- 31. říjen 2018
- 1017x
Divadlo Járy Cimrmana zavítalo nedávno do Prostějova a s ním i jeho zakladatel Zdeněk Svěrák - dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů či spisovatel. Původní profesí učitel začal pracovat v Československém rozhlase, kde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla slavná postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase také poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, s nímž od té doby vytvořil nerozlučné duo.
Roku 1967 pak vzniklo Divadlo Járy Cimrmana zkoumající odkaz postavy, pro kterou Svěrák připravil první hru pojmenovanou Akt a na dalších třinácti se pak spoluautorsky podílel spolu s Ladislavem Smoljakem. Ve všech těchto představeních se oba objevují i jako herci. Nesmazatelnou stopu zanechal Zdeněk Svěrák (na snímku) také v kinematografii. Scénáristicky stojí za takovými českými klasikami jako Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Snímek Kolja získal kromě jiného také Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film roku 1996. Česko nemá mnoho výraznějších postav
* V roce 2005 si Češi zvolili Cimrmana v televizní anketě za největšího Čecha. Co to vypovídá?
„Zaprvé o tom, že v té době už Cimrman vstoupil do povědomí široké veřejnosti. Zadruhé to, myslím, vyjadřuje vztah k té anketě. Že to je vlastně nesmysl, určovat největšího Čecha. Já nevím, jestli je větší Hus, nebo Komenský - a jde to vůbec porovnat? Češi takové věci rádi znevažují. Ale je v tom určitě i fakt, že toho Járu mají lidi rádi. Kdyby ho nemilovali, asi by to neudělali.“
* Proč myslíte, že jej milují?
„Já jsem došel k závěru, že sympatické a blízké je jim to jeho smolařství. To, že je to zneuznaný génius. Ono se mu máloco povedlo, mysleli si o něm, že je blázen. A taky že byl za toho Rakouska přiškrcený, kdyby žil v jiném ovzduší, on by světu ukázal. A to je český mindrák. Cimrman vlastně ztělesňuje naše mindráky. Takové to: Kde bychom mohli být, kdyby nás nedusil Rakušan. Němec nebo Rus...“
* Takže když se smějeme Cimrmanovým snahám radit všem okolo, smějeme se sobě?
„Cimrman jsme my, to jistě! Nemáme o sobě žádné iluze. Já si to aspoň takhle vysvětluju. Ale řekl bych, že Cimrman může fungovat jen v národě, který už vyrostl z nacionalismu. Ale to jsou spíš pak otázky pro sociology.“
* Kdy jste si poprvé uvědomili, že tato postava je něco, co se povedlo?
„Nám začínalo být podezřelé, že jsme neustále vyprodaní. (směje se) Nestalo se, že bychom se v pokladně ptali, jestli je plno nebo volné místo. A tak jsme si říkali: Ono to divadlo asi má úspěch. Zajímavé je, jak se to rozšiřovalo. Divácká obec byla nejdříve pražská, studentská, intelektuální a postupem času jsme zasáhli, jak říkáme, všechny lidi, kteří dávali ve škole trochu pozor.“ (úsměv)
* Všechen ten úspěch zní báječně. Bylo to tak vždycky?
„Zošklivoval nám to minulý režim, který divadlo neměl rád a trpěl ho. Trestali nás tím, že nás pořád stěhovali nebo vyhazovali z místa. A my jsme si bláhově mysleli, že jsme v režimu takové světýlko ve tmě. A když on padnul, že padneme s ním, že to světýlko už nebude vidět, protože se rozsvítí úplně všude. Ale ono se tak nestalo, pořád je příšeří, pořád mají lidé starosti, čili to divadlo potřebují a chodí do něj rádi.“
* Hrát něco tolikrát může být náročné. Nezdá se vám to někdy už ohrané? A Jste ještě vůbec duchem přítomen na jevišti?
„Ono je to tak, že když točíte v divadle patnáct komedií, tak na tu jednu se nedostane každý den. A stárnete a paměť chátrá. Čili tam je i radost z toho, že si ještě vzpomenete. Každá replika, která vám dneska naskočí, vám způsobí blaho. (zazní smích) No, vy se smějete, ale je to opravdu tak. A kromě toho, hrajeme výhradně komedie, způsobujeme veselí, to je stejné, jako když vyprávíte oblíbený vtip. Přijdete do jiné společnosti a rád ho řeknete znovu, třeba posté.“
* Je pravdou, že hra České nebe byla poslední cimrmanovskou a již žádnou další nepřipravujete?
„To je pravda. České nebe jsme s Ladislavem Smoljakem psali jako Cimrmanovo rozloučení s publikem. Každá pohádka má svůj konec.“
* Myslíte, že jednou bude Cimrman žít i bez vás?
„To kdybych věděl! Ono je už podivné, že žije tak dlouho. Protože i humor stárne - když se podíváte do Humoristických listů z přelomu devatenáctého a dvacátého století, máloco vám přijde vtipné. Ale zdá se, že Cimrman nestárne tak rychle.“ (spokojeně se pousměje)
* Máte některý z vašich filmů, na kterých jste se podílel, ať už jako scenárista, nebo herec nejraději?
„No, tak z těch, které jsme dělali se synem Honzou, mám nejraději Obecnou školu. To je naše první spolupráce, snad i proto je mi pořád nejmilejší. A s Jiřím Menzelem vzpomínám hodně na film Na samotě u lesa. Tam mi dal pěknou roli takového toho Pražáka, oholil mě. A je tam zachycena část našeho života, protože my jsme opravdu v takové chalupě žili a takhle jsme chtěli, aby nám ji ten pan Komárek prodal.“
* Váš syn Jan Svěrák je známý a úspěšný režisér. Vás nikdy nelákalo vyzkoušet si filmovou režii?
„Já to neumím. Opravdu ne. Když jsem byl učitel, tak jsem zkoušel na vesnici režírovat divadlo a bylo to dost žalostné. Já jsem třeba hercům nedokázal říct, že to nedělají správně a furt jsem je jenom povzbuzoval. To nejde.“
* Hrajete ale pořád ve filmu i na divadle. Máte nějakou speciální metodu, jak si snadněji zapamatovat texty?
„To je asi, jako když se učíte do školy básničku. Musíte to pořád mlít, až se v tom mozku udělá takové koryto, kterým to pak teče, i když na to nemyslíte. Já se přistihuju, že třeba na scéně vůbec nepřemýšlím o tom, co bude dál. Ale nechám hubu a ona to říká.“
* Je pro vás v něčem obtížnější psát pohádku, na rozdíl třeba o klasické komedie?
„To je žánr, který miluju. Je to, jako kdybyste si vzal nějakou hojivou mast. (úsměv) Pohádka je moudrá, má být krásná, musí dobře dopadnout, takže si vůbec nemusím lámat hlavu s tím, jestli ten šťastný konec je kýčovitý nebo ne. Ten tam být musí a já mám šťastné konce rád. A všechny pohádky, které jsem dělal, byly pro mě potěšením. Jak Tři veteráni, tak ten Čapek, čili Lotrando a Zubejda.“
* Máte vy osobně nějakou nejoblíbenější pohádku?
„Jsou dvě nejlepší české pohádky. Pyšná princezna a Tři oříšky pro Popelku.“
* A máte přehled o tom, kolik písniček jste za tu dobu spolupráce s Jaroslavem Uhlířem vytvořili?
„Abych vám to řekl přesně, tak to bych se musel jít podívat do svého sešitu, ale je jich kolem čtyři sta padesáti.“
* Které jsou vaše nejoblíbenější?
„Z těch nových třeba Děti jdou ze školy domů. My teď máme tu nevýhodu, že se naše písničky už nevysílají v premiéře na ČT1, ale jenom na dětském programu. Takže tím největším šiřitelem není výrobce, tedy televize, ale internet, když to někdo pověsí na YouTube. Tam to má největší sledovanost. Třeba Když se zamiluje kůň má miliony návštěv.“
* Vy píšete texty, pan Uhlíř skládá hudbu. Stalo se někdy, že jste si tyhle role vyměnili? Nebo může se to stát?
„To se nikdy nestalo a ani se to nestane. (smích) Ale Jarda už napsal text. Jmenuje se to Já si létám, já se vznáším. To bylo pro Hanu Zagorovou. Tam si udělal noty i text. Já ale nic takového neplánuji.“
Další chyba na Vápenici.