„NEMOHLA JSEM TOMU NEJPRVE VŮBEC UVĚŘIT“ Kostelecká kušistka Jaroslava Nedělníková

Plných sto devadesát šípů zabodnutých do terčů z pětašedesáti-, padesáti- a pětatřicetimetrové vzdálenosti určilo, kdo si odnese medaile z letošního vrcholu kušistické sezóny, letního mistrovství Evropy, které hostilo estonské Pärnu. Soutěžilo se v několika kategoriích a mezi střelkyněmi nad padesát let předvedla v třídenním maratonu nejhodnotnější výkon členka kosteleckého oddílu Savana KK Jaroslava Nedělníková.

V obsáhlém rozhovoru se ohlédla za svým životním závodem, nervozitou, kterou prožívala, i radostí, která následovala poté, co se úspěšně zabodla poslední z desítky finálových ran a její náskok vzrostl až na jedenáct bodů.

* Jaký to je pocit mít u svého jména přídomek mistryně Evropy?
„No, senzační! (směje se) Ale došlo mi to až po delší době. Nemohla jsem tomu nejprve vůbec uvěřit, myslela jsem si, že prostě nejde být tak dobrá. Pak už to byly dobré pocity. Nevím, jak to vnímají ostatní, ale ten nejlepší nastal, když jsem stála na bedně a slyšela hymnu. Když jsem se na takové záběry dívala v televizi, tak jsem si říkala, že něco takového nemohu zažít. Ale jde to zažít.“ (smích)
* Je to výrazně jiné než stát na nejvyšším stupínku třeba při mistrovství republiky?
„Je to opravdu úplně něco jiného. Nechci říct, že když tady vyhraju, tak to beru jako samozřejmost, vždy si musím první místo vydobýt a nemám ho předplacené. Občas se najde někdo, kdo mě porazí, a nejde to samo, musíte pro to něco udělat. Ale tam to bylo něco senzačního. Asi nastala shoda všech možných náhod, ale je to úplně super!“
* S jakými ambicemi jste do Pobaltí odjížděla?
„Kategorie ženy seniorky od padesáti let nahoru neexistuje až tak dlouho. Na každých závodech ani nebývala vyhlášena. Třeba loni jsme soutěžili dohromady s muži, teď nás ale bylo více, celkem osm, tak jsme soutěžily odděleně. Všechny jsme tak rovnou měly jistý postup do osmičlenného finále, když jsem ale viděla jména, která jsem v životě neporazila, a sice ať už v ženách, nebo pak v seniorkách, tak jsem tak vysoko nepomýšlela. Jednou jsem byla o bod druhá za teď bronzovou Maďarkou a ke stříbrné Estonce jsem se nikdy ani nepřiblížila.“
* Jak vlastně celý několikadenní závod z vašeho pohledu probíhal?
„Zrovna vysoké výsledky jsme nenastřílely. Při tréninku ještě panovalo počasí nádherné, krásně svítilo sluníčko, ale první a druhý den závodu už bylo jen dvanáct čtrnáct stupňů, deštivo, a k tomu ještě foukalo. Takže jsme byly nabaleny, měly jsme na sobě vše možné. Takový vítr je tam běžný a třeba domácí závodnice střílela jen v tričku a bundě, ale já jsem na sobě měla tři trička, bundu a ještě jsem si na přestávku půjčovala další bundu. Ale ze všech nejvíce se dařilo právě mně.“
* Prostě jste se nejlépe vyrovnala s danými podmínkami.
„Možná jo. A to jsme ještě druhý den nemohly být na stadionu hned od rána, protože se tam konal jiný sportovní program, tak jsme začínaly až ve tři hodiny odpoledne a končily jsme o půl jedenácté večer za umělého osvětlení. Jak jsme ale byly tak na severu, tak tam ale bylo i tak dost světla. Ale přesto šero a přítmí znamenají další takovou změnu, nestřílíte za plného denního světla. Tak jsme si vyzkoušely všechno.“
* Střílela jste už někdy za umělého osvětlení?
„Ne, nikdy. Nikdo z nás to nezažil. Jeden Chorvat zmínil, že tak již stříleli, ale že to bylo špatné. Ale nevím, kde to bylo. Nyní bylo do devíti desíti hodin světlo, pak už i kvůli mrakům trochu šero, noc je tam totiž v létě strašně krátká. Když jsme šli spát o půlnoci, tak stále bylo světlo. A kdo se vzbudil ve tři, ve čtyři ráno, tak už zase panovalo světlo. Tmu jsme tam vážně moc nezažili.“
* Dařilo se vám tedy mezi střeleckými dny dostatečně odpočinout?
„Jo, to jo. Jeli jsme tam sice auty, což bylo vyčerpávající hlavně pro řidiče, ale měli jsme dostatek času. Takto večer jsme stříleli až druhý střelecký den. Večer jsme odjeli, aniž bychom věděli, jak jsme dopadli. To jsme jen tušili, jak na tom jsme, nečekali jsme ale na celé výsledky, že se na ně až na hotelu koukneme na internetu. Když mi tam pak všichni oznamovali, že jsem první, tak už to bylo takové zvláštní. Další den se šlo do finálového kola a to už jsem cítila velkou zodpovědnost. Díky všem, co tam s námi byli, a celému kolektivu, co mě dokázal povzbudit, tak šel ale strach stranou. Dovedli mě tak zpracovat, že jsem si finále užila.“
* Takže tréma včas opadla?
„Já ani nevím, co se stalo... Říkala jsem si, že mi snad museli dát ráno něco do jídla. (smích) Bála jsem se toho strašně moc, v noci jsem nervozitou nemohla spát, ale proběhlo to úplně špičkově. Že bych se při závodě nějak extrémně stresovala, to ne. Něco tam sice bylo, ale myslela jsem, že to více neustojím.“
* Ptám se i proto, že jste ve finále dávala téměř samé desítky, pouze jednou jste zasáhla i osmičku, zatímco ostatním to ulétlo i do trojky nebo pětky.
„To ano. Z tréninku jsem odcházela spokojená, létalo mi to do žluté a říkala jsem si, že na desítky nebo devítky by to mohlo být. Na startu jsem ale vedla jen o čtyři body a hned jsem začala osmičkou a devítkou. Estonka se už přibližovala, jenže já jsem ji vůbec nevnímala. Soustředila jsem se jen na sebe. Koukla jsem se do dalekohledu, kam šípy letěly, posunula jsem si mířidla a pokračovala. Tým mě zpracoval natolik, že jsem si hleděla jen svého a nevěděla jsem ani, kolik sad zbývá do konce, neměla jsem přehled.“
* A tím vaše peripetie skončily?
„Tři rány před koncem mi ještě praskla omotávka na tětivě a začala se rozmotávat. Nikdo mi při finále nemůže pomoct a mohla bych jen vyměnit zbraň. Druhou kuši jsme neměli nachystanou, tak přišla rada od Bohuše Korbaře, ať si tam udělám uzlík. To se lehce řekne, ale na třícentimetrové niti to není úplně legrace, navíc v takovém momentě. (úsměv) Nedokážu to pochopit, normálně bych se klepala, ale povedlo se mi to, udělala jsem tam hned tři a přidala jsem navrch ještě tři centrové desítky.“
* Ve výsledkovce je vidět, že vy jste se při finálové sérii zlepšovala, zatímco soupeřkám docházel dech.
„S Estonkou jsme se celý druhý den přetahovaly a já si myslím, že už z toho byla nešťastná. Možná na ni kladli velkou zodpovědnost, protože byla doma, a neustála to. To jsem ale při závodě vůbec nevnímala a nevěděla, že jim tam padla malá čísla. Všichni mi radili, ať si nevšímám okolí, a já se tím řídila. Navíc když mě kamarádka hned ráno viděla, že nemůžu dospat, tak říkala, že já jsem zatím první, já jsem ta nejlepší a oni mě musí dohánět. Já se tedy nesmím bát a oni musejí přidat, aby mě dohnali. Tak do mě všichni hustili a snažili se mi pomoct, měla jsem perfektní servis od celého týmu.“
* Dá se obecně říci, že se vám lépe střílí na kratší tratě?
„No, jak kdy. Pětašedesátka je strašně těžká vzdálenost. Buď se vám daří, nebo s ní bojujete. Druhý den jsme ji končili v šeru, nemůžeme se ale na nic vymlouvat. I přestože tam byly úlety a občas někdo trefil šíp do sousedního terče, protože si nezkontroloval číslo, tak Chorvat dal mezi muži světový rekord. Nemůžu čekat, že dám dvě stě osmdesát bodů, když klasicky střílím dvě stě padesát nebo dvě stě šedesát. Když se zadaří, tak by to šlo, nemůžu se ale na sebe zlobit, když to tam nedávám, protože se mi to nedaří ani na tréninku. Jsou sportovci, jimž to jde právě na tréninku, ale v závodě až tolik ne, já jsem spíše opačný typ. Na tréninku se trápím, ale na závodě to vždy nějak ustojím, že to dopadne dobře.“
* Takže vám vyhovuje porovnávání s ostatními a situace, kdy opravdu o něco jde?
„Jo, asi jo. Rozdílné výkony můžou být ale dány i tím, že na tréninku si musíme chodit pro šípy, takže vždy nestřílíme jen tři, ale třeba čtyři nebo pět. A ono se jinak pracuje jen se třemi, než když jich mám pět. Můžete si podle nich poštelovat mířidla, a když tam nelétá, tak jej vyměním za jiný, nebo si můžu pamatovat, kam ulítává, aby byl ve středu a nemusela jsem kvůli jednomu šípu cvakat.“
* Jaké vlastně byly zlaté oslavy?
„Jen malé. Hned na stadionu jsme to oslavili s kolektivem. Pak bylo krásné předávání medailí, jen mě trochu zamrzelo, že ho nikdo nenatáčel. Když jsem ale byla na stupních vítězů, tak s vlajkou a v reprezentačních bundách celá výprava stála a zpívala hymnu taky. To bylo prostě nádherné. Ale jinak jsme moc neoslavovali. Na to moc nejsme.“
* A změnilo se tímto pro vás něco?
„Ano. Je to zavazující. Když teď máme další závody, tak je vždy otázkou, jak to dopadne, kolik nastřílím, jestli neudělám ostudu. Zatím mě to asi trochu svazuje, ale to přejde.“
* Měli jste mimo závodění možnost trochu poznat samu zemi?
„No, jeli jsme hned domů. Ale strašně pěknou krajinou. I autem jsme si cestu užili. Litva, Lotyšsko i Estonsko mají strašně pěknou přírodu. A v Pärnu zrovna slavili nějaké výročí, takže nechyběly ani historické trhy a různá vystoupení, to se nám také líbilo. Celkově jde o krásné město s mnoha sportovišti, která nabízejí spoustu vyžití. Takové jejich letovisko u moře. Zrovna tam hráli svůj turnaj i malí fotbalisté, dělo se tak toho tedy strašně moc současně.“
* A zkoušeli jste, jak je voda v moři teplá?
„Byli jsme. Poprvé jsme do moře vlezli hned při příjezdu. Jeli jsme kolem pobřeží, tak jsme zastavili a aspoň jsme smočili nohy. Ten den ještě bylo krásně, tak jsme se byli koupat v moři. Ostatní dny jsme už jen chodili po pláži. Voda byla studená, nešli jsme do ní všichni, z naší skupiny asi jen šest. Ale museli jsme jít, to jinak nešlo. (úsměv) Stejně tak na Bajkalu, i tam byla voda studená, ale přesto jsme do ní vlezli. Prostě když někde jsme, tak toho musíme využít. I místní říkali, že dvanáct čtrnáct stupňů je trochu málo, ale koupali se běžně a u vody jich bylo hodně.“