLO PRO MĚ OSUDOVÉ“

V Muzeu kočárů, které sídlí v Čechách pod Kosířem, vystoupila začátkem ledna skupina Hradišťan se svým uměleckým vedoucím Jiřím Pavlicou (na snímku). Početné publikum přivítali do nového roku písněmi novoročními, ale také ještě vánočními, samozřejmě pak i svými nejhranějšími klasikami. Večerník využil této příležitosti a vyzpovídal primáše Hradišťanu. V následujícím rozhovoru se tak dozvíte, jak se dostal ke hraní na housle, co pro něj znamená osobnost Jana Skácela nebo zda si dává novoroční předsevzetí…

* Jste výborný houslista. Jak a kdy jste se k houslím vůbec dostal?
„Asi tou nejpřirozenější cestou, můj o deset let starší bratr hrál na housle a já jsem je tak trochu zdědil. Když on šel na konzervatoř, já jsem začínal chodit na základní školu, když on absolvoval JAMU, já jsem se rozhodoval o svém budoucím povolání. Housle mě prostě provázejí celý život. Celá naše rodina byla hudebně nadaná, každý na něco hrál a taky se u nás hodně zpívalo, to je základ. Ale systematické vzdělávání mi dala teprve tehdejší LŠU v Uherském Hradišti (Lidová škola umění, dnes ZUŠ – pozn.red.) a pak Konzervatoř v Brně. A samozřejmě život sám, člověk se učí celý život.“
* Viděla jsem, že i váš syn Marek se učil hrát na housle. „Potatil se“? Hraje dosud?
„Potatil se, housle si zamiloval a dnes studuje na Konzervatoři v Brně. Je na startu a teprve život ukáže, jak bude pilný a trpělivý, jak bude odolný, jaké bude mít štěstí a jak se mu bude dařit... Je spokojený a to mě těší. Nejdůležitější je dělat v životě to, co člověka baví.“

* Jste výborný houslista. Jak a kdy jste se k houslím vůbec dostal?
„Asi tou nejpřirozenější cestou, můj o deset let starší bratr hrál na housle a já jsem je tak trochu zdědil. Když on šel na konzervatoř, já jsem začínal chodit na základní školu, když on absolvoval JAMU, já jsem se rozhodoval o svém budoucím povolání. Housle mě prostě provázejí celý život. Celá naše rodina byla hudebně nadaná, každý na něco hrál a taky se u nás hodně zpívalo, to je základ. Ale systematické vzdělávání mi dala teprve tehdejší LŠU v Uherském Hradišti (Lidová škola umění, dnes ZUŠ – pozn.red.) a pak Konzervatoř v Brně. A samozřejmě život sám, člověk se učí celý život.“
* Viděla jsem, že i váš syn Marek se učil hrát na housle. „Potatil se“? Hraje dosud?
„Potatil se, housle si zamiloval a dnes studuje na Konzervatoři v Brně. Je na startu a teprve život ukáže, jak bude pilný a trpělivý, jak bude odolný, jaké bude mít štěstí a jak se mu bude dařit... Je spokojený a to mě těší. Nejdůležitější je dělat v životě to, co člověka baví.“
* Proč jste se v sedmdesátých letech minulého přidal ke skupině Hradišťan a nevydal se raději na sólovou dráhu?
„To je trochu složitější... S odstupem času mohu říci, že jsem byl spíše týmový člověk, který jako absolvent hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Palackého uvažoval o umění a hudbě v širších souvislostech. A dále, kromě houslí a zpěvu, ale i jiných nástrojů, mě bavilo především komponování, které jsem pak studoval na JAMU v Brně, a to vše určovalo, jakou cestou jsem se vydal. Byl jsem členem Hradišťanu, kde jsem měl možnost se realizovat, byl jsem také členem skupiny Petra Ulrycha Javory a hrál jsem s muzikanty nejrůznějších žánrů. To všechno mě bavilo a ovlivňovalo na mé umělecké cestě. Být sólovým houslistou je velká specializace a je to úplně jiná řehole.“
* Ve své tvorbě se zaměřujete na moravský folklor, který údajně zkoumáte v různých kontextech a vztazích. Jak přesně tedy vznikají vaše díla?
„V začátcích jsem se lidovou hudbou zabýval velmi intenzivně a snažil jsem se ji pochopit v co nejširších kontextech, ale postupem času se mi stala spíše inspirací pro vlastní tvorbu. Její poznání považuji za velmi důležité, neboť v dnešním obecně vykořeněném světě lidé pátrají po své národní či etnické příslušnosti, je to celosvětový trend, a já mám to štěstí, že jsem opravdu ‚odněkud‘. Není podstatné, jakým hudebním jazykem či žánrem se vyjadřuji, ale jak mám v sobě hudbu svého národa, to považuji za velkou devízu. Z toho vycházím a čerpám ve své tvorbě.“
* Očividně máte poměrně velký zájem o historii naší země. Co vás na ní zajímá a co si o ní myslíte?
„Jak už jsem naznačil, je důležité znát vlastní kořeny a historii své země, protože v poznání toho, co bylo před námi, můžeme najít odpověď na otázky, které nás trápí v současnosti. Jsem přesvědčen, že naše kultura vycházející z evropských kulturních a duchovních základů je dobrá a kvalitní. A kromě jiného skýtá možnost být ve svém projevu svůj a originální. Víc než ti, kteří se ztrácejí v globalizovaném pojetí kultury.“
* Verše básníka Jana Skácela se pro vás staly inspirací při tvorbě alba O slunovratu. Co pro vás osobnost Jana Skácela znamená?
„Letos uplyne už třicet let od jeho úmrtí, ale jeho básně jsou stále aktuální, jsou moudré a nadčasové. Pro mě je to naprosto osudové setkání, tím spíš, že jsem měl možnost se s ním poznat ještě za jeho života. Jeden takový krásný společný večer je dokonce zachycen na jednom dokumentárním CD.“
* Kdysi jste působil jako redaktor v tehdejším Československém rozhlasu v Brně. Neměl jste někdy chuť se k tomuto povolání vrátit?
„Patřím k těm šťastným, kteří ať dělali cokoliv, dělali to rádi. Byl jsem rád hudebním redaktorem, režisérem a dramaturgem, ale po zralé úvaze jsem tuto činnost opustil. Všechno nejde stíhat, každá z těchto profesí potřebuje celého člověka. Dnes už se věnuji hlavně komponování a koncertování. K rozhlasové práci se nevracím, pouze připravuji pro TV NOE cyklus ‚Jak potkávat svět‘, kam si zvu nejrůznější osobnosti z našeho uměleckého světa. To mě opravdu baví. A pak je tu taky rodina, děti, odpočinek a zodpovědnost za své vlastní zdraví… V žádném případě se nenudím.“
* Jak byste charakterizoval sám sebe?
„To nechám na jiných.“ (úsměv)
* Na který svůj autorský počin jste nejvíce hrdý? A proč?
„Z oblasti písňové tvorby je to asi cédéčko ‚O slunovratu‘ a z oblasti tak zvané vážné hudby asi ‚Missa brevis‘ z mého raného období a z pozdějších let symfonická suita ‚Chvění‘ a oratorium ‚Brána poutníků‘. Možná taky smyčcový kvartet ‚Blízkost‘ z loňského roku, ale k tomu ještě nemám ten správný časový odstup.“
* Jak se vám hrálo v Muzeu kočárů v Čechách pod Kosířem?
„Výborně. Je to skutečně originální místo, kterému vdechuje život a charakter jeho zakladatel a budovatel Václav Obr, jehož životní optimismus a energie jsou prostě úžasné. A to se samozřejmě promítá i do atmosféry a průběhu samotného koncertu.“
* Na tříkrálovém koncertě jste hráli tři tematické okruhy skladeb – vánoční, novoroční a na přání. V souvislosti s tím bych měla dvě otázky. První zní, jak slavíte Vánoce a zakládáte si třeba na nějakých tradicích?
„Vánoce jsou svátky naděje, zrození nového života a šťastné rodiny. To, jestli tyto svátky slavíme více v duchu lidových tradic, či nějak jinak, není nejpodstatnější. Za nejdůležitější považuji jejich obsah, ve kterém by neměl chybět duchovní rozměr.“
* Mou druhou otázkou na toto téma je, zda jste si dal nějaká novoroční předsevzetí?
„Důležité je se malinko ohlédnout a uzavřít rok předcházející, případně si uvědomit, co jsem dělal dobře a co se dá zlepšit. To je předpolí k vykročení do časů příštích. Ale určitě nepatřím k těm, kteří by si dávali proklamativní předsevzetí a pak je nedodrželi. Příležitost na sobě pracovat máme po celý rok.“
* Chystáte nové album? Máte nějaké nové nápady?
„Momentálně pracuji na několika úkolech. Doufám, že jejich výsledek bude mít šťastnou hvězdu, to člověk nikdy neví, byť se může snažit sebevíc. Je to skladba Salve Regina pro sbor Ateneo sbormistra doc. Pavla Režného, dále písňový cyklus pro Dagmar Peckovou a Hradišťan na naše společné jarní koncerty a k tomu mám pár jednotlivých písní pro Hradišťan, které už by mohly být základem budoucího cédéčka. Ale o tom třeba někdy příště, až bude hotové.“


VIZITKA
JIŘÍ PAVLICA

* narodil se 1. prosince 1953 v Uherském Hradišti
* jeho manželkou je docentka Masarykovy univerzity v Brně Martina Pavlicová, s níž má děti Marka a Annu
* vystudoval hudební vědu a teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a obor housle na Konzervatoři v Brně, vzdělání si pak rozšířil ještě studiem skladby na JAMU v Brně
* ve skupině Hradišťan působí od roku 1975 jako houslista, od roku 1978 až do současnosti je jejím uměleckým vedoucím
* původně folklorní kapela se pod jeho vlivem proměnila v alternativní hudební uskupení, které obsáhne repertoár od lidové tradice až po současnou hudbu
* v letech 1980–1994 pracoval jako redaktor hudebního vysílání Československého rozhlasu v Brně
* jeho práce získala odborná ocenění včetně ceny Českého hudebního fondu, ceny z mezinárodní rozhlasové soutěže Prix Bratislava, ceny nezávislých novinářů Žlutá ponorka aj. i několik „zlatých desek“ za nejprodávanější alba (např. Ozvěny duše, Mys Dobré naděje) a „platinovou desku“ za album O slunovratu
zajímavost: v roce 1975 se stal primášem skupiny Hradišťan, z čehož byl tak šťastný, že se opil a cestou domů ztratil housle, které se našly až po týdnu, ležely na hřbitově - Vlasta Redl o tomto incidentu později napsal písničku Husličky...