„V KYRGYZSTÁNU JSEM SE MÁLEM UTOPIL! DOSTAL BYCH PAK CENU ZA SMRT Z VLASTNÍ BLBOSTI...“

Jedeme dál! Ve druhém dílu našeho obsáhlého rozhovoru s Davidem Píchalem (na snímku), přičemž ten první jste mohli najít v minulém vydání, jsme se zaměřili hlavně na jeho pozoruhodné zážitky z četných cest po světě. Své dojmy s úchvatnou bezprostředností publikuje na svém facebookovém profilu JEBAL fcb, zároveň v nich naplno projevuje nejen svoji citlivost, ale i smysl pro černý a sebeironický humor.

* Nepřehlédnutelným projektem byla vaše cesta na kole značky Ukrajiny z Prahy do Prostějova. Tomu předcházel váš příspěvek o dnešních „vystajlovaných“ cyklistech, od nichž jste se snažil co nejvíce odlišit. Vaše rozhodnutí padlo na základě momentálního nápadu. Dokážete zpětně říct, proč jste se na tu cestu vlastně vydal?
„Hlavní důvod bych viděl v krizi středního věku. Bylo mi přes čtyřicet a najednou jsem si chtěl mnoho věcí ověřit, dokázat, hledal jsem nějakou výzvu. Opravdu uprostřed noci mě napadlo jet na velmi starém kole bez speciální výbavy z Prahy do Prostějova. Třetí den jsem takové kolo koupil a za týden vyjel. Žádná příprava nebo trénink, prostě nic. O to víc to bylo dobrodružné.“ (úsměv)
* Jak se na tuto cestu díváte s odstupem času?
„Shodou okolností z toho byly parádní zážitek a nové pocity, které jsem chtěl zažít znova, tak z toho postupně vzniklo něco neuvěřitelného. Desítky tisíc kilometrů na všech možných dopravních prostředcích, stovky hodin adrenalinu, stál jsem na místech, která jsem předtím znal jen z obrázků, a poznal, že vlastně nic není nemožné.“
* Byla pro vás v něčem přelomová?
„Jistě. Přelom vidím v totálním odklonu od dosavadního života, nový impuls zábavy, poznání a také zvláštní pocit z předávání zážitků lidem, co mě sledují. Vždy říkám, že oni jedou se mnou a já jsem všude s nimi. Není to žádné vymyšlené klišé, když jsem sám tisíce kilometrů daleko v neznámé zemi, kde mám problém se vůbec domluvit, beru všechny ty sledující jako svého jediného přítele, jednu osobu, které svěřuji vše, co právě prožívám.“
* Své zážitky z cest jste začal uveřejňovat na vlastním facebookovém blogu JEBAL fcb. Vše působí velmi autenticky. Vracíte se někdy ke svým uveřejněným zápiskům a říkáte si, že byste to už napsal jinak?
„Nikdy na příspěvcích nic neměním, dokonce ani pravopisné chyby, protože by to ztratilo kouzlo autentičnosti. Já jsem dost emocionální, na vše reaguji otevřeně a musím to napsat hned. Neplánuji příspěvky na později, ale většinou přímo na tom místě padnu na zadek, něco napíšu a okamžitě to odpálím. Psát zážitek o dvě hodiny později na jiném místě, už to nikdy nebude takové.“
* Co se vám při jejich pročítání vybavuje?
„Někdy si říkám, že jsem tomu dal hrozný bomby... (směje se) Třeba v Kazachstánu jsem přímo zuřil nad stavem neexistující infrastruktury, několik dní polykal jen pouštní prach tam, kde dle mapy měla být normální cesta. Celý měsíc jsem spal v autě tři až pět hodin denně, kdybych na místo přiletěl letadlem a spal na hotelu, nic tak zajímavého nevznikne.“
* Proč jste vlastně začal o svých zážitcích psát? Nebylo to mimo jiné i proto, že byste na ně jinak brzy zapomněl?
„Ano, určitě si je takto po letech lépe vybavuji, ale nebudu zastírat, že jsem částečně i zvláštní druh exhibicionisty, který ale netouží být viděn, poznáván či obdivován. Spíše odjakživa rád bavím lidi, chci jejich úsměv, a když se mi to povede, mám z toho dobrý pocit. Nikdy ale není potřeba si nic vymýšlet. Ono to není až tak těžké, pokud si myslíte, že máte nudný život, vezměte skládačku, sedněte na vlak do Moskvy a projeďte si něco v Rusku. Zažijete tolik neuvěřitelných věcí, že z toho bude minimálně jedna vtipná kniha.“
* Na kole jste projel podstatnou část Itálie. Bylo něco, co vám z těchto cest uvízlo trvale v paměti, aniž byste se musel vracet ke svým zápiskům?
„Z Italie ani moc ne, ale každý den v Rusku, Kazachstánu a dále na východ, to jsou nezapomenutelné okamžiky, kdy se neustále něco dělo. Mám opravdu stovky zážitků z tohoto ‚jiného' světa, které bych mohl vyprávět hodiny. Koho by to zajímalo, ať navštíví blog JEBAL fcb, je tam většina z každé cesty popsána.“
* Další vaše cesta vedla do Kyrgyzstánu a vypravil jste se na ni autem. Objevila se nějaká chvíle, kdy jste se o sebe bál víc jak o vůz?
„V Kyrgyzstánu jsem bez přehánění dvakrát polykal andělíčky, a to pouze vlastní chybou. Za prvé jsem v euforii vletěl do nádherného horského jezera s tím, že po třech dnech v autě je potřeba nějaká hygiena, a plaval tak jako třeba v plumlovské přehradě asi osmdesát metrů od břehu ve vodě, co měla asi jen čtrnáct, patnáct stupňů Celsia... Proč ne, že? (usměje se) Jenže bohužel mi v ten moment nedošlo, že jsem vlastně v nadmořské výšce zhruba dva tisíce metrů, což je pro rozeného Hanáka skoro vesmír! Po zadýchání mi najednou akutně začal chybět kyslík. V kombinaci se studenou vodou se návrat na břeh opravdu proměnil v boj o život. Byl jsem v tu chvíli vyloženě adept na Darwinovu cenu ‚zemřel z blbosti', ale prostě určité věci se člověk učí za pochodu. Já se jako cestovatel nenarodil, nikoho se předem neptal, knihy nečetl. Předtím jsem byl jen na Kosíři.“ (úsměv)
* Co byl ten druhý moment?
„Když jsem s autem totálně zapadl v bažině na dosti odlehlém místě, a to v nadmořské výšce kolem 3400 až 3800 metrů. Přes hory jsem celkově ušel několik desítek kilometrů pro pomoc, která ale další čtyři dny stejně nebyla možná. Tahle zkušenost mi dala ohromnou pokoru k přírodě a jejím zákonům, stejně tak jsem díky tomuto poznal do detailu jiný národ, jejich zvyky, stravu a to, že modlitba k Alláhu je u mého přítele v jeden moment důležitější než vlastní boj o to dostat se domů. Zase ale nemůžu určitě říct, že bez té modlitby by se nám z toho místa, kde zapadlo i druhé auto, opravdu podařilo dostat. Celkově by tento zážitek stačil na jeden dobrodružný film.“
* Opravdu jste s sebou táhl paddleboard jen kvůli tomu, abyste ho mohl na pár minut vytáhnout na jezeře Kel-suu?
„Ano, vzal jsem ho s sebou, protože v autě bylo místo, a také z důvodu, že jsem asi jako každý chlap chtěl být někdy v něčem první. A když na tom Měsíci prý už kdosi byl, zbývají nám jen ty menší věci. (směje se) Věděl jsem, že kdekoliv paddleboard v Kyrgyzstánu vytáhnu, budu všude první, protože nic takového tam nikdy nikdo neviděl. K jezeru Kel-su u čínských hranic není lehké se dostat, potřeba je zvláštní úřední povolení, auto, které cestou necestou dojede co nejblíže. A stejně posledních patnáct kilometrů vede cesta pouze na koni nebo pěšky. Přesně tam jsem poprvé v životě sedl právě na koně a i s dvacetikilovým batohem na zádech se vydal k jezeru. Starý pán, co mě vedl, nevěřil svým očím a myslím, že to dodnes vypráví každou neděli. U toho snad nejhezčího jezera světa, znovu v nadmořské výšce tří a půl tisíce metrů nad mořem, jsem to rozbalil, stěží nafoukl a opravdu jako první člověk slavnostně vyplul.“
* Jaký to byl zážitek?
„Zážitek mám z toho takový, že jsem se po kolena i s botama totálně promočil, celou cestu zpátky na tom koni drkotal zubama a dával si pomyslné facky za fakt blbej nápad... Ale dnes je z to významný pocit za bezvýznamné prvenství.“
* Jistě jste na své cestě viděl spoustu soch Vladimíra Iljiče Lenina? Jaký mají místní k někdejšímu „vůdci pracujících“ vztah?
„Ve všech postsovětských zemích směrem na východ jsou sochy Lenina naprosto běžné. V každé i zapadlé vesnici je nějaký pomník a mnohdy dost opečovávaný. Ale o politice se lidé bavit moc nechtějí, a když někdo v Rusku chce říct něco o Putinovi, tak se nakloní a sdělí to polohlasem.
Co každý Rus řekne, že Moskva není Rusko. Proč je všechno rozbité a spousta věcí nefunguje?
Protože Rusko! To je univerzální odpověď na všechno. Tak mi to řekl jeden policista, co si mě u silnice zastavil jen proto, abych ho hodil z práce domů.“
* Setkal jste se s úplatky?
„Celkově mě setkání s vojáky i policisty na Ukrajině, Kazachstánu a Kyrgyzstánu takové stálo v přepočtu asi osm tisíc korun do jejich kapsy. Dostali i drobnosti, které se jim zrovna hodily. Běžné překročení hranic není jen tak. Hlavně nad autem s cizí ´espézetkou´ se v Rusku neustále vznáší pomyslný symbol dolaru...“
* Zatím naposledy jste letos na podzim vyjel do Řecka a Albánie. Na silnici se vám postavil do cesty i pes. Musel jste překonávat i nějaké další překážky?
„Mimo mnohdy totálně nesjízdné cesty v Albánii to tak dramatické nebylo. Co se týče psů, jsem rád, že nyní sedím v autě a tím mám aspoň nějakou ochranu. V době, kdy jsem jezdil na kole, mě leckterý toulavý pes pořádně prohnal. Zrovna v Albánií i Řecku by to byl velký problém...“
* Z cest jste začal pořizovat i videa, která sice nepředčí pohotovost vašich zápisků, nicméně se jim začínají pomalu přibližovat. Řeč je například o spotu, na němž jste zachytil areál opuštěného kláštera proroka Eliáše a vše opatřil důmyslnou strašidelnou legendou. Jak jste jej objevil a co jste tam prožíval?
„Opět jedna z obrovských náhod. Při močení objevím v lesíku tajemný opuštěný klášter, o kterém bych prvně ani nic nepsal, dokud jsem o den později neprohlížel fotky z toho místa a našel různé zvláštní přízraky. Musel jsem se tam stovky kilometrů vrátit, vidět vše znovu a natočit tajemný hororový klip.“
* Je právě tohle pro vás cesta, chcete více propojovat postřehy právě s pohyblivými obrázky?
„Video je jako tisíc fotek, navíc propojené hudbou, kterou jsem na těch místech poslouchal. Když si pustím první klip z Kazachstánu, už po prvních tónech jsem v mysli okamžitě zpátky tam. Je to velmi silné.“
* Při cestování se neustále s neskrývaným nadšením díváte, fotíte, píšete, fotografujete, natáčíte a očividně i dost přemýšlíte. Co už nestíháte?
„Nestíhám se najíst, vždy shodím pět až sedm kilo, což následně doma díky manželce přiberu za dva dny. (úsměv) Myšlenky mi během samoty naskakují samovolně, vlastně neustále se sebou komunikuji, po týdnu mluvím i s věcmi, za dva týdny vidím duchy... A pak se vracím jako poloviční blázen.“
* Všichni se ptají, jestli vydáte knihu. Co jim odpovídáte?
„Chtěl bych určitě napsat dvě knihy, jedna se bude týkat cestování a druhá by byla životopisná, protože to, co jsem od narození prožil, je v mnoha ohledech zajímavé. Mohlo by dojít i na filmové zpracování. Jen mě mrzí, že Luděk Sobota je už starší herec, pak tedy hlavního hrdinu může ztvárnit jedině Pavel Liška. Jmenovalo by se to ‚Život idiota'.“ (směje se)
* Jezdíte sám. Proč?
„Někdy na začátku byl plán jet ve dvou, hlavně kvůli řízení, odpočinku a podobně, ale pak jsem zjistil, že u hodně věcí by mi druhý zavazel, třeba bych musel poslouchat trapné historky z jiného života, než je ten můj. Jsem prostě spíše samotář. Možná s sebou začnu brát nějakou věc, které budu všechno ukazovat...Třeba plyšového medvěda.“ (směje se)
* Nejsou manželka a děti „zachtivavé“? Jak je přesvědčíte, že na rozdíl od vás musí zůstat doma?
„Moje žena není na tento typ cestování stavěná a já jinou nechci. Jde opravdu o jistý druh přežívání bez pořádné hygieny, slušného jídla, spánku, neustálé vykonávání potřeb v přírodě a podobně. Příspěvek z Kazachstánu, kdy po třech týdnech v autě moje tělo na ‚pomyslné kmenové radě' napsalo na lístek své jméno s tím, že na vzdory mozku chce jet už dobrovolně domů, nebyl až tolik nadnesený. To si málokdo dokáže představit, co se za některým zážitkem opravdu skrývá a co cestovatel musí obětovat. Jak známo, fotka z obrazovky nesmrdí...“
* Napadá vás nějaký důvod, proč vás vaše manželka při vašich cestách podporuje?
„Nemůžu říct, že mě podporuje, ale ani mi vyloženě nebrání. Je velmi tolerantní. Sice její první slova na mou další výzvu vždy zní: ‚Já s tím nesouhlasím,' ale je to kvůli tomu, že o mě má strach. Ona dobře ví, že v tomto případě je tahle věta pro mě neslyšitelná, moje ucho ji ani nedokáže zachytit.“
* Na co se kromě příští cesty nejvíce těšíte při návratu domů?
„Kdybych to měl brát podle toho, kdo je vždy z mého návratu nejvíc v transu, tak se musím nejvíc těšit jednoznačně na naši fenku Sanny. Kdo má doma psa, tuší, jak to vítání asi probíhá. (úsměv) Prvně je tedy na řadě ona a je to nekonečný obřad, až pak se dostane na moji ženu a děti. Nejhorší je vždy návrat do reálného pracovního života, to jsou velmi depresivní stavy s provazem na krku, vždyť po návratu z nejdelší cesty mě čekalo téměř devět stovek nepřečtených e-mailů. Musím i poděkovat svým kolegům v práci, že se mě naučili v mnohém plnohodnotně zastoupit.“
* Kam se chystáte příště a proč?
„Chystám cestu někdy hned teď po Novém roce a bude to opět změna s pořádnou dávku adrenalinu. Ač miluji teplo a vše jsem vždy plánoval spíše do oblastí, kde je aktuálně tepleji, nyní se vydám do hor za pořádným sněhem. Spát chci samozřejmě opět pouze v autě. Mám to tak, že čistý, sytý a z tepla svého domova dělám ty nejlepší plány. V ten okamžik nic není problém, až pak na tom místě většinou zjistím, že je něco vyloženě hloupost, jako třeba vydat se v nafukovacím kajaku na otevřené moře, ale když už v tom sedíte, lidé na internetu to sledují, pak už není čas řešit nic jiného. Je potřeba jen pořád pádlovat!“
* Je nějaké místo, kam byste se chtěl podívat, a víte, že se tam nikdy nedostanete?
„Poslední dobou si říkám, že takové místo na zemi snad není.“ (směje se)
* Cestování prý zabíjí předsudky. Jak byste na ně ostatní nalákal?
„Pokud si přečtou něco na Facebooku od Jebala, věřím, že se někteří nechají inspirovat. A do roka vyrazí.“

CESTY JEBALA
* Praha - Prostějov na kole Ukrajina
* Po Itálii na kole Ukrajina
* Vesuv – Neapol po svých
* Sicílie na skládačce
* Ostrov Pantelleria na kole
* Řeka Zrmanja na paddleboardu
* Rusko na elektrické skládačce
* Na kajaku z Neapole na ostrov Capri
* Kazachstán – Kyrgyzstán autem
* Albánie - Řecko autem