AKTUALIZOVÁNO: „TÁBORY DĚLÁME PROTO, ABY SI JE DĚTI UŽILY A SOUČASNĚ SE NĚCO DOZVĚDĚLY“

Oblíbený vojenský tábor Army camp pravidelně probíhá již více než deset let. Místo jeho konání se průběžně měnilo od Skřípova přes Vlčkovou po Dzbel, ale vedení doposud zůstávalo stejné. Hlavním organizátorem byl vždy Petr Kučera, který byl nositelem myšlenky a stál u samotného zrodu konání akce. Letos poprvé tomu ale bylo jinak. Pořádání se místo něj ujali Ondřej Pešát a Tomáš Otruba, kteří ještě do loňského roku na vojenské tábory jezdili jako vedoucí. Jak hodnotí své premiérové vystoupení ve funkcích a jak vidí budoucnost této akce, zjišťoval Večerník v následujícím dvojrozhovoru.

* Army camp má již dlouholetou tradici. Proč jste se rozhodli převzít jeho organizaci a nenechali jej zaniknout?
Ondřej Pešát: „Loni jsme měli na konci tábora poradu, načež Petr Kučera řekl, že už tábor dělat nechce a přenechá ho mně s Tomášem. My jsme na to kývli z jednoho prostého důvodu - děti se nám vrací, tak proč to zahodit. Je plno podobných táborů, ale tento je specifický svým programem a tím, že se tady jenom nestřílí, naopak je tu průřez vším od airsoftu přes přežití, zdravovědu až po lezení.“
Tomáš Otruba: „Tábory děláme dlouho a hlavně rádi. Byla by tedy škoda nechat všechno jen tak zaniknout. Ostatně za ty roky jsme už nakoupili spoustu věcí, vybavení. A také máme nějaké jméno.“
* Bylo těžké převzít štafetu a udržet si stejnou úroveň?
OP: „Vzhledem k tomu, že nám Petr ve věcech byrokracie docela pomohl, tak to zase tak složité nebylo. Program a zábavu pro děti jsme si sice vymýšleli sami, ale to nebyl velký problém.“
TO: „Úroveň máme stále stejnou. Potíž pro nás představovala pouze hygiena. Někteří jsou s námi nadmíru spokojeni, ale jiní zase vyloženě hledají problémy. Jen řeknu, že jestli to takhle bude pokračovat dál, tak během několika let tábory zcela vymizí...“
* Tomáši, na tábory jezdíte od jejich počátků. Co se na nich za ta léta změnilo?
TO: „Hlavně obsazení vedoucích. Ze začátku jsme byli parta, která neměla s vojáky nic společného. Postupem času se však kolektiv obměnil, Peťa přešel k armádě, začalo se to hodně profesionalizovat, přidali se k nám jeho kolegové z armády. Nyní je zhruba polovina vedoucích profesionálními vojáky, od čehož se odvíjí vůbec směr, kterým tábor jde, rozsah odborných vědomostí a přípravy. Teď je to tedy na vyšší úrovni.“
* Proč se obsazení vedoucích změnilo?
TO: „Protože někteří změnili zaměstnání, někteří se oženili, jiní na to nemají čas nebo už neumí pracovat s dětmi, těch důvodů je spousta.“
OP: „Je těžké najít lidi... Už se nám několikrát stalo, že jsme jeden rok vzali vedoucího a mysleli si, že se na to perfektně hodí. Ale pak jsme zjistili, že je to úplně naopak.“
* Je něco, co jste chtěli oproti předešlému vedení změnit nebo vylepšit?
TO: „Naším cílem bylo udržet standard, který Army camp měl, což se snad daří. Všechno se taky odvíjí od lokality a věcného vybavení. Třeba Skřípov měl tu výhodu, že jsme byli v uzavřeném prostoru. Mohli jsme tam jezdit technikou, jak jsme chtěli. Vlčková zase měla krásnou základnu a nádherné lesy, hrad, rybník, skály. Program tábora se tedy odvíjel podle toho. Ve Dzbelu tyto možnosti nemáme, takže vše směřuje čistě do taktiky a bojových operací.“
* Takže nejvíce ideální podmínky pro vojenský tábor byly kde?
OP: „Asi na Skřípově. To byl takový oplocený dvoreček, kde jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. (úsměv) Nikdo nás tam nerušil. Tady jdeme do lesa a za zády nám začnou padat stromy, ani o tom nevíme. Navíc na Skřípově byl sice rašelinový brčál, ale pořád se tam dalo jít na rafty. Tady to nejde.“
TO: „Jediné, co na Skřípově chybělo, byly skály. Ale ty si nahradíme lezením po stromech.“
* Už máte zkušenosti s vlastním organizováním tábora. Víte už teď, že do toho půjdete i příští rok?
OP: „Osobně si nejsem jistý.“
TO: „Ani já ještě nevím...“
* A proč? Je to moc náročné?
TO: „Je kolem toho hlavně spousta starostí.“
OP: „Kvůli dětem bych tábor uspořádal znovu. Ale na druhé straně se občas pro nějaké hlouposti meleme zbytečně mezi sebou. A nerad bych byl za pitomce. Proto bych do toho zřejmě příští rok šel, ale musíme to udělat organizačně trochu jinak.“
* Vrací se vám některé děti? A pokud ano, proč?
OP: „Ano, vrací, jsou tady stálice, které přijely již druhým, třetím, čtvrtým, pátým, šestým rokem. Asi proto, že se jim tábor líbí, a hlavně je to tady s námi baví.“
TO: „Přesně tak, děti to tady baví. Některé dokonce byly natolik nadšené, že později odešly k armádě nebo na vojenskou školu. A vrací se taky proto, že na táboře získávají motivaci. Ti, co sem jezdí pravidelně, totiž vědí, že budou postupovat, mohou se z nich dokonce stát instruktoři.“
* Je něco, co na Army campech bývalo, už není a vy byste to chtěli vrátit?
OP: „To je zapeklitá otázka! (smích) Co se týče programu, tak mi určitě chybí slaňování a práce s lanem. Ale to je zase závislé na tom, kde se tábor odehrává. Když tady nejsou skály, tak těžko naučíme děcka slaňovat.“
TO: „Mně trochu chybí parta, s níž jsme tábory začínali. Tehdy jsme se všichni osobně znali z práce, byla mezi námi větší sranda. Teď některé vedoucí známe, některé zase míň. Je to prostě jiné.“
* Proč jste začali na Army camp jezdit jako vedoucí?
TO: „Protože tenkrát, když jsme se rozhodli udělat první tábor, byl Peťa Kučera nadšenec do americké armády a obecně vojenské tematiky. Proto jsme chtěli dělat vojenský tábor.“
OP: „Já jsem se k postu vedoucího dostal čirou náhodou, když jsem se jel na týden podívat na Vlčkovou, kde jsem dělal děckám ‚lumpa‘. Poté jsem jel pomoct na Skřípov se stavěním tábora, kde jsem kvůli nedostatku lidí dělal nakonec i vedoucího. Takže jsem se k tomu dostal jak slepý k houslím.“ (smích)
* Co byste chtěli do příště udělat jinak?
OP: „Určitě uděláme personální změny. Také bychom chtěli zajistit užší výběr dětí. Jsou tu totiž děti, které sem jedou, protože sem chtějí jet. Ale pak jsou tu sourozenci těchto dětí, které sem rodiče pošlou, jen aby byl klid. To je pak na nich vidět, že je to nebaví.“
* Je něco, co se vám na táboře nepovedlo?
TO: „Každý rok se potýkáme s tím, jak pojímají někteří roli obforů (tzn. ‚nepřátel‘, proti nimž děti bojují - pozn. red.). Obfoři byli buď jen vedoucí, nebo vedoucí se svým týmem. Problém nastal tehdy, když některý z vedoucích považoval svůj tým za neporazitelný. A zapomínal se přitom dívat na akci z druhé strany, z pohledu dítěte. To totiž hledá nepřítele, který pro něj musí být viditelný, aby to pro něj bylo zajímavé. Dítě musí najít svůj cíl a splnit úkol, jinak by jej to nebavilo…“
* S jakými problémy se u dětí setkáváte nejčastěji?
OP: „S uznáváním autority. Je to rok od roku horší. Dřív jezdily děti, které si bez ceknutí šly vyčistit zuby a umýt ruce, když se jim to řeklo. Ale teď s námi čí dál víc polemizují místo toho, aby řekly, že to udělají, nebo neříkaly nic a šly to udělat...“
TO: „Často se také stává, že sem rodiče dotlačí děti jenom kvůli tomu, aby se jich zbavili a mohli jet na dovolenou. A vůbec je nezajímá, jestli to dítě ten tábor bude bavit, jak se tady bude cítit, jestli se mu bude, nebo nebude stýskat. A když to dítě k tomu nemá vztah, tak ho to bavit nebude.“
* Čím jsou vojenské tábory odlišné od jiných letních táborů?
OP: „Nejvíc asi tím, že je tady vyžadována disciplína. Po dětech chceme, aby dělaly to, co se po nich chce. A také tím, že se snažíme propojovat více prvků dohromady. To znamená, že se tady naučí znalosti a dovednosti ohledně přežití, ale také si zastřílí při airsoftových bojovkách. Děláme to tak, aby si to děti užívaly a současně se něco dozvěděly.“
* Co si děti z tábora odnášejí?
OP: „Hlavně zážitky a potom taky vědomosti, které se jim snažíme zakomponovat i do programu. Nejdříve se dozví třeba něco ze zdravovědy. Tu jim pak zahrneme do nějaké ‚bojové‘ akce v lese. Máme zdravotnickou pomůcku na resuscitaci, kterou jim tam někam dáme a řekneme, že ji musí oživit. U přežití je to stejné. Ukazovali jsme jim, jak se dělají ohně, a pak jsme udělali soutěž, v níž celý tým musel udělat oheň na čas.“
* Co byste těm, kteří by se chtěli do táborů někdy pustit, poradili?
OP: „Člověk do toho musí být zapálený. A hlavně si myslím, že ten, kdo to nikdy nedělal, potřebuje někoho k ruce, aby mu řekl, co všechno je potřeba zařídit. Protože všechny tyto akce stojí na papírech. A domnívám se, že nováček, který nemá s papíry vůbec zkušenosti, se v tom utopí. A nakonec bych doporučil, aby dělali hudební či jiné podobné tábory a vykašlali se na vojenské tábory, abychom měli dostatek dětí.“ (smích)
TO: „Někteří dělají tábor kvůli tomu, aby si něco dokázali, případně vydělali. Osobně si ale myslím, že by jej měl dělat jen ten, kdo má vztah k dětem a chce, aby to dítě, které na táboře je, prožilo dětství tak, jak by mělo a chtělo. Doporučil bych tedy všem, aby si dobře rozmysleli důvod, proč tábor chtějí dělat.“ (úsměv)


ONDŘEJ PEŠÁT
* narodil se 28. března 1987 v Olomouci
* pracuje jako voják z povolání ve Vyškově
* je ženatý a s manželkou je od svých devatenácti let
zajímavost: ve svém volném čase se věnuje rizikovému kácení, arboristice, autům nebo potápění


TOMÁŠ OTRUBA
* narodil se 20. února 1979 v Olomouci
* pracuje jako hasič ve Šternberku, funguje i jako dobrovolný hasič v Náměšti na Hané
* studuje na Vysoké škole Báňské obor Havarijní plánování a krizové řízení
zajímavost: před lety při sjíždění řeky Moravy na raftech zachránil společně s kolegy Petra Kučeru, bývalého organizátora Army campu, který se kvůli neopatrnosti instruktorů topil v jezu