Beck:„NASTAL TEN SPRÁVNÝ ČAS! Proto jsem v Chomutově předčasně ukončil smlouvu“

Osm let strávených většinou více než 350 kilometrů od domova. Jaroslav Beck, známá osobnost prostějovského hokeje, působil dlouhou dobu v Chomutově a Kadani. Pod rukama mu tam prošla řada hráčů, včetně těch nastupujících v současnosti ve slavné NHL. Své zkušenosti teď může zúročovat v mateřském prostředí, kam se letos znovu přesunul. „Pokud se letos dostaneme do závěrečných bojů juniorské ligy, bylo by to skvělé. K tomu je ale ještě strašně daleko. Povede-li se to, rád bych příznivce pozval, aby se přišli podívat, jak vypadá současný prostějovský juniorský hokej,“ vzkázal zkušený kormidelník mládeže SK Prostějov 1913.

* Jak se zrodil váš návrat do Prostějova v květnu letošního roku a co vás ke comebacku vedlo?
„Jak se říká, přišel ten správný čas. (úsměv) Jedním z hlavních důvodů mého návratu byla rodina, jezdit z domu pravidelně 365 kilometrů pro mě bylo čím dál složitější. Myslím si, že svou práci v Chomutově jsem odvedl. Na druhou stranu, na severu Čech jsem mohl ještě zůstat. Měl jsem tam smlouvu ještě na rok. Rozhodl jsem se ale, že požádám pana Veverku staršího o uvolnění a svoji osmiletou chomutovskou misi ukončím. Přispělo k tomu také, že jsem se už další dobu bavil s vedením SK Prostějov 1913 o možnosti širší spolupráce.“
* Věděl jste od začátku komunikace s prostějovským klubem, že povedete juniorku?
„Hovořili jsme o tom, že pokud k mému návratu dojde, bude se naše spolupráce týkat kategorií dorostu a juniorky. Mluvili jsme společně o snaze vytvořit znovu konkurenceschopné týmy, dostat je do povědomí veřejnosti a pracovat s nimi tak, aby to k něčemu vedlo.“
* Jak náročné bylo složit juniorský tým pro tuto sezónu?
„Když kategorie ukončí svou činnost a pak začíná znovu, je to velmi složité. Dorost sice ze soutěžního kolotoče nevypadl, ale kádr na tom i tak byl dost špatně. Snažili jsme se jej postupně doplňovat, s juniorkou jsme začínali z nuly. Vůbec to nebylo snadné. Kdykoliv totiž začínáte s něčím do píky, můžete mít kontakty, jaké chcete, ale nikdy s jistotou nevíte, jestli se vám to podaří a jak to nakonec bude vypadat. Pokaždé jdete do neznáma. Ruku v ruce šlo také nastartování spolupráce s okolními extraligovými mládežnickými kluby, a to s Olomoucí a Přerovem. Bez nich bychom to těžko zvládali. Spolupráci jsme totiž pojali i jako vytvoření jakési záchytné sítě pro kluky z tříleté juniorky (juniorská kategorie zahrnuje ročníky 2000, 2001 a 2002 – několik málo hráčů ročníku 1999 může startovat na výjimku – pozn.red.). Nejmladší hráči to mají velmi těžké a my se jim rozhodli pomoci. Proto jsme se rozhodli úroveň práce nastavit tak, aby nás okolní kluby akceptovaly jako partnera – servisní záchytnou síť pro ty nejmladší z juniorů.“
* Uplatnil jste při komunikaci s kluby z regionu kontakty získané v minulosti?
„Rozhodně. Před odchodem do Chomutova jsem naposledy trénoval v Šumperku, Přerově a Brně. Kontakty jsem měl slušné a s lidmi z klubů vycházím dobře. V Olomouci to bylo zase trochu jinak. Vedení jednalo s panem Fürstem (generálním manažerem HC Olomouc – pozn. red.), nicméně já se dlouho z extraligy juniorů znám s Karlem Beranem a Jirkou Rechem. To podle mě také bylo k dobru věci.“
* Podařilo se nakonec poskládat kádr podle vašich představ?
„To určitě ne. (úsměv) Co se sestavení týmu týče, řešili jsme to asi jako to nejlepší z možného. Nejprve jsme museli zmapovat prostějovské hráče, to byla priorita. Nevynechali jsme ani ty, co působili v jiných klubech. Zjišťovali jsme jejich výkonnost i zájem, jestli se chtějí vrátit. Filozofie byla postavená na tom, že dám příležitost pouze hráčům, kteří za Prostějov chtějí hrát. Kdo chtěl zůstat jinde, ať už v Uničově, Kroměříži, Brně, mohl. Nikomu jsme nedělali problémy. Nebyl ani důvod, když se jim v jiných klubech líbí a zvykli si tam... Oni přeci svůj odchod z Prostějova nezavinili. Potom jsme jednali s Olomoucí, Přerovem i Vítkovicemi. U třetího jmenovaného klubu bych se zastavil. S Vítkovicemi jsme díky kontaktům na Láďu Svozila a generálního manažera Kubu Petra velice dobře domluvili. Kromě Olomouce a Přerova tak spolupracujeme i s Vítkovicemi. Momentálně za nás nastupují dva jejich hráči, kteří si počínají velmi slušně. Jsou pro nás přínosem.“
* Jak funguje spolupráce mezi vámi a Michalem Janečkem?
„Mít v klubu člověka jako je Michal je pro každého výhra. Jeho profesionální přístup je skvělý. S rodinou Janečkovou, s Michalem, Martinem nebo jejich tátou jsem se znal už v době, kdy jsme hokej v Prostějově rozjížděli. Tehdy tu byly obě extraligy, juniorská i dorostenecká a celý klub fungoval. Spolupráce s Michalem Janečkem je výborná. Bohužel nám naše tréninky na sebe navazují. Buď tedy mohu jít vypomoct jemu, nebo pracovat se svými kluky. Když mi vypomůže kondiční trenér z ‚áčka' David Skřivánek, můžu jít ve čtvrtek na trénink s Michalem. Spolupráce teď funguje hlavně na bázi konzultací. Vyhodnocujeme si výkony jednotlivých hráčů, zápasy. Říkáme si, co budeme dělat dál.“
* Jste zároveň ještě asistentem u dorostu, kolik času vám na něj ale zbývá – vzhledem k programu s juniorkou?
„Oficiálně jsem sice asistentem u dorostu, ale v praxi má Michal ještě jiného svého asistenta, protože to absolutně nešlo skloubit. Zápasy vycházejí, že jeden hrajeme venku, druhý doma, nebo opačně. Pokud Michalovi zbyde chvilka, jde se mnou na střídačku. Mně to nevychází vůbec, proto má Michal k ruce jiného člověka. Kluci už jsou na něj zvyklí, já se na zápas podívám z tribuny nebo odjinud. Po zápase si pak povíme, co a jak. Více méně sám si koučuji juniorku, zatím to zvládám. (úsměv) V tomto režimu dojedeme sezónu. Co přinese ta příští, uvidíme.“
* Jaké si s juniory kladete do této sezóny cíle?
„Kdyby člověk neměl cíle, nemusel by vůbec trénovat. Hlavním cílem do sezóny bylo poskládat tým, zajistit mu kvalitní přípravu s využitím dostupných podmínek. Navíc jsem mu chtěl dát řád a organizaci – aby se naučil trénovat a pracovat. Měli jsme to nastavené tak, aby se kluci co nejrychleji zdokonalili. I za cenu individuálních dopoledních tréninků v rámci jejich osobního volna. Měl jsem i tajné přání - dostat se do závěrečných bojů juniorské ligy. Konkurence ovšem byla velmi vyrovnaná, rozhodovaly maličkosti a nakonec jsme nepostoupili. Nyní chceme vyhrát skupinu týmů, které se do nadstavby stejně jako my neprobojovaly. Kluci na sobě pořád pracují a někteří už jsou i schopní naskočit do přípravy s A-týmem. To je ta největší odměna.“
* Jak jste spokojený se vstupem svých svěřenců do sezóny?
„Příliš ne, byli jsme zhruba v půli cesty, a to ve třech základních věcech. V první řadě udělat z kluků tým, pak vtisknout jim tvář a také charakter. V posledních zápasech se tam ale začínají objevovat věci připomínající slušný juniorský hokej: Například domácí utkání s Valašským Meziříčím, které přijelo i s hostujícími hráči především ze Zlína a Přerova, vypadalo oboustranně velmi dobře. Na takový juniorský hokej se dalo koukat. Slovo ‚juniorský' říkám v uvozovkách, a nejsem jediný. Tohle totiž nejsou junioři, ale dorostenci. Je to spojené se snížením věkových kategorií v českém prostředí, což podle mého názoru byl strašný krok.“
* Sledujete ještě situaci na severu Čech, odkud jste se do Prostějova vrátil, tedy v Chomutově a Kadani?
„Když někde působíte osm roků, vaše práce má smysl a dobře vycházíte s lidmi, logicky klub sledujete i po svém odchodu. I když už je Kadaň nyní samostatná, pořád ji s Chomutovem vnímám jako jednu organizaci. V chomutovském i kadaňském týmu navíc stále fungují kluci, kteří mi prošli pod rukama. Je jich poměrně dost. Všechny je stále sleduji, protože jsem je trénoval v juniorce i v obou seniorských týmech. Prostějovští fanoušci pak velmi dobře znají Marka Račuka a Daniela Koláře, z dalších jsou to například Roman Chlouba nebo Jaroslav Kůs. “
* Na druhém konci republiky jste pracoval i s hráči, kteří potom zamířili do NHL. Jak vás to obohatilo?
„Jedná se o pětici hráčů – Šuláka, Ruttu, Kämpfa a bratry Kašovy. V prvních letech to byli hráči na stejné úrovni jako pár dalších kluků. Na druhou stranu u nich ale byly cítit talent a trochu jiný potenciál. Dalo se tušit, že jejich cesta povede dál. Postupně se to začalo projevovat. Po stránce morálky, přístupu, komunikace to všechno byli skvělí borci. Ruťák byl trochu divoch, jedna ruka s průšvihy. To ale k hokeji patří. Všechny tyto hráče by šlo dát kdekoliv za příklad. Každého z nich potkala cesta přes Kadaň, pak začali hrát extraligu v Chomutově. Mezi oběma kluby jednu dobu pendlovali. Pak bych rád zmínil i Tomáše Bartejse, u vedení to měl kvůli svému přístupu pořád nahnuté. Dnes se srovnal a v Kometě hraje parádně. Velice rád jsem s ní spolupracoval, byl to hokejista od pánaboha, stejně jako výše zmíněná pětice. Nechci ale zapomenout ani na další, kteří třeba jen neměli tolik štěstí nebo neměli ve správný čas tu správnou formu. Pak by možná úspěšnost těchto ročníků byla ještě vyšší. Co se vzájemné spolupráce týče, s Ruťákem a Kämpfíkem jsem v červenci a srpnu loňského roku, než odešli na svou první sezónu do NHL, pracoval. Bylo to na klubovou žádost i jejich vlastní přání. Obětoval jsem tomu hodně času, ale myslím si, že to byla skvělá práce. Moc rád na to vzpomínám. Když se teď dívám na televizi, vybaví se mi ty víkendy strávené ve dvou třech lidech na chomutovském zimáku.“ (úsměv)
* A co vaše dlouhodobá vize v Prostějově?
„Během dvou tří let bych rád tým připravil tak, aby se v lize pořádně uchytil a tým dorost se pokusil atakovat postup do extraligy. Zároveň by bylo dobré prohloubit spolupráci s Olomoucí i s Přerovem. Jediné, co nás v Prostějově výrazně omezuje, je zázemí. Je naprosto nedůstojné a neodpovídá vůbec ničemu, žádným standardům. A to se nebavím o sportovním zázemí, jako je posilovna a tak dále, kde by na sobě kluci měli pracovat. Dobrých čtyřicet let to tu není a hokeji to velmi chybí. Vrátil jsem se po dvou volebních obdobích plných studií a billboardů, ale z toho se neudělalo nic. Důvody samozřejmě neznám. Nezbývá než věřit, že aktuální politická garnitura dá rekonstrukci a modernizaci hokejového prostředí konečně zelenou. Jedině tak se mladíci SK Prostějov 1913 budou moci kvalitně rozvíjet a dostat se v českém mládežnickém hokeji tam, kde byli v minulosti. Pro naplnění těchto cílů dělá vedení SK maximum a patří jim za to velké poděkování.“