AKTUALIZOVÁNO: JAK SE NA SRPEN 1968 DÍVAJÍ SOUČASNÍ KOMUNISTÉ?

V povědomí Čechoslováků jsou 21. srpen 1968 a následná okupace republiky sovětskými vojáky zakořeněny jako veliká potupa celého národa. Srovnatelná s událostmi v Mnichově roku 1938. V dnešní speciální příloze Večerníku jsme se snažili hlavně zveřejnit vzpomínky pamětníků z řad těch, kteří srpnové události roku 1968 odsuzují. Zároveň nás ovšem zajímalo, co na padesát let staré okamžiky a také na jejich následky říkají současní komunisté. A jsme rádi, že na otázky Večerníku odpověděli současní radní města Prostějova Václav Šmíd a Jaroslav Šlambor.

* Pánové, vzpomínáte si na chvíle, kdy v srpnu 1968 vtrhly do Československa armády Varšavské smlouvy? Jak jste tyto dny vy osobně prožívali?
Václav Šmíd: „Na srpnové dny roku 1968 si vzpomínám celkem dobře. Dvacátého srpna, bylo to tuším úterý, jsem byl hospitalizován v prostějovské nemocnici u Milosrdných bratří. Dnes se tento objekt již mnoho let nevyužívá, byl předán katolické církvi. Pak jedenadvacátéhjo srpna v pět hodin ráno mě probudila sestřička, expedovala včelku do mé zadní části těla a při této příležitosti mi sdělila zprávu o vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Jediné informace jsem v té době mohl čerpat pouze z přístroje umístěného na pokoji, takzvaného ‚dráťáku', což byla dřevěná bedýnka, která vysílala jen jednu rozhlasovou stanici, ovládala se jedním knoflíkem, který ovšem nabízel čtyři funkce - zapnout vysílání, zesílit nebo zeslabit zvuk, vypnout přístroj. Tranzistorová rádia byla ještě v plenkách, takže jediným zdrojem zpráv byly skutečně již zmíněný rozhlas po drátě a noviny, televize se v nemocnici v té době neinstalovaly. Srpnové dny jsem tedy prožíval v nemocnici, kde jsem bojoval nejen s nemocí, ale i s tříděním a utvářením svých myšlenek. Nezažil jsem tedy bezprostřední atmosféru, která ovládla naše město v prvních dnech po vstupu vojsk.“
Jaroslav Šlambor: „Měl jsem krátce po maturitě na průmyslovce v Mladé Boleslavi a měl tak dost času vnímat tehdejší euforickou atmosféru ve společnosti i následný šok z ´internacionální pomoci´ našich nejbližších spřátelených zemí. Vzpomínám tanky na tehdejší Leninově třídě i nápisy, které se objevily na Leninově památníku. Stál na vysokém podstavci a nápis ´Lenine slez dolů a odveď si je domů´, nešel přehlédnout. Osobně jsem tehdy onen krok nechápal. Vzpomínám, že o několik dní později mi bylo vojáků v zaparkovaných tancích líto. Neměli jídlo, pití ani informace... a čekali, že je budeme jako zachránce vítat.“
* Byli jste už v té době členy tehdejší Komunistické strany Československa?
Václav Šmíd: „V roce 1968 jsem slavil sedmnácté narozeniny a navštěvoval střední školu. O politiku se mnoho nezajímal, jako většina mých vrstevníků jsem měl zcela jiné priority. (úsměv) ‚Vymetli' jsme s kamarády kdejakou zábavu, aktivně jsem sportoval, chodil do přírody, pokukoval po děvčatech a noviny četl sice pravidelně, ale zásadně od jejich poslední stránky, kde byly informace ze sportu. Když se srovnávám s některými dnešními sedmnáctiletými, například když čtu jejich články a srovnávám jejich záliby, nevím, jestli jsem byl v oné době, jak se dnes s oblibou říká ‚IN'... Členem KSČ jsem z věkových důvodů být nemohl.“
Jaroslav Šlambor: „Ne, členem tehdejší KSČ jsem nebyl.“
* Jak jste si vysvětlovali tehdejší okupaci?
Václav Šmíd: „Mimo jiné tím, že muselo dojít k určitému nedorozumění, a to i v souvislosti s ukončeným cvičením vojsk Varšavské smlouvy, které se musí brzy vysvětlit. Vždyť v té době téměř celý národ byl jednotný a podporoval budování socialismu s lidskou tváří. O možné cestě ke kapitalismu a jeho obnově hovořili jen někteří intelektuálové, část exilu a postižených v padesátých letech. Národ však chtěl restaurovaný socialismus. Tak jsem to v té době vnímal nejen já, ale i tehdejší sdělovací prostředky.“
Jaroslav Šlambor: „V té době jsem o tom příliš nepřemýšlel a stal se součástí odsuzující davové psychózy. Dnes bychom možná řekli frustrace. I když musím říci, že červíček pochybností nad jednáním vedení státu a zejména Alexandra Dubčeka před vstupem vojsk Varšavské smlouvy, ve mně hlodal. Proč? Nikdy není dobré, v mezinárodní politice zvlášť, něco říkat a něco jiného dělat...“
* Dalo se vpádu vojsk do naší vlasti podle vás nějak zabránit?
Václav Šmíd: „Teoreticky ano, prakticky asi ne. Je třeba si uvědomit, že svět byl v té době rozdělen na dva tábory, probíhala intenzivní studená válka mezi Východem a Západem. Ani jedna ze stran nechtěla připustit oslabení svého postavení ve světě, změny status quo. Za této situace se vpádu vojsk s malou pravděpodobností zabránit dalo, ve skutečnosti však ne. Opuštění myšlenky od intervence do ČSSR by bylo možné za předpokladu, že Dubčekovo vedení bude plnit dohody z Čiernej nad Tisou a Bratislavy ve smyslu, jak je chápalo tehdejší sovětské vedení. To by však znamenalo samé popření podstaty ‚pražského jara', což tehdejší stranické vedení nemohlo připustit. Proto se přistoupilo k realizaci vstupu jednotek pěti zemí do naší republiky. O plánovaném vojenském zásahu informoval v časovém předstihu prezidenta Spojených států amerických Lyndona Johnsona tehdejší velvyslanec Sovětského svazu ve Washingtonu Anatolij Dobrynin s cílem zabránit případnému konfliktu dvou vojenských bloků.“
Jaroslav Šlambor: „Na to neumím, ani po těch letech, odpovědět. Ale spíš se přikláním k tomu, že nedalo. Rok 1989 je toho důkazem. Úvahy o třetí cestě, něco mezi socialismem a kapitalismem, se ukázaly jako iluzorní. Kapitál a jeho zájmy prozatím prokázaly svou sílu. A socialismus nedokázal ekonomicky držet alespoň krok, když už ne vítězit. Ale pro lidi, ve prospěch společnosti, se toho dokázalo udělat neskutečně mnoho.“
* V Prostějově vojáci dne 25. srpna 1968 zastřelili tři naše spoluobčany. Znali jste je osobně, a jak tato tragédie na vás zapůsobila?
Václav Šmíd: „V podvečer pětadvacátého srpna jsem byl ještě v nemocnici a hrál na její zahradě s kolegy karty. Kolem osmé hodiny jsme slyšeli projíždět za zdí po Olomoucké ulici vojenskou kolonu, následně v dálce zazněla střelba. Za pár minut poté se ozvala kanonáda, vojáci začali střílet do vzduchu a v již nastávajícím šeru byly pěkně vidět fosforové kulky, které létaly nad námi. Snad dvěma přískoky jsem byl uvnitř budovy a tento nevšední zážitek mám uložen dodnes. Zastřelené spoluobčany, Martu Říhovskou, Josefa Boháče a Ladislava Langa jsem osobně neznal. Byla to tragédie zejména pro jejich rodiny, hlubokou soustrast s nimi jsem pociťoval nejen já, ale i celé město. Všichni si kladli otázku: Proč? Pohřeb obětí dne devětadvacátého srpna 1968 se stal koncentrovaným vyjádřením postojů obyvatel ke vstupu vojsk.“
Jaroslav Šlambor: „Ne, neznal. Tehdy jsem o Prostějově slyšel jen jako o městě módy, Starorežné a hlavně jako o sídle věhlasných parašutistů Dukly. O smrti tří Prostějovanů jsem se dozvěděl z novinové zprávy. Víte, každá zbytečná smrt je vždycky tragédií, zvláště když se jedná o mladé lidi. Možná, paradoxně, jsou moje pocity při každoroční pietní vzpomínce na oběti silnější než tehdy při čtení novin. Snad právě pro onu zbytečnost zmařených životů.“
* Díváte se dnes na okupaci jinak než před padesáti lety?
Václav Šmíd: „Jako každý se na tehdejší události musím dívat s odstupem padesáti let, a to jak od samotné události, tak i mého věku a zkušeností. Základní pohled je téměř stejný. Byla to věc, která se neměla stát, vše se mohlo řešit na úrovni politiků na základě dialogu a nalezení společného jmenovatele. Chtělo to jen více trpělivosti a dokázat vnímat jeden druhého. Národ, jak jsem již řekl, chtěl budovat socialismus, v této otázce byl téměř jednotný. Vstup vojsk znamenal řešení momentální situace z pohledu tehdejší zkostnatělé politiky, zasadil však také ve světě tvrdou ránu hnutím, která bojovala za socialistické myšlenky. Na druhé straně následující vývoj mi řekl hodně o našem národu, pohled na něj ještě umocnily rok 1989 a léta následující. Stalo se módou kritizovat vše, co bylo za socialismu u nás realizováno, mnoho dobrých věcí a myšlenek bylo po roce 1989 odvrhnuto s odkazem na komunisty, abychom se k těmto realitám po létech vraceli a nákladně je opět prosazovali. Doba po roce1968, následná normalizace a vývoj po roce 1989 ukázaly i na samotného člověka, jedince, který žil běžný život. Z mnoha lidí, kteří byli loajální tehdejšímu režimu, jak se říkalo ‚bili se v prsa', se stali po ‚sametu' jeho největší kritici pasující se do role moralistů a bojovníků proti socialismu. Několik takových sám znám...
* Čím si to vysvětlujete a máte pro názorové veletoče pochopení?
Václav Šmíd: „Každý, kdo zastával nějakou významnější funkci, dílovedoucím počínaje, byl v nějaké kádrové nomenklatuře, musel projevit svůj postoj ke vstupu vojsk v roce 1968, s nímž ve svém vyjádření souhlasil. Kandidáti Komunistické strany Československa a nastávající členové KSČ v přihlášce přímo podepisovali, že souhlasí se vstupem vojsk. Znám případy těch kandidátů a členů KSČM, kteří signovali toto prohlášení ještě v roce 1988 i 1989 a dnes jsou opět ‚dobří' v různých stranách a hnutích. V současné době cítím ještě jednu potřebu vyjádřit se k srpnovým událostem. Neslyším omluvu za obsazení naší země v té době označovaných ‚spřátelených armád' SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR od současných představitelů těchto zemí za srpnové události. Věřím, že to není tím, že čtyři armády z původních pěti jsou opět našimi přáteli v NATO...“
* A jak po pllstoletí vidíte tehdejší události vy?
Jaroslav Šlambor: „V jedné věci jsou mé názory konzistentní. K oné nešťastné intervenci prostě nemělo dojít. Ovšem moje tehdejší vnímání událostí onoho roku 1968 a dnešní pohled se v mnohém liší. Emoce opadly, k dispozici jsou široká faktografie i odstup nutný k získání nadhledu a posouzení souvislostí. Na pár řádcích mohu jen těžko popsat to, k čemu jsem došel. A protože jde o ryze osobní závěry, nemíním je nikomu vnucovat. Co si ale neodpustím, je vyslovit zklamání nad tím, jak je nešťastná intervence roku 1968 v dnešní době používána k rozdmýchávání primitivní rusofobie, doslova nenávisti k Rusku. To, že jsme byli například v roce 1938 oloupeni o podstatnou část našeho území jako jsou Sudety, Těšínsko a další, aby o rok později byla územní anexe dokonána, se dnes nemluví, nikdo to nepřipomíná. Nehodí se to. Stejně jako podíl SSSR a potažmo Ruska na tom, že vůbec jako národ existujeme. Moc se nedivím, protože historie není věda, ale nástroj řízení společnosti, který vždy slouží systému a obsluhuje panující koncepci. Bohužel!“