AKTUALIZOVÁNO: František Jura: „BÝT PRIMÁTOREM JE ŽIVOTNÍ VÝZVA“

Poprvé promluvil jako první muž města. Tento bezprostřední rozhovor vznikl jen pár desítek minut po podpisu nové radniční koaliční smlouvy, kdy bylo stvrzeno, že František Jura (na snímku) nepovede „jen“ druholigový fotbalový klub, ale také celý magistrát. S budoucím primátorem Statutárního města Prostějova si Večerník povídal nejen o politice, ale také sportu a hlavně o běžném životě. Během rozhovoru nás zaujalo hned několik pasáží. Hlavně to, že už před dlouhými osmnácti roky sdělil své manželce, jak jednou bude starostou...

* Spadl vám po podpisu koaliční smlouvy alespoň malý kamínek ze srdce?
„To asi zřejmě ano. Ale mám bohaté zkušenosti z vrcholového fotbalu, do kterého jsem před deseti lety vletěl také rovnýma nohama a bez velkých zkušeností. Najednou jsem měl v kabině reprezentanty a ligové legendy. Naučil jsem se ale pracovat pod stresem, což se mi teď za pár let v politice opravdu hodí. Také při sestavování nové radniční koalice jsem byl pod velkým tlakem. Nebylo to tak, že bych vyjednávání nezvládal, to vůbec ne, naopak. Teď jsem přesvědčen o tom, že se mi a mým kolegům podařilo dohodnout tu správnou koalici. A přiznávám, že konečným podpisem pod smlouvu se mi hodně ulevilo.“
* Ale teď se nabalí další a další povinnosti, některé taky opravdu stresové. Například už na ustavujícím zastupitelstvu...
„To určitě, ale podobně náročné situace nastávají i ve sportu a v každém profesním životě. Přiznám se, že určitou míru stresu považuji za zdravou a pozitivní. Donutí mě plně se na věc soustředit a vydat ze sebe to nejlepší. Ale samozřejmě všechno musí mít své hranice.
* Drtivá většina lidí má však ráda klid a pohodu. Vy tedy přesný opak?
„Tak bych to úplně neřekl. Myslím, že v mém životě mají místo obě polohy. Jako každý jsem rád se svými blízkými a užívám si rodinnou pohodu, ale v práci jsem zvyklý zvládat obtížné situace. Například když jsem před lety nastoupil do vedení Vazební věznice v Olomouci, byla to pro mě obrovská škola. Musel jsem neustále dokazovat, že ve své funkci, do které jsem šel taktéž bez zkušeností přímo z Justiční stráže Okresního soudu v Prostějově, prostě obstojím a mám na ni. Ze dne na den jsem byl jmenován do hodnosti majora a měl jsem na starost všech tři sta padesát příslušníků věznice. A všechno muselo sedět ´tip ťop´ jako na vojně. Vydržel jsem u toho šest let a nemůžu si na nic stěžovat. Tím jsem chtěl jen říct, že i na radnici počítám se stresem a tlakem. Ale věřte mi nebo ne, těším se na to. Beru to jako další životní výzvu. Že bych ale přímo vyhledával nějaký psychický nápor, to zase ne! Ale už uznávaný fotbalový trenér Tomáš Pospíchal vždycky říkával, že když je v kabině mezi hráči dlouho klid, je potřeba to pošťouchnout, aby se něco začalo dít. Držím se tedy hesla, že s napětím rostou výkony. A mně osobně se v krizových situacích zatím vždycky dařilo.“ (úsměv)
* Kromě toho, že se brzy stanete oficiálně prostějovským primátorem, tak jste pořád ještě náměstkem hejtmana Olomouckého kraje, navíc i předsedou fotbalového 1.SK Prostějov. Už jste sice prohlásil, že na krajskou pozici rezignujete, ale pořád jsou zde dvě důležité funkce. Jak to půjde skloubit?
„Moje slovo samozřejmě platí, funkce náměstka hejtmana se vzdám. A pokud jde o funkci předsedy fotbalového klubu, dívám se na celou věc takto. Když jsem tady před deseti lety začínal, společně s bohužel již zesnulým Petrem Langrem jsme si postupem času vytvořili perfektní tým lidí, který pracuje velice dobře a vlastně celý klub udržuje na velice kvalitní úrovni. A já se na něj mohu stoprocentně spolehnout. Jsem sice na stadionu každý den, ale stačí mi jen hodina nebo dvě, abych se s týmem spolupracovníků sešel a vyslechl si vše podstatné, co se stalo či co je ještě potřeba zařídit. Občas zůstane něco na mně, ale celkově řečeno už chod celého druholigového klubu i mládeže není jenom o mně. Tím chci říct, že teď bude pro mě prioritou práce na radnici v pozici primátora a funkci v 1.SK Prostějov si ponechám spíše jako relax.“
* Byl jste strážníkem Městské policie Prostějov, pak členem Justiční stráže na Okresním soudě v Prostějově a šest let jste působil ve vedení Vazební věznice v Olomouci. Co se ve vás pohnulo, že jste se dal na politiku?
„Nevím, jestli to mám vůbec říkat, ale manželka mi to právě v těchto dnech neustále připomíná... (smích) Tak ať je to venku...
* Povídejte.
„Ještě když jsem pracoval u městské policie, tak jsem zhruba před nějakými osmnácti lety manželce řekl, že v Prostějově budu dělat vrcholový fotbal a jednou tady budu starostou! A není to o tom, že bych to někde vykřikoval. Měl jsem to v sobě, mě politika vždycky zajímala a zajímá, už tenkrát jsem prostě měl takovou svoji vizi. Stojí za tím ale spousta práce, začal jsem studovat, hlavně pak prostě a jednoduše pracovat. Tohle říkám svým dětem: ´Pokud něco děláte, dělejte to pořádně, potom něco můžete dokázat´. Musí být za vámi něco vidět. Opačně to nefunguje. A teď se mi to prostě vyplnilo.“
* Vaše současné pracovní vytížení musí být hodně velkým náporem i pro rodinu. Jak to snáší?
„Mám prostě štěstí na rodinné zázemí. Se svojí současnou manželkou jsem už devatenáct let a vychovali jsme spolu pět dětí. Všichni mě za každých okolností podporují, což mě samého enormně nabíjí energií. A dokonce si myslím, že moji politickou činnost a mnohdy i fotbalovou prožívaly manželka i děti často více než já. Všichni sledovali celou moji předvolební kampaň, pak se nervovali u průběžně zveřejňovaných výsledků voleb. Dříve moji rodinu politika zas až tak nezajímala, až v posledních dvou třech letech se do ní všichni úplně ponořili. A jsou mi opravdu největší oporou.“
* Nikdy jste tedy od manželky či děti neslyšel, abyste do toho nešel?
„Manželka mě skutečně podporuje ve všem, ale na spoustu věcí má samozřejmě svůj názor. A jistě jsem jí v životě udělal větší radost jinými věcmi než rozhodnutím dát se na politiku. U dětí je to zase jinak, ty mi přejí, abych něco dokázal. Ve fotbale i politice. Ale co je pravda, a to mi tu a tam vyčte každý z mých nejbližších, že jsem s nimi hrozně málo doma. Snažíme se alespoň některý víkend s nimi odjet na chatu, ovšem jen tehdy kdy s eskáčkem nehrajeme nějaký zápas. A to je fakt jen párkrát v roce. Souhlasím, že to se mnou mají manželka a děti skutečně těžké.“ (pousměje se)
* Dokážete si vůbec rozdělit svůj čas? Mám na mysli „rozporcovat“ si rozumně politiku, fotbal a rodinu. Jde to vůbec?
„Teď už se o to opravdu pokouším a vím, že si musím udělat daleko větší čas pro rodinu. Byly ale doby, kdy jsem navštěvoval i všechny zápasy mládežnických celků a kromě své práce třeba ve vazební věznici jsem ještě trávil čas až do pozdního večera na stadionu. To už teď nejde. Takže i když se stanu primátorem, tak prostě daleko více víkendů musím věnovat rodině.“
* Když jste se před lety dal na politiku, proč právě ANO 2011?
„Mé politické začátky byly jiné. Nemám problém přiznat, že jsem byl dlouhá léta voličem Občanské demokratické strany. A to byly doma vždycky velké souboje, protože můj tchán byl zarytý komunista! Manželka mi vždycky říkala, že ty debaty s tchánem nemůžu vyhrát... Strašně rád na to ale vzpomínám, protože to bylo vždycky spíše takové pošťuchování. A můj přechod k ANO 2011? To bylo velice spontánní, po vzniku tohoto hnutí se mi zalíbily jeho priority a měl jsem také blízko k lidem, kteří se stali jeho členy.“
* Znáte osobně Andreje Babiše?
„Už jsme se spolu několikrát potkali, i když většinou jen velmi krátce. Řekl bych to asi tak, že já samozřejmě vím, kdo je Andrej Babiš a současný premiér ví, kdo jsem já.“ (úsměv)
* Za hnutí ANO 2011 jste se dostal do prostějovského zastupitelstva už před čtyřmi lety, ale toto volební období se vám moc nepovedlo...
„To je pravda, hodně brzy vystoupili z hnutí hned tři ze šesti zvolených zastupitelů. Rozbroje mezi námi začaly vlastně již při povolebním vyjednávání v roce 2014, kdy jsme se právě kvůli těm třem dotyčným (Naiclerová, Švec, Filouš - pozn. red.) podle mého názoru zcela nesmyslně zbavili možnosti jít už tehdy do radniční koalice. Vrcholem všeho bylo obvinění náměstkyně Hemerkové z dotačního podvodu v případě rekonstrukce školy na Husově náměstí, které padlo z jejich úst a přitom vycházelo ze zcela vymyšlených věcí, se kterými jsme my ostatní tři zastupitelé nechtěli mít nic společného. Nesnáším, když někdo lže a k tomu všemu ještě veřejně. To byl poslední hřebík, proč se jejich odchod z hnutí řešil i na celostátní úrovni...“
* Teď ale ANO 2011 v Prostějově volby vyhrálo. Takže už je pohoda i uvnitř?
„Myslím si, že ano. (úsměv) Hnutí jsme vyčistili od podobných lidí, což nebylo jednoduché. Dodnes existují třeba různé názory, ale v naprosté pohodě si vždy a všechno vyříkáme tak, abychom nakonec opravdu táhli za jeden provaz.“
* Ve své předvolební kampani jste sliboval, že se zasadíte o obnovu stadionu ve Sportovní ulici. Jak je to reálné?
„U prostějovského fotbalu jsem už dvacet let. Když tenkrát zkrachoval SK LeRK a my jsme se s mládeží museli stěhovat na dnešní hřiště v ulici Za Místním nádražím, řekl jsem už tehdy, že se do Sportovní ulice stejně jednou vrátíme a budeme tam hrát ligu! A to jsme vůbec nedisponovali mužským týmem, teprve až za pár let jsme s mužstvem začínali znovu od čtvrté třídy okresního přeboru. Tenkrát si ze mě dělali všichni srandu, ale ne ti, kteří mě znají dobře. Jen málo lidí ví, že zbožňuji výzvy a jdu za nimi jako buldok. No, a píše se rok 2018. A jak jsem daleko od svého předsevzetí? Já věřím, že hodně blízko...“
* Jak moc blízko?
„Už jsem na téma rekonstrukce stadionu ve Sportovní ulici hovořil s premiérem Babišem i některými kompetentními ministry. Nebude to vůbec jednoduché, to je jasné. Jako město musíme sehnat sdružené prostředky z magistrátu, kraje, státu i Evropské unie. Nyní je ale tak dobrá cesta k tomu, abychom to dokázali, že se o tento projekt prostě musíme pokusit. Fotbalistům by se ve Sportovní ulici jistě líbil stadion pouze pro ně, ale my nesmíme zapomenout ani na atlety. Zmínil jsem i využití pro hasiče. Toto jsem nevystřelil jen tak do tmy, jde o velké dotace, které by právě díky víceúčelovému využití bylo možné snadněji získat. Když totiž dneska někomu řeknete, postavte nám fotbalový stadion, odpoví každý - tak si ho postavte sami... Proto musíme myslet na co nejširší využití. Takže obnova ´želízek´ nebyla pouze nějaká moje propaganda před volbami, já prostě budu dělat všechno, abych to dotáhl do zdárného konce.“
* Kdybyste měl pověstný prsten od Arabely a mohl jste s ním jednou otočit kolem prstu. Co byste si chtěl splnit?
„Vlastně by to ani nebylo nic hmotného. Přál bych si vidět aspoň na malou chvíli své nejbližší, kteří mne v životě nejvíce ovlivnili. Byli to samozřejmě moji rodiče, pak můj tchán Zdeněk Hošťálek a taky Petr Langr. Především máma s tátou mi nejvíc drželi palce a teď bych jim chtěl povědět, co všechno se mi v životě povedlo. A přesně vím, co by mi řekli, je to super, ale teď musíš začít makat ještě víc, abys ty lidi nezklamal!“