AKTUALIZOVÁNO: Ludmila Kopečná Nedomanská od dětství miluje hudbu a adrenalin

Možná to znáte. Pokud se dostanete do „laufu“, nemůže vás nic zastavit, nepřipouštíte si jedinou negativní myšlenku a přitahujete situace, které jsou odrazem vašeho zápalu a nadšení. Někomu se něco podobného poštěstí jednou za život, jinému vůbec ne. Učitelka, hudebnice a organizátorka Ludmila Kopečná Nedomanská z Konice působí dojmem, že se na této „vyšší energetické úrovni“ pohybuje prakticky neustále.

Mimo řady svých aktivit je dlouholetým motorem pravidelných předplatitelských koncertů, které by člověk ve městě typu Konice skutečně nečekal. To, co by jinde zajišťovala profesionálně vybavená agentura, nebo alespoň člověk zaměstnaný na plný úvazek, zvládá nádavkem ke svým dvěma pracovním pozicím. Proč a hlavně jak to všechno dělá? I o tom je tento rozhovor, který se jinak točil zejména kolem hudby samé.

* Co vy považujete za nejkrásnější hudbu, jejímž původcem ovšem nemusejí být nástroje?
„V podstatě mě fascinují všechny zvuky, ráda se procházím a vnímám kolem sebe přírodu, ať už je to zpěv ptáků, či tok potoka. Mám ráda různorodé zabarvení lidského hlasu.“
* Baví vás více hudbu poslouchat, nebo ji raději interpretujete?
„Mám to tak na stejné úrovni, záleží na citovém rozpoložení. Ale klavír mě odmalička fascinoval, v podstatě všude, kde ho vidím stát, tam si na něj zahraji.“
* Zabýváte se zejména vážnou hudbou. Nepřipadáte si v dnešní době a na malém městě jako don Quijote bojující s větrnými mlýny?
„Nepřipadám, návštěvnost koncertů je velmi dobrá, musím říct, že jsem velice ráda, že je navštěvují žáci Základní umělecké školy v Konici. Generace posluchačů se stále omlazuje.“ (úsměv)
* Mimo jiné učíte hudební výchovu na Gymnáziu a základní škole v Konici. Jak se vyrovnáváte s tím, pokud žáci nemají zrovna o muziku zájem?
„S nezájmem o hudbu se příliš často nesetkávám. V podstatě každý student něco poslouchá, a sice ať už je to rock, metal, pop, nebo vážná hudba. Snažím se žáky co nejvíce vést k poslechu hudby, děti mají hodiny hudební výchovy rády a často chtějí, abych jim v hodině zahrála. A to hraji převážně vážnou hudbu. Dokonce si pamatuji na jednoho žáka, který nechtěl zpívat, myslím v kolektivu, a za čtyři roky sám předstoupil před třídu a zazpíval. To jsem považovala za svůj pedagogický úspěch. Asi to bylo tím, že jsme tak pěkně zpívali a hráli, prostě ho hudbou nakazili.“
* Podařilo se vám některé ze žáků inspirovat tak, že se hudbě aktivně věnují stále?
„Dvě moje studentky studovaly Univerzity Palackého v Olomouci pedagogického směru. Tam zúročily několik let hry na klavír. Jeden můj bývalý žák si založil kapelu. Občas hraje při mši svaté v konickém kostele. To mě samozřejmě těší.“
* Se svými žáky ze ZUŠ připravujete nejen příjemné, ale i kvalitní adventní koncerty, které se těší velké oblibě z řad rodičů i dalších posluchačů. Co to pro vás znamená?
„Jsem ráda, pokud se naše vystoupení posluchačům líbí. Je s tím ale spojeno hodně organizačních záležitostí a desítek hodin souhry a cvičení. Každoročně nestíhám řešit vánoční dárky, pečení cukroví a úklid. A už vůbec si nemohu dovolit o vánočních svátcích odjet na zimní dovolenou. Letos poprvé udělám změnu, chci se totiž naučit lyžovat!“
* Co vás přivedlo k pořádání koncertů v rámci Klubu přátel hudby?
„Koncerty jsem s rodiči navštěvovala v podstatě hned od založení klubu v roce 1987. Neskutečně mě inspirovaly ke cvičení. Pokaždé, když jsme se vrátili z koncertu, tak jsem hrála do nočních hodin. Bydlíme v rodinném domku, takže jsem si to mohla dovolit. (úsměv) Odmalička jsem chtěla být buď paní učitelkou, nebo umělkyní.“
* KPH v Konici funguje už od roku 1987, jeho předsedkyní jste se stala v roce 2012. Na co jste navazovala a s čím jste do klubu nastupovala?
„Navázala jsem na práci zakladatele a předsedy Klubu přátel hudby Aloise Trnečky. Zacvičovala jsem se už od roku 2009, ale naplno jsem do této funkce pronikla až v roce 2012 po jeho smrti. Zpočátku to nebylo vůbec jednoduché, pan Trnečka si vytvořil za dobu své funkce velké množství kontaktů, některé byly hodně osobní. Hudbou žil a řada umělců byla jeho dobými známými. Tato skutečnost měla vliv na výši honoráře, protože dobrý známý pro vás uspořádá koncert téměř zdarma.“
* Na co z uplynulých sezón nejraději vzpomínáte?
„Všechny koncerty byly krásné a vždy něčím zvláštní. Ale ráda vzpomínám na koncert Julie Svěcené - dcery houslového virtuosa Jaroslava Svěceného - a na dvě vystoupení vynikajícího klavíristy Matyáše Nováka. To jsou pro mě nezapomenutelné zážitky.“
* Co je při organizování koncertů nejtěžší?
„Vše časově zvládnout a dobře naplánovat. Každou koncertní sezónu chystám minimálně půl roku, umělci jsou hodně na cestách a komunikace je z tohoto důvodu obtížnější. Někdy je problém z nich vymámit například fotku na propagační materiály. Umělci jsou umělci, praktické věci moc neřeší.“ (úsměv)
* Byla někdy chvíle, kdy jste s tím chtěla přestat?
„No jéje. (směje se) Takovou myšlenku mám každou chvíli. Veškerý svůj volný čas totiž trávím právě touto činností a někdy jsem z toho ve stresu, protože mi nezbývá moc prostoru na osobní život. Pak přijde člověk, který zkritizuje počet židlí v sále, málo zviditelněný koncert a je ‚takříkajíc vymalováno'. Ale pak mi zavolá zase nějaká dobrá duše a má o moji práci zájem. To mi dodává sílu v práci pokračovat a dělat radost nejen sobě, ale hlavně ostatním.“
* Kdo vám pomáhá?
„Dramaturgii a finance od sponzorů si řeším sama. Ale jinak jsme sehraný tým – a to počínaje grafikem Jiřím Burgetem, paní ekonomkou, ředitelem Městského kulturního střediska až po DT Květinové studio. Bez těchto lidí bych se neobešla.“
* Koho byste do Konice ráda přivedla, pokud byste měla neomezený rozpočet?
„Určitě houslového virtuosa Pavla Šporcla, Magdalenu Koženou - která mimo jiné v počátcích Klubu přátel hudby v Konici zpívala – znovu Julii Svěcenou tentokrát i s jejím tatínkem Jaroslavem. A také nějaký symfonický orchestr či sbor například Boni Pueri.“
* Kde se ve vás bere tolik energie, abyste to všechno zvládala?
„To sama nevím, ale asi tuším. (úsměv) Neskutečně mě nabíjí energií právě to, že pracuji s dětmi. Cítím se stále mladě a dobře. Jsem optimistická a raduji se z každého dne, navíc dělám práci, která mě baví.“
* Vaše aktivity musí být neobyčejně náročné nejen psychicky, ale také časově. Co na to říkají u vás doma?
„Zázemí mi vytvářejí moji rodiče, kteří mě v hudbě moc podporovali a podporují dodnes. Ona je to taková vzájemná podpora - já pomáhám jim, oni zase mně. Jde o to, aby se vše časově skloubilo a sladilo. Jsem ráda, že syn už je plnoletý a nepotřebuje takový dohled a péči.“
* Co byste ráda dělala, ale vzhledem ke svému časovému vytížení nemůžete?
„Ráda bych více sportovala. Snažím se každý týden jezdit plavat a cvičím doma s činkami. Ale je to málo. Chtěla bych mít také více času na hru na klavír. Ráda bych se ještě podívala do Provence a do Florencie.“
* Nedávno jste byla zvolena i do místního zastupitelstva. O co byste se ráda zasadila, aby se v Konici zlepšilo?
„Jako občan města Konice vnímám velký problém s nedostatkem parkovacích míst. Pokud není na náměstí kde zaparkovat, těžko půjdete nakupovat. Není divu, že několik drobných prodejců v Konici skončilo. Vše souvisí se vším. Stejný problém s parkováním máme před Základní uměleckou školou v Konici, tady bych se chtěla zasadit o rozšíření parkovacích míst na přilehlé zahradě, která patří městu a je z mého pohledu naprosto nevyužitá.“
* Co bude potřeba, abyste s KPH oslavila i 40 let od jeho založení?
„Hodně pracovního elánu, zdraví a stálou přízeň sponzorů.“
* A máte nějaký svůj osobní sen, který byste si přála výhledově splnit?
„Z pracovního hlediska bych chtěla realizovat již výše zmíněné koncerty, na které prozatím nemám neomezené finance a z osobního hlediska toužím po tandemovém seskoku, ale ten mi všichni rozmlouvají. Mají o mě strach. Jinak projížďka nějakým svižným autem by také nemusela být špatná, takže uvidím.“ (smích)