„O DĚTI MUSÍ SPORT BOJOVAT. TŘEBA STAVBOU AREÁLŮ“ Tomáš Berdych

AKTUALIZOVÁNO: Po delší době přicestoval alespoň na chvíli do Prostějova dlouhodobě nejlepší český tenista a dvojnásobný vítěz Davis Cupu. Právě z prostějovských kurtů vyrazil Tomáš Berdych (na snímku) do velkého tenisového světa. Hráč, který vždy podporoval sportovní aktivity týkající se dětí, nemohl předminulý čtvrtek chybět na otevření Národního sportovního centra, kde si zatrénoval s mladými talenty TK Agrofert.

„Když jsem byl oslovený, neváhal jsem ani minutu. Takové akce mají smysl,“ vyjádřil svůj postoj v rozhovoru pro Večerník čerstvý třiatřicátník Berdych, který přidal svůj komentář ke změně herního systému Davis Cupu a zejména prozradil, jak je to s jeho aktuálním zdravotním stavem. Vítěz třinácti turnajů ATP, finalista Wimbledonu 2010 a bývalý čtvrtý hráč světového žebříčku

* Měl jste informace, jak probíhá výstavba Národního sportovního centra?
„Nic podrobného to nebylo. Věděl jsem, kde bude hala stát a komu bude sloužit. Pořádně jsem si ji prohlédl až při slavnostním otevření. Musím přiznat, že něco takového jsem nečekal. Vážně se povedla.“
* Do Prostějova se v poslední době dostanete zřídka. Na co myslíte, když se blížíte k městu, v němž jste strávil tolik let?
„Zažil jsem tady toho opravdu hodně. Nejen tenisově. Prostějov mi v srdci zůstane napořád. Mám tady hodně kamarádů, s městem mám spojenou řadu zážitků. Je to kus života, na který budu vždy rád vzpomínat.“
* Nelitujete, že podobné sportoviště, jakým je Národní sportovní centrum, jste neměli k dispozici ve vašich mládežnických letech?
„Byla jiná doba, nebyly takové možnosti. Ale není to tak, že bych toho litoval. V klubu se spoluhráči jsme si naše mládežnické roky užili. I díky tomu se nám podařilo dosáhnout na velké úspěchy. Teď je třeba, abychom pracovali na tom, aby nová generace byla podobně úspěšná. 
* Třeba výstavbou podobných sportovišť?
„Je to rozhodně jedna z cest. V dnešní době mají děti hodně lákadel. Pokud je chceme přivést ke sportu, musíme jim vytvořit podmínky. Aby sportu dali přednost před jinými nabídkami. O děti musíme bojovat. Taková je doba. Přijmout ji nemám problém. Chce to na současnost reagovat. Říkat, že děti nesportují, protože dávají přednost počítačům, nemá smysl. Sport potřebuje konkurovat jiným aktivitám odpovídající nabídkou. Je to jediný způsob, jak může uspět.“
* Pojďme k Davisově poháru, který píše epilog současné podoby. Od roku 2003 jste reprezentoval Českou republiku, jak se vám líbí změny týmové soutěže?
„Tradice soutěže se držela strašně moc let. V dnešní době, která je rychlá a uspěchaná, je hodně škoda, že něco takového padlo. Už se to asi nebude dát vrátit, systém bude jiný, je to obrovská škoda. Kouzlo Davis Cupu se ztratilo...“ (zakroutí hlavou)
* Mají podobný názor i jiní hráči?
„Tenisté, kteří mají šanci odehrát hodně turnajů ve své zemi, se na to asi budou dívat jinak, protože před svými diváky mohou hrát a zažít domácí atmosféru. Pro nás se to úplně ztratilo. V domácím prostředí jsme se mohli představit třeba jednou za rok. Na duely jsme se pokaždé hodně těšili. Nebyli jsme v situaci fotbalistů, kteří každý druhý zápas hrají doma! To je pryč a je to škoda.“
* Nově se budou zápasy hrát během jednoho dne. Je to dobře?
„Nemyslím, že to je cesta, kterou se mělo vydat. Může to být i hodně krátké odpoledne. Navíc si nedovedu představit, jakou budou mít atraktivnost zápasy typu Austrálie - Belgie někde v Madridu na kurtu číslo šest, protože ve stejnou dobu se budou hrát i ostatní zápasy...“
* Co vás napadne, když se řekne Davis Cup?
„Že to byly skvělé roky. Jistě, bylo to někdy náročné, ale zůstane to ve mně do konce života. Nejen samotné zápasy, ale především atmosféra v našem týmu. Šli jsme vždy za svým cílem. Od roku 2007, kdy se do týmu vrátil Radek Štěpánek a zachránili jsme proti Švýcarsku i s Rogerem Federerem světovou skupinu, se začaly tvořit základy pozdějších triumfů. Bylo úžasné být součástí tohoto týmu.“
* Na soutěž máte hodně vzpomínek. Která je nejvýraznější?
„Zážitků je opravdu spousta. Nezapomenu například na můj první zápas v Thajsku. Měl jsem osmnáct a poprvé reprezentoval. S Jirkou Novákem jsme vyhráli čtyřhru a za rozhodnutého stavu jsem si zahrál i dvouhru. Byl to výborný start, na to se nezapomíná.“
* Někdy jste hráli i v nezvyklých destinacích. Neměly někdy takové souboje příchuť dobrodružství?
„To tedy měly. (úsměv) V roce 2007 jsme museli bojovat o návrat do Světové skupiny a v rámci euro-africké zóny cestovali do Maroka. Nehrálo se v Casablance nebo v Marrákeši ale v malé vesnici u tuniských hranic. Když jsme přistávali, piloti všem vysvětlovali, že se musí letět z druhé strany, protože dole mezi sebou válčí. A že máme doufat, že bude dobrý vítr a takové věci. Bylo to zajímavé.“
* Všechno ale dopadlo dobře.
„Vyhráli jsme, přestože povrch, na kterém se hrálo, neměl s antukou nic společného. Hrálo se spíš na kamení. Ale v parádní atmosféře, domácí fanoušci na malých tribunách se mohli zbláznit. Kdo to nezažil, nemůže to pochopit.“
* V dalších letech už převládaly zážitky spojené s velkými výhrami. Které vám utkvěly v paměti?
„Pochopitelně především ty z ročníků, které jsme dokázali vyhrát. Ale mám i další. Třeba společnou radost z dílčího úspěchu s týmem. I pocit, který jsme cítili po porážce, která nás dokázala posunout dál.“
* Povídejte...
„Skvělým zážitkem bylo naše utkání proti Chorvatsku. Hráli jsme v Poreči, tribuny byly přitom plné našich fanoušků, takže jsme si připadali, že se hraje u nás. Byl to takový karneval. Navíc bylo rozhodnuto už po dvou dnech. V sobotu večer se mohl slavit postup do finále. To byl úžasný víkend!“ (usměje se)
* A pak už přišla zmíněná porážka, která tým posunula směrem k pozdějším triumfům?
„Přesně tak. V Barceloně jsme v roce 2009 ještě neměli nárok. Současně celý tým cítil, že se může posunout, že není na vrcholu. Prohráli jsme 0:5, ale ještě na kurtu si zazpívali, že tu mísu stejně vyhrajeme. Ta víra byla tak silná, že se to muselo podařit!“
* Také se to podařilo. Z kterého triumfu jste měl větší radost?
„Nechtěl bych to srovnávat. Ten první byl doma, po strašně dlouhé době. Emoce byly obrovské. O rok později na půdě soupeře u toho nebylo tolik našich fanoušků. Ale podařila se nám obhajoba a to bylo taky hodně silné. Mám je rád oba. A tak už to zůstane.“
* Co vy osobně, trápí vás především záda a ostrý zápas jste hrál naposledy 19. června. Zdravotní pauza byla nevyhnutelná?
„Už jsem opravdu nemohl dál, tělo neposlouchalo. Chvíli bylo v pořádku, pak se zase ozvala záda nebo kyčel. Nebylo to jednoduché rozhodnutí před Wimbledonem, kde jsem obhajoval spoustu bodů a vždycky se mi tam hrálo dobře. Dost jsem vnitřně bojoval, ale došlo mi, že kdybych hrál, k ničemu by to nevedlo. Po posledním zápase s Benneteauem v londýnském Queensu jsem si řekl: Tak takhle ne. Zavřít, zabalit, prodat rakety! Vážně mě to napadlo, tenis mě vůbec nebavil. Potřeboval jsem se dát zdravotně do pořádku a odpočinout si také psychicky.“
* V jakém stavu jsou vaše záda?
„Dostaly pořádně zabrat, materiál se unavil z velkých objemů. Potíže umocnilo natržené kyčelní pouzdro. Mám teď sestavu cvičení, která zabere tak hodinu a půl denně. Jednou týdně jezdím do nemocnice, jinak mi zakázali plavat, běhat. Ale můžu na kolo a jezdím docela hodně.“ (úsměv)
* Chytla vás cyklistika?
„Se ženou jezdíme na horských kolech, ale kluci mě ale přivedli také na silniční. Nemám problém se sbalit a na dvě hodiny vyrazit si. Několikrát za týden. Pokaždé dám tak kolem padesáti kilometrů. Člověk si utřídí myšlenky, nezvoní mu telefon, nehraje hudba. Je to dobrý trénink i relax zároveň.“
* Tenis jste nevyzkoušel?
„Jen jednou, s posvěcením doktorů. Abych věděl, jestli jsem to nezapomněl. (usměje se) Byl jsem překvapený, že se nic nezměnilo. Cítil jsem se na kurtu dobře, ale vůbec jsem se nemohl zatím vrátit do denního tréninku. To je v plánu po polovině října nebo na začátku listopadu. Když se ovšem nic nepokazí...“
* Chyběl vám tenis? A sledoval jste dění na okruhu ATP?
„Nejdřív mi tenis vůbec nechyběl. Ke konci US Open jsem už ale začal lehce sledovat výsledky. Nebylo to příliš těžké. Pořadí na čele žebříčku je stejné jako před pěti lety, takže jsem se rychle zorientoval.“
* Jak se po zhruba třech měsících cítíte?
„Mám se dobře. Dělám věci, na které obyčejně není čas a které jsou pro ostatní lidi běžné. Vídám se s kamarády, vyrazím do Valašského Meziříčí navštívit rodiče a známé z dětství. S manželkou cestujeme. Jel jsem si i se šesti kamarády na pánskou jízdu do Rakouska ve sportovních autech, které mám rád. To byla velká sranda. Byli jsme s manželkou na výletu v Itálii, dvakrát v Řecku. Rád poznávám nové věci, na což při turnajích není čas. Rozhodně se nenudím.“
* Manželka Ester podporuje váš comeback k tenisu?
„Je výhoda, že mám mladou ženu. Od ní naopak slyším: ´Pojedeme do Austrálie, že jo? Já už se těším.´ (úsměv) Od manželky mám maximální podporu. Nikdy se mě neptala: ´Hele, máš to zapotřebí?´ I když se mi v minulosti nedařilo, ona mě povzbuzovala.“
* Máte tedy představu, kdy se chcete vrátit na kurty?
„Pořád mám tenis rád a baví mě. Ale jen za předpokladu, že budu fit a budu bojovat se soupeřem a ne sám se sebou. To je podmínka, která musí být splněna. Pokud to tak bude, líbil by se mi návrat v Austrálii. Už na turnajích před Australian Open. Využil bych chráněný žebříček. Nechával jsem si ještě okénko, že bych mohl zvládnout nějaký podnik na konci tohoto roku, ale k tomu se určitě nedostanu, takže sezonu 2018 jsem ukončil.“
* S jakými ambicemi a výzvami? Na okruhu se objevilo dost mladých vlčáků...
„Nebojím se jít s kůži na trh... (úsměv) Kdybych se i s rostoucím věkem dokázal zase dostat mezi mladé kluky a uhrál nějaký slušný výsledek, mohl bych být spokojený. Na tituly nemyslím, ty jsou teď hodně vzdálené. Čistá radost z tenisu by mě ale mohla dostat na vlnu a dovést k úspěchu. Pokusím se jít té vlně naproti, to je moje výzva. Náladu mám, chci si comeback vyzkoušet. Ale skutečně jenom za předpokladu, že zvládnu přípravu a nebudu mít zdravotní problémy. Abych zase po pěti dnech další tři neproležel...“