LUNETIC VÍ, že už to nikdy nebude jako předtím....

Uplynulou sobotu vystoupila v prostějovském Společenském domě skupina Lunetic, známá zejména v devadesátých letech minulého století, kdy pobláznila především mladé dívky. Kapela letos slaví dvacet let, přičemž se během uplynulých dvou dekád střídavě rozpadala a zase dávala dohromady. Jak vidí svůj comeback a další plány, se Večerník ptal zpěváků Martina Kociána a Aleše Lehkého.

* Proč jste se rozhodli pro návrat na hudební scénu?
Martin Kocián: „Řekli jsme si, že si připomeneme to, co bylo před těmi dvaceti lety.“ (úsměv)
Aleš Lehký: „No jasně, protože lidi naši hudbu kdysi zažili a nyní na ni znovu chodí. Jsou tady slečny, které tehdy byly náctileté, a dneska jim je třeba něco přes třicet. Právě tuto nostalgii a emoce si chceme jako parta užít. Když se to vezme kolem a kolem, tak ve své podstatě jsme se vrátili již v roce 2008, od té doby totiž koncertujeme konstantně. A teď jsme navíc po pěti letech přibrali do kapely i Martina, který se ztratil a nyní se opět vrátil.“
* Kdepak jste byl?
MK: „Na Sibiři a nemohl jsem najít cestu domů... (hurónský smích) Každý večer jsem se přitom orientoval podle Severky, protože to je hvězda, která svítí jako první. Takže mi to trvalo celkem pět let, než jsem se vrátil ze Sibiře zpátky. Bylo to pro mě těžké a nejtěžší byl Kazachstán.“ (smích)
* Myslíte, že strhnete takovou vlnu popularity, jakou jste měli v devadesátých letech?
MK: „Ještě větší.“ (úsměv)
AL: „Myslím, že každý soudný člověk ví, že už to nikdy nebude jako předtím... Tenkrát byla úplně jiná doba. Nebyly internet, sociální sítě, ani tak velká nabídka. My jsme zaplnili díru na trhu, a přitom jsme ani nevěděli, že tam taková díra je. Byli jsme jen kluci z malého města, kteří chtěli dobýt svět. A povedlo se to. Holky nám tehdy spaly u domu, chodily na koncerty v desetitisících. Bylo to neuvěřitelné. Tenkrát omdlévalo vždycky čtyři sta dívek ještě před koncertem.“
MK: „Čtyřicet...“
AL: „Ne, bylo jich čtyři sta! A dneska už to jsou dospělé dámy, které si to přijdou užít, zavzpomínat na své mládí. A je úžasné, že po dvaceti letech se díky nám setkají se třeba i s partou, se kterou se celou dobu neviděli.“
* Čím si vysvětlujete, že je na vašem koncertě i dnes tolik mladých lidí, kteří byli při vašem boomu sotva na světě?
MK: „Asi kvůli písničkám. Poslouchají je totiž lidi napříč generacemi.“
AL: „V současné hudbě není tolik emocí, lásky, citů, ale lidi to pořád chtějí, i v dnešní době. A v našich písničkách přesně tohle je. Některé z nich jsou právě proto věčné, znají je všichni. Takže jde o mezigenerační písně, které poslouchají i mladí lidé.“
* Jste zhruba v polovině svého turné. Jak jej prozatím hodnotíte?
MK: „Je excelentně úspěšné. Jsou místa, kde byly naše koncerty zcela vyprodané. A konkrétně do Prostějova na nás přišlo nějakých sedm set návštěvníků, což je dobré.“
AL: „Na naše koncerty chodí lidi, baví se, zpívají písničky. Takže za mě super.“
* Budete v hudební branži i nadále pokračovat? A jaké máte plány?
AL: „Chceme si užít současné turné a potom uvidíme, jestli nás to stmelí a uděláme nějakou novou muziku. Dneska je to jednodušší, co se týče techniky. Na druhé straně je zase strašně velká nabídka, jsou zavedené nové hvězdy jako třeba Slza, Poetika. Ale kdoví, možná, pokud bude dobrá atmosféra v kapele, to klapne. Osobně v to doufám.“