AKTUALIZOVÁNO: „DOKUD CHLAPA ZAJÍMAJÍ HOLKY, TAK MŮŽE PSÁT DOBRÝ ROCK’N’ROLL“

V rámci Kulturního léta na zámku v Čechách pod Kosířem dorazila na Hanou v celé své kráse skupina Olympic, jejíž koncert přilákal jako už tradičně stovky příznivců. Rockové hvězdy zahrály své staré i méně starší pecky, přidaly ale také některé novinky z nedávno vydaného alba. Příchozí si tak vystoupení s chutí užili, a dokonce se pobavili nad vtípky z úst frontmana Petra Jandy (na snímku). A právě tuto nestárnoucí legendu jsme měli možnost vyzpovídat. Pojďme se tedy ještě jednou vrátit do letos obzvlášť hvězdného léta s mužem, který ještě svoji kariéru zdaleka nekončí. „Jsem exhibicionista, chci lidem předvést, jak to umím,“ přiznává Janda.

* Jak to bylo se vznikem kapely Olympic?
„To nikdo neví... (smích) Ani já ne, protože jsem do skupiny přišel v době, kdy už fungovala. Myslím ovšem, že to bylo nějak takhle: tehdy rock’n’roll ještě moc nefrčel, takže šlo nejprve o kapelu hrající dixieland, která pak převlékla kabát. Vyhodila trumpetistu i trombonistu a naopak přibrala kytaristu.“* Neměli jste v šedesátých letech minulého století či později problémy s tehdejším režimem? Hráli jste to, co jste chtěli?„To v žádném případě nešlo! Když jsme jako kapela začínali, tak byla cenzura celkem přísná. Pak trochu povolila kolem roku 1968, ale v sedmdesátých letech se opět zpřísnila. Tehdy nám přepracovávali texty, jeden člověk si z toho dokonce udělal kšeft. Vždycky upravil text a napsal k němu, že je spoluautor.“ (pousměje se)* Jste v podstatě jediným současným členem kapely, který vydržel takřka od začátku až do konce. Jak byste zhodnotil její vývoj za těch více než padesát let?„Byl různorodý... Během jednoho období jsme byli hodně slavní, poté nastala doba, kdy jsme moc slavní nebyli, a nakonec přišla i období, kdy jsme se rozpadli. To se stalo v roce 1973 a poté i v roce 1993, tehdy jsme dokonce půldruhého roku vůbec nehráli.“
* Proč k tomu došlo?
„Na naše koncerty nechodili lidi! A když přestanou chodit, je třeba toho nechat. Ale pak jsme vydali dobrou desku a příznivci začali naše koncerty zase navštěvovat. Nyní po pětapadesáti letech hraní máme stále obrovskou fanouškovskou základnu. Takže si myslím, že celá historie kapely byla nakonec v podstatě velmi úspěšná.“

* Máte nějaký „recept“ jednak na takový úspěch, jehož jste dosáhli, a jednak na to, jak udržet kapelu tak dlouho pohromadě?
„Ingrediencí na takový recept potřebujete spoustu. (úsměv) V první řadě je důležitá motivace. Dále dobrý realizační tým, agentura, která se o kapelu stará. Pak určitá urputnost. To znamená nikdy to nevzdat, vždycky se snažit překonat sám sebe, i když to nefunguje tak, jak by mělo, znova to nakopnout, jak my říkáme, třeba novou deskou. Velkou část úspěchu tvoří taky štěstí. A pak ještě talent, dobří skladatelé i textaři. A nakonec je třeba mít určité cíle. Člověk musí vědět, kam to chce dotáhnout, jestli mu stačí být slavný v Berouně, nebo chce mít úspěch taky v Hradci Králové či v celé republice, Evropě, anebo po celém světě.“

* Jak to tedy zvládáte na koncertech po těch letech?
„Já jsem to nikdy nebral jako práci, pro mě to byla vždycky zábava. Až to pro mě přestane být zábava, tak toho nechám. Fyzicky mi to nijak nepřekáží. Ani to, že už mám dva měsíce zánět sedacího svalu, a trošku tedy pokulhávám, protože mě to fakt bolí, mě od hudby neodradí. Ta radost z muziky je u mě totiž hrozně silná. A taky jsem asi trošku exhibicionista, chci lidem předvést, jak to umím. Takže směs těchhle věcí přehluší můj věk a to, že bych toho mohl dávno nechat.“
* Máte toho za sebou opravdu dost. Vzpomenete si na nejvtipnější zážitek z některé akce?
„No, na jevišti není moc velká legrace. Tam jsme všichni soustředění, abychom nic nezkazili. (smích) Ale na zájezdech je poměrně velká nuda, takže abychom se trochu pobavili, vymýšlí se různé kraviny jako jednou třeba hra na babu. Kdysi jsme měli technika, který nám rozdával takzvané baby. A jednou, když jsme hráli na pódiu, dal našemu klavíristovi zezadu právě babu. Ten řekl, že mu ji brzy oplatí. Při koncertě pak klavírista hrál na piano a viděl, že technik stojí za ním. V určitý okamžik se otočil, aby mu tedy babu vrátil, to znamená, že mu sáhl do rozkroku. Co se ale nestalo – místo technika tam stál hasič, úplně cizí chlap, který vůbec nevěděl, která bije. To jsme se smáli a nemohli jsme se zastavit. Hasič pak utekl domů, protože se hrozně vyděsil. Asi pak léta vyprávěl, jak mu šílený klavírista na koncertě sáhl do rozkroku.“ (smích)
* V minulosti jste několikrát vyhráli různé hudební ceny, naposledy v devadesátých letech Českého slavíka. Myslíte, že ještě někdy budete atakovat tato vítězství?
„Stará kapela jako ta naše asi nemá šanci se někde umístit. (úsměv) A vůbec mi to nevadí. Upřímně si totiž myslím, že v životě jde o muziku a ceny velkou roli nehrají. Ocenění udělá dobře ten jeden večer a pak si ho člověk doma pověsí nebo hodí do šuplíku. A už tedy ztrácí smysl. Navíc mají dneska soutěže kdejaké spolky rybářů, pejskařů, natěračů nebo umývačů aut. Už jsou tudíž naprosto degradované… Třeba nedávno jsem dostal cenu za to, že jsem se asi pětkrát zúčastnil tenisového turnaje. To mi připadá směšné.“
* Takže pro vás ceny nic neznamenají?
„Ne všechny. Samozřejmě jsou takové, které bych bral. Třeba Grammy v Americe. A kdybych byl filmař, tak bych chtěl získat Oscara. To jsou zásadně prestižní ocenění. Ale cena za to, že jsem se zúčastnil tenisového turnaje, pro mě velký význam opravdu nemá.“ (úsměv)
* V polovině září vyšlo vaše nové album s názvem Trilobit. Liší se něčím od těch předchozích?
„Nová deska je úplně jiná. A to zejména proto, že s námi při jejím natáčení hráli dva kluci z Ameriky, klávesák a kytarista se sedmistrunným nástrojem. Tehdy se nám všem do žil vlila nová krev, jako kdybychom díky nim všichni dostali transfúzi. (úsměv) Oba kluci se přitom definují jako hráči progresivního metalu. Takže je ta deska jinak zinstrumentovaná, najednou jsou na ní nové instrumentální výkony, zvuky. Můj hlas je taky poněkud jiný. Proto si od nové desky slibujeme velký úspěch.“
* Myslíte, že to dotáhnete s kapelou až do jubilejní šedesátky?
„Doufám, že ano. Zatím jsme všichni zdraví, snažíme se držet věk zkrátka, naše rodiny nás podporují a to je dobrý předpoklad pro to, abychom to dokázali.“
* Jak stíháte ve svém věku roli táty, když máte doma dvě malé dcerky?
„Holky, kterým je šest a devět let, už jsou poměrně velké i samostatné, takže to s nimi zvládám celkem bez problému. Ráno s nimi jezdím do školy. Máme to docela daleko, cesta trvá tak pětatřicet minut autem každý den. Takovou školu jsme jim ovšem vybrali záměrně, protože jim chceme dát co nejlepší vzdělání, jakého jsme schopni. Vzali jsme je také do Ameriky, kde chodily tři měsíce do veřejné školy a učily se tam anglicky.“
* Jak se díváte na to, že některá z vašich vnoučat jsou starší než vaše vlastní děti? A jak vnímáte sám velký věkový rozdíl mezi svými dětmi i vámi?
„Vůbec to neřeším. Ale jednou se mi v souvislosti s tím stala veselá věc. Své nejmladší dceři jsem řekl, ať jde za tetou, a myslel jsem přitom svou nejstarší dceru Martu. Až pak mi došlo, že je to sestra a ne teta. (směje se) Občas taky slýchávám legrácky typu ‚dědeček jde na procházku s vnoučaty‘, ale nic si z nich nedělám. Jsem samozřejmě starší, ale s kapelou a rodinou mám v plánu ještě pár let ve zdraví fungovat. Nastavil jsem si metu, že bych si chtěl aspoň se starší dcerou zatančit na maturitním plese. To už je za pár let, tak se toho snad dočkám.“ (úsměv)
* Jste pověstný tím, že se rád otočíte za každou hezkou ženou. Co na to říká vaše manželka?
„Ano, otočím. (opět se směje) A víte, že je to pro hudbu strašně důležité? Protože celá muzika je o ženách. Písničky se píšou pro holky a o holkách. A myslím si, že dokud chlapa zajímají holky, se vším, co k tomu patří, tak může psát dobrý rock’n’roll. Jakmile ho přestanou bavit, ztrácí motivaci. A manželka je s tím naprosto v pohodě.“ (šibalský úsměv)
* V roce 2004 jste neúspěšně kandidoval do Senátu. Nemáte chuť se znovu pustit do politiky?
„Ne, už do toho nejdu. V roce 2004 právě Olympic moc nehrál. A já najednou zjistil, že nemám co dělat, a to byl jeden z důvodů, proč jsem se do toho pustil. Ale teď hraju a už na něco takového nemám čas.“
* V dětství jste se učil hrát na housle. Proč jste se nakonec nevydal cestou vážné hudby?
„Protože mně úplně uhranula kytara. (úsměv) Kdysi jsem ovšem hrál na housle dobře a stále se rád bavím s mistry tohoto oboru jako třeba s Pavlem Šporclem nebo Vaškem Hudečkem, kteří vždycky žasnou nad tím, co jsem všecko uměl zpaměti, kolik koncertů jsem odehrál, jaký jsem měl repertoár. Když jsem se ale nedostal na konzervatoř, respektive můj učitel nechtěl, abych tam chodil, protože by mě tam podle něj zkazili, tak jsem v sedmnácti letech ty housle zabalil. Bylo mi to líto, a proto jsem si před lety housle znova koupil. Chvíli jsem na ně hrál, ovšem nyní je to už tři roky, co jsem je v ruce držel naposledy. Občas mám však pořád choutky a hraju na ně. Je to už ale bída...“ (pousměje se)
* Máte coby zkušený muzikant nějakou radu pro začínající kapely?
„Těch je celá řada... (rozesměje se) Někdy je ovšem těžké radit druhým, protože kluci, kteří začínají s muzikou, často nechtějí příliš cvičit a vidí jen to pozlátko bigbítu či holky pod pódiem. Ale to je málo. Těm, co o to stojí, radím hodně cvičit, zkoušet, snažit se vytvořit si vlastní repertoár a hrát za sebe, ne za druhé. A ze všeho nejdůležitější je podle mě originalita, tedy hrát jinak než ostatní.“
* Na Prostějovsko se pravidelně vracíte. Táhne vás sem něco?
„To se nedá říct. Táhne nás to všude tam, kde nás chtějí. Jsme v podstatě námezdní hudebníci. Neříkáme, že někam budeme jezdit, a někam ne.“
* Uvidíme vás tady ještě někdy?
„Já doufám, že ano.“