Začalo to chozením na tréninky se synem, dnes je Pavel Kumstát ve vedení eskáčka

Člen výkonného výboru a možná budoucí profesionální kouč? U druhé funkce Pavel Kumstát zatím váhá. O čem má ale jasno, jsou rady synovi Jakubovi, který figuruje v týmu prostějovské čtvrté třídy. Z tribuny ho jako rodič nečastuje hanlivými pokřiky. Naopak mu zdůrazňuje, že důležitou roli v kariéře každého hokejisty hrají i respekt k soupeřům a poctivé tréninky. Když se bývalý extraligový hráč vidí s mladším bratrem Petrem, který stále střílí góly v dresu Sparty Praha, situaci v prostějovské mládeži spolu neřeší. „Brácha bydlí v Praze, a když přijede, probíráme spolu jiné věci,“ odmítl bývalý obránce, že by eskáčko bylo hlavním tématem sourozeneckých rozhovorů.

* Jak se seběhlo vaše angažování v SK Prostějov 1913?
„Jednoduše. (úsměv) Můj mladší syn Jakub se rozhodl, že chce hrát hokej, a tak jsem s ním začal chodit do přípravky. Po několika návštěvách tréninku jsem zjistil, že přípravku trénují rodiče, nikdo se o děti nestará a že v klubu si každý dělá, co chce! Rodiče si sami organizovali turnaje a tak podobně. Ve stejnou dobu začal chodit se synem na tréninky i Marek Černošek: Oba jsme měli nějakou hokejovou zkušenost za sebou a chtěli jsme to změnit. Bohužel bývalý předseda Jestřábů byl proti, a tak nám nakonec řekl, ať si uděláme nový klub. Všichni, co se zajímají o hokej, vědí, kdo byl tenkrát předsedou a jak to v klubu fungovalo, nebo spíše nefungovalo. A tak po založení nového klubu jsem se ocitl ve vedení společně s Markem (Černoškem), Milanem (Sedlem), Radkem (Mudrlou) a Martinou (Markovou).“
* Co máte jako člen výkonného výboru na starost?
„Především hlídat ostatní členy, aby si nedělali, co chtěli. (směje se) Teď vážně. Všichni máme neustále hodně práce a za tu dobu každý udělal spoustu práce, ale já jsem měl ze začátku starost o trenéry, tréninky a vše spíše kolem hokeje. Jinak skoro každý týden se scházíme a řešíme všechny problémy společně, a ne vždy se shodneme. Já už té práce zase tolik nemám, ale věnuji se trénování.“
* Jako asistent působíte u mladších žáků, co tato vaše funkce obnáší?
„V minulé sezóně jsem trénoval kategorii jako hlavní trenér, ale postupem času mě zastupoval Filip Smejkal, který má více trenérských zkušeností. Vzhledem k tomu že je potřeba dělat věci pořádně a na sto procent, tak tuto sezónu jsem jeho asistent. Je to i z důvodu mého zaměstnání a časově náročného sportu mého druhého syna Honzy. Jako asistent plním pokyny Filipa a spolu probíráme neustále nové věci, které nám můžou pomoci k lepším výkonům. Ne vždy se shodneme, ale vždy najdeme společnou dohodu – i s Adamem (Windem) a Radkem (Vrbou).“
* Jaké si jako trenér kladete osobní cíle?
„Chtěl bych zažít, aby někdo z těchto kluků, kteří nám projdou rukama, hrál hokej na nejvyšší úrovni. Je to dlouhá cesta, ale já jsem si něco prošel a věřím, že v dnešní době ti kluci mají takové podmínky, že by bylo hodně špatné, kdyby se to nikomu nepovedlo. Chci děti vychovávat i po lidské stránce, aby se spolu scházely, i když třeba už nebudou hrát hokej, tak jako se scházím já s kamarády, co jsme spolu hrávali. Osobně ještě nejsem rozhodnutý, jestli se chci věnovat trénování profesionálně, momentálně jsem ve fázi rozhodování.“
* V klubu máte syna Jakuba. Předpokládám, že jste to byl právě vy, kdo ho k hokeji přivedl. Je to tak?
„Ano, k hokeji jsem ho přivedl já. Od čtyř roků hrál po vzoru staršího bráchy i tenis, ale nakonec se rozhodl pro hokej. Je větší nervák než brácha a lepší je bouchat hokejkou než raketou (smích). Jakmile dal první gól, tak bylo jasno. Oba ještě hrají fotbal a jsem rád, že je baví všechny sporty.“
* Vy jste byl obránce, u něj to ale do kariéry vypadá na jiný post. Takže se moc nepotatil, nemám pravdu?
„V tomto věku je ještě jedno, kdo jaký hraje post. Ale co jsem mu poradil z vlastní zkušenosti, tak je lepší dávat góly. Do obrany může jít vždycky, já jsem začal v obraně taky až v dorostu. Ale jinak rozhodnutí nechávám na něm.“
* Snažíte se mu nějakým způsobem radit?
„Samozřejmě mu dokážu poradit, ale vše se snažím řešit rozumně a s nadhledem. Nejsem ten typ rodiče, co na něj pořvává z tribuny... Většinou třeba po zápase doma mu řeknu, co mohl udělat lépe, více bruslit, nerozčilovat se na rozhodčí a podobně. Ale jinak ho nechávám, ať se rozhoduje hokejově sám, sám si na to musí přijít, jak situace řešit. Také mu říkám, aby měl respekt a úctu ke spoluhráčům i soupeřům. A že jenom poctivým tréninkem dosáhne více.“
v Jak často řešíte SK Prostějov 1913 s bratrem Petrem, útočníkem Sparty?
„S bráchou náš klub neřešíme, protože bydlí v Praze, a když přijede, tak se bavíme o jiných věcech.“
* Připomínají vám mladší žáci, kterým se věnujete, něčím vás v jejich věku?
„Někteří kluci jsou stejní, jako jsme byli i my v jejich věku. (úsměv) Je na nich vidět, že jsou hraví a baví je vše, co se týká sportu. Někteří jsou ale méně zapálení, leniví a někdy je to nebaví. Já tvrdím, že vše je to o rodičích. V jakém vyrůstají prostředí, odkdy se jim věnují pohybově. Jestli je vozí do tří let v kočárku, tak nemůžou doufat, že v pěti letech budou bruslit! A když už se tomu chtějí věnovat, tak na sto procent, protože hokej nejde dělat napůl.“