AKTUALIZOVÁNO: Jiří Procházka: „KVŮLI CVIČENÍ JSEM PŘIŠEL O ‚KAMARÁDY' I O LÁSKU“

Býval to typický hubený „šampónek“, který s přáteli rád chodí po barech, chlastá a domů se vrací nad ránem. Kvůli své tehdejší přítelkyni začal před osmi lety cvičit. Ještě než zesílil fyzicky, projevil se Jiří Procházka jako mimořádně silná osobnost. Navzdory posměchům okolí trávil v posilovně spoustu času. Mimo to začal důsledně dodržovat speciální „kulturistický“ jídelníček. Přestože jeho dívka jej za snahu nikdy nepochválila a zanedlouho se rozešli, on sám projevil neuvěřitelnou vůli a disciplínu. Ta jej zatím dovedla do amerického Las Vegas, kde v konkurenci nejlepších profesionálních Muscle modelů z celého světa obsadil skvělé třetí místo. Přestože jej jeho milovaný sport už nějaký čas živý, on sám na sobě stále tvrdě maká. Na otázky odpovídal neobyčejně otevřeně a upřímně, jeho odpovědi by se tak mohly stát inspirací pro mnohé z nás. A nemusí přitom vadit, pokud kulturisty považujeme za „přerostlé dinosaury“.

* Co pro vás znamená bronz, který jste si přivezl z nedávné soutěže v Las Vegas?
„Je to skvělé, podařilo se mi za sebou nechat takové hvězdy, jako jsou Jaco de Bruyn a další. Myslím si, že jsem mohl být ještě výše, ale jsem mezi profesionály nováček a chce se to takzvaně vyzávodit. Hlavní je, že jsem se Američanům ukázal. Nyní všichni na světě vědí, že jsem mezi TOP 3 na světě.“
* Vy sám se však netajíte touhou jít ještě dál. Jak se aktuálně připravujete na soutěž v Londýně?
„V Londýně chci těm dvěma z Las Vegas, co byli přede mnou, porážku vrátit a stát se profesionálním ‚králem' Anglie. (úsměv) I když amatérský trůn z minulého roku zatím patří mně. Nic z dosažených výsledků by nešlo bez pomoci sponzorů. Jen díky nim se teď mohu připravit i na Londýn, kam jsem si myslel, že ani nepojedu. Las Vegas totiž byla moje nejdražší soutěž v kariéře. Do Londýna mám osm týdnů, což je poměrně dost času. Navíc ‚formu' z Las Vegas stále udržuji, i když jsem si asi na tři dny povolil uzdu v jídelníčku. To jsem snědl takřka cokoliv, co mi přišlo pod ruku. (směje se) Každopádně aktuálně trénuji každý den a nenechávám nic náhodě!“
* Kde se ve vás bere ta neuvěřitelná motivace?
„Vždy jsem obdivoval lidi, co něco dokázali, a tím byli inspirací pro druhé. Lidi, co šli neústupně za svým snem a nakonec dokázali to, po čem toužili. Ať už to byli Arnold Schwarzenegger nebo třeba Jarda Jágr. Chci si vybudovat takové jméno, aby si je každý se mnou spojil i po mé smrti.“

* Prý vám ze začátku nikdo nevěřil...
„Ano, to byla moje vůbec největší motivace ze všech. Každý se mi vysmíval a nikdo si nedovedl připustit, že bych byl cvičení schopen obětovat všechno, včetně veškerého času. A já všem chtěl ukázat, čeho jsem schopný docílit, když budu chtít. Věřím, že když člověk chce, tak dokáže cokoliv!“
* Projevovala se vaše zarputilost nějak už v dětství?
„Ano, jelikož jsem byl vedený vždy k pohybu, sport jsem odmalička miloval. A beru ho jako součást mého života. Nedovedu si představit, že bych nic nedělal.“
* Mohlo v tom hrát roli i to, že jste se životem protloukal pouze sám s mámou?
„Jsem rád za to, jak se můj život vyvinul. Díky mojí mámě jsem dnes člověkem a sportovcem, jakým jsem. To ona mě vedla ke sportu a tak od třetí třídy až doteď aktivně sportuji. Na základní škole jsem byl ve sportovní třídě a věnoval se atletice a plavání. Chvilku jsem dělal i jiu-jitsu a boxoval, také jsem závodně hrál fotbal. A teď víc jak osm let dělám kulturistiku, a to už i profesionálně. Každopádně až budu mít jednou děti já, tak udělám vše pro to, abych jim dal vše, co já neměl, ale hlavně je povedu také ke sportu. Bude pak už na nich, jaký si vyberou...“
* Dokážete si představit, že byste svoji nespornou vůli a disciplínu napnul jiným směrem? A do čeho jiného byste se případně vrhl?
„Myslím, že tyto vlastnosti se dají využít všude. Pokud jde o sport, tak jsem vždy chtěl hrát závodně americký fotbal, ale jinak jsem nad tím zatím nepřemýšlel.“
* V několika rozhovorech jste řekl, že cvičit jste začal kvůli své někdejší přítelkyni, abyste se vedle ní necítil podřadně. Kolik vám tehdy bylo let a jak na to vzpomínáte?
„Ano, začal jsem kvůli dívce. Bylo mi asi sedmnáct let. Býval jsem hubený kluk s nažehlenou ofinou a obepnutými jeansy. (smích) Ona byla krásná a já vedle ní nechtěl vypadat jako její kamarádka, ale konečně jako chlap.“
* Cítil jste se pak skutečně líp?
„No těžko říct, protože po pár měsících jsme se rozešli a to ještě nebyly výsledky vidět, jako jsou teď. Nicméně cvičení mě tak chytlo, že ho dělám už osm let.“
* Jak ona sama vnímala změnu, která se s vámi po fyzické stránce udála?
„Nikdy mě nepochválila, ani když jsem prvně na svém těle uviděl břišní svaly. (pousměje se) A to mě v té době mrzelo, protože v podstatě jsem začal kvůli ní. Ale jsem za to rád, protože kdyby nebylo toho, tak jsem snad nikdy nezačal cvičit, neživil by mě sport a v podstatě bych nedělal práci, která by mě tak naplňovala a dělala šťastným jako ta současná. Díky cvičení jsem se naučil vařit, osamostatnil se a brzy se i odstěhoval od mámy.“
* Co na to říkalo vaše okolí?
„Přišel jsem o hromadu ‚kamarádů´. Přestal jsem totiž holdovat alkoholu, cigaretám a nočním akcím. V podstatě jsem změnil úplně své priority, styl života a to většina nedovedla pochopit. Totálně mě odstřihla nebo pomluvila, jak jsem se změnil a tak podobně. Ale to mi vůbec nevadilo, protože to asi opravdoví přátelé nebyli!“
* A nikdo vám prý nevěřil...
„Vzpomínám si na hlášky typu ‚Procházka začal cvičit? Co si o sobě ten hubeňour myslí?' nebo ‚Co v té posilovně dělá? Nosí ručníky?' A to necituji ty vulgární. Lidé se mi prostě vysmívali, a to třeba i kvůli tomu, že jsem si začal do školy nosit krabičky s navařeným jídlem. A teď? Stejní lidé chtějí, abych jim pomáhal formovat postavy. Většinou pomáhám všem, ale rozhodně nezapomínám...“
* Cítil jste naopak nějaká podporu ve škole?
„Tam to bylo fantastické a hrozně rád na školské roky vzpomínám. Chodil jsem na SOU obchodní v Prostějově, studoval jsem obor číšník. A pan učitel z tělocviku stejně jako pan školník mě měli opravdu rádi. Viděli, že se snažím, jsem houževnatý a cílevědomý. Jako jedinému ve škole mi udělali skřínku u školní posilovny. Školník mi otevíral posilovnu i o víkendech, což bylo skvělé, protože jsem nemusel utrácet peníze za veřejnou posilovnu. Peněz jsem jako student moc neměl a moje mamka coby švadlena mě finančně příliš podporovat nemohla. Za peníze, které jsem si ušetřil, jsem pak nakupoval nějaké to fitness jídlo jako třeba kuřecí prsa nebo rýži.“

Druhý díl exkluzivního rozhovoru najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vyšlo v pondělí 15. října