AKTUALIOVÁNO: Bábek: „S NĚKTERÝMI STROMY SI I TYKÁM... “

Najdou se lidé, kteří v zaměstnání působí dojmem někoho, kdo by byl právě raději někde úplně jinde. To rozhodně není případ správce zámeckého parku v Čechách pod Kosířem. Atleticky stavěný čtyřicátník je na první pohled mužem na svém místě. O vědomostech a elánu Jana Bábka se může přesvědčit každý, kdo se s ním vydá na komentovanou prohlídku „jeho“ parkem. Přestože v něm coby správce působí teprve druhým rokem, zná jej skutečně jako své notně prošlapané boty. Ostatně rodilý Prostějovan právě zde už v devíti letech potkal svoji budoucí manželku...

„* Pamatujete si, kde jste vylezl na svůj první strom?
„Přesně to nevím, pravděpodobně to muselo být někde na Hloučele. (úsměv) Tam jsem fakticky vyrostl. Bydleli jsme v Prostějově v Sadové ulici, od domovních dveří jsem ušel deset metrů a byl u řeky. Velmi brzy jsem vylezl snad na každý strom, který tam rostl. S rodiči jsme také hodně jezdili na Konicko a do okolí Javořičských jeskyní. Táta byl jeskyňář a brácha se tomu věnuje dodnes. Z Prostějova jsme hodně chodili pěšky na Kosíř i do zdejších lomů. Takže zdejší park znám už od dětství.“
* Kdy jste si poprvé uvědomil, že je něčím výjimečným?
„Bylo to někdy v devíti letech. Tehdy jsme tu s oddílem pomáhali na nějaké brigádě. Z té doby si pamatuji, jak jsme pracovali na loukách, kterým dnes říkáme Arizona. Rostla tam vysoká tráva, z níž koukaly staré listnaté stromy. To se mi moc líbilo. Něco podobného jsem po letech viděl třeba v Alpách. Tehdy to pro mě bylo něco nového, uvědomoval jsem si, že něco takového člověk v české krajině běžně neuvidí. Také jsem tu v té době potkal svoji budoucí manželku...“
* Skutečně? V devíti letech?
„Ano, známe se hrozně dlouho. Možná jsme se viděli už předtím, ale od té brigády jsme o sobě věděli.“
* V parku je svatba snad každý víkend. Měli jste ji tam i vy?
„Kdepak, svatbu jsme měli v lese. (směje se) Nedaleko Červeného Vrchu v Jeseníkách jsme si vybrali místo, kde byla rovněž spousta starých stromů. Naším přáním bylo uspořádat obřad v ‚divoké‘ přírodě. Kromě toho se jednalo o akci, která trvala tři dny, což by přímo v parku určitě nešlo. Nicméně park je krásné místo a naprosto chápu všechny, kteří si tu svatbu uspořádali nebo o tom uvažují.“
* Vídáte se tu i nyní? Vyrazí za vámi žena někdy do práce?
„Jasně, občas se zde potkáváme. Ale bereme sem hodně i děti, které to zde mají moc rády. Kdykoliv jim řeknu, že půjdou se mnou do práce, tak zajásají. Mohu je tady vypustit a nemusím se o ně bát. Nejhorší, co se jim tu může stát, je, že spadnou do rybníka. Myslím, že spousta rodičů by to měla dělat stejně a vyhnat sem své potomky od všech těch počítačových her, televizí a tabletů, které mají doma!“
* Jak se vlastně člověk stane správcem zámeckého parku?
„Už v dětství jsem si vytvořil vztah k přírodě i přírodním vědám. Vystudoval jsem Střední zemědělskou školu v Prostějově, letos jsem si konečně dodělal také odborné arboristické vzdělání na Mendelově univerzitě. Získal jsem tím teoretické znalosti týkající se věcí, kolem nichž jsem se pracovně motal celý život. Od maturity jsem se totiž živil sám. Chvíli jsem kácel i v lese, takže mám za sebou i tu nejtěžší práci. Pracoval jsem také jako řezbář. Nyní u mě už nějaký čas převažuje celková péče o dřeviny.“
* Proč jste zamířil právě do Čech pod Kosířem?
„Oslovil mě kastelán a to díky bývalému správci parku Jarda Erlecovi, který dělal nejen tady, ale i v arboretu v Bílé Lhotě. Právě v arboretu začala naše spolupráce, když jsme tam kdysi s kolegou obnovovali dřeviny. My jsme lezli a řezali, on na nás jako odborník dohlížel. Je to chráněná lokalita, a tak člověk musí být při podobných zásazích hodně opatrný. Díky tomu jsem se toho spoustu naučil. Pak jsme se potkávali i tady v parku při jeho revitalizaci. Tehdy se mi připomněly ty pocity, které jsem tu zažíval jako dítě.“ (úsměv)
* Máte v parku nějaké své oblíbené místo?
„Těch je víc. Ale asi nejraději mám horní část nad loukou Arizona pod cestou zvanou Hraběnka. Je to takový zastrčený kout, kam sice vede cesta, ale je trošku stranou od zámku a hlavních tras. Jelikož je to kousek nahoře, tak je z něj krásný výhled na park. Přesto k němu většina návštěvníků nikdy nezabloudí. Mám to rád, je tam klid a rostou na místě jedny z nejstarších stromů v parku, jedná se o krásné duby. Myslím, že pár místních to má stejně. Pokud tam totiž někoho potkám, tak jsou to stále ti samí lidé.“ (pousměje se)
* A co stromy? Máte i mezi nimi nějaké své favority?
„Ano, to mám. V celém parku roste zhruba osm set stromů a mezi nimi je několik, s nimiž si už tykám. (smích) Zkrátka se známe tak dlouho, že jsem nabyl pocitu, že si můžeme klidně tykat. Povídám si ovšem téměř se všemi stromy, i když mi neodpovídají. Možná to zní divně, ale prostě je beru jako živé organismy a svého druhu přátele. Nikoliv pouze jako hromadu dřeva.“
* O čem si vykládáte?
„Tak nevyprávíme si vtipy nebo třeba o tom, co je dnes nového a tak... (smích) Prostě je to projev toho, že stromy respektuji jako partnery. Pak i ta práce podle toho vypadá. K některým z nich si zajdu každý den, abych se podíval, jak se jim daří. Stačí, když člověk pod nimi postojí a má o ně starost. Pak je jim najednou hodně blízko. Je to, jako by s nimi rozmlouval.“
* Lze to chápat tak, že na některých stromech vám záleží míň a na některých víc?
„Částečně ano. Jsou zkrátka stromy, které tady musíme udržet za každou cenu. Jedná se třeba o sbírkové kusy nebo o hodně staré a velké stromy. Dalším důvodem může být to, že spolu s ostatními tvoří nějakou architekturu. Pak je tu pár mých oblíbenců - jedná se třeba o buky červenolisté, které hodně pamatují. Někdy si představuji, co vše se pod nimi událo.“
* Jak staré stromy vlastně v parku rostou?
„To se těžko odhaduje. Nejstarší zřejmě budou duby nacházející se v horní části hlavní aleje. Jejich stáří je doloženo fotografiemi. Většina z nich má přes dvě stě let. Nepatří přitom zároveň k největším v parku, jelikož místo, kde rostou, je suché a skalnaté. Například u rybníka roste dub, který je obrovský, přestože má ‚pouze‘ sto třicet let. Jinak se dá říci, že minimálně sto let má více jak polovina parku. Je to dáno i tím, že na začátku dvacátého století zde hrabě Sylva Tarouca prováděl výrazné zásahy, spoustu dřevin vykácel i vysadil. Ještě z dřívějšího období může být zhruba čtvrtina parku.“
* Když vzpomínáme na dětství, často se nám vybaví nějaký strom, k němuž jsme si vybudovali vztah. Máte vy nějaký takový, který by vás provázel celým životem?
„Takový asi není. Mé oblíbené stromy se měnily v závislosti na tom, kde jsem se právě vyskytoval. Jak jsem se stěhoval, vždy jsem si našel nějaký, k němuž jsem si rád zašel. Vzpomínám si třeba na jeden hodně pokroucený jasan, na nějž jsme lezli jako děti na Hloučele. Také jsme jezdívali k babičce do Seče, kde stávaly staré buky u mlýna. Před nějakou dobou se ke mně doneslo, že i poslední z nich už padl. Mám zálibu v objevování takových zajímavých a starých stromů i v lese. Nyní bydlím za Šternberkem, kde rovněž mám své oblíbené stromy. Třeba na zahradě u domu mi roste asi dvě stě padesát let starý jilm. Nemůžu přitom vyloučit, že jsem ten dům koupil právě kvůli tomu stromu.“ (pousměje se)
* Jak člověk, jehož věk je ve srovnání se stromy výrazně nižší, může během svého života ovlivnit celkovou podobu parku?
„To je otázka, na kterou se těžce hledá odpověď. Práce s parkem je běh na hodně dlouhou trať, rozhodně delší než jeden lidský život. Gró dobré práce zahradníka je tak ctít své předchůdce. Musíte mít v sobě pokoru k tomu, co někdo vytvořil před vámi. Bez toho to nejde. Je třeba přemýšlet o tom, proč právě takový strom zasadil na toto místo. Přitom je složité proniknout někomu do hlavy, obzvláště po takových sto a více letech. Ale musíte se o to snažit. Až když pochopíte, proč který strom stojí tam, kde stojí, začnete chápat celou plochu. Další věcí je, že musíte rozumět konkrétním dřevinám. Vědět, co chtějí, co je trápí a jak jim případně pomoci.“
* Jak do tohoto přístupu zapadá kácení, bez něhož se péče o park prostě neobejde?
„Jasně, musíte se chovat tak, aby ti, co přijdou po vás, tu ještě nějaký park měli! Na druhou stranu park není muzeum, ale něco, co se neustále vyvíjí. Proto je třeba mít odvahu obhájit si zásahy, pro něž se rozhodnete. Nejvíce je vidět právě kácení. U něj se vždy zvažuje, zda je nutné. Když strom odejde, tak je to jasné. Ale někdy je dobré kácet, i když by strom třeba ještě nějaký čas přežil. Zde je třeba mít na paměti, že je tu park a ne sbírka polomrtvých stromů. Může se ovšem stát, že zrovna strom, který skácíte, si někdo z místních oblíbil a padesát let si pod něj chodil sednout, a že vám pak na ulici či v hospodě pěkně vyčiní. Vy mu pak musíte vysvětlit, proč to bylo nezbytné.“
* Skutečně o tom, který strom půjde k zemi, rozhodujete pouze vy sám?
„Naštěstí ne. Park je přírodní památkou, takže každý zásah musím konzultovat s památkovou péčí a s ochránci životního prostředí. Díky tomu získám i jiný pohled na věc.“
* Co byste zde naopak rád vysadil?
„Se sázením je to snad ještě komplikovanější než s kácením. Park není nafukovací, místa tu již mnoho není a rozhodně si do něj nemůže každý vysadit to, co si zamane. Máme nastavenou určitou koncepci udržení a rozvoje parku. Existuje mapa, kde je zaznamenaný každý strom. V některých případech je to tak, že pokud strom uschne, pak se na jeho místě musí vysadit ten samý druh, který tam původně byl. Některé stromy jsou tu ovšem takzvaně na dožití. To znamená, že ve chvíli, kdy uhynou, se místo nich nic nezasadí nebo se zasadí něco úplně jiného. To je případ jedle, která je už několik let napadena sypavkou. U tak velkého stromu neexistuje možnost, jak tento problém vyřešit. Mě to sice mrzí, protože tyto jedle jsou krásné, na druhou stranu vím, že je na dožití a ve chvíli, kdy bude skácena, se tím otevře pohled na dub, který je za ní. A tak to bylo původně zamýšleno. Dub tam totiž byl určitě dříve než jedle.“
* Zeptám se tedy jinak: co byste do parku vysadil, pokud byste mohl?
„Kdybych si mohl vymýšlet, tak bych chtěl rozšířit sbírku založenou hrabětem. Na světě je spousta krásných stromů, které by se mi líbily. Vždy musíte dopředu uvažovat o tom, jestli děláte dobře, když něco vysazujete. Já osobně bych park doplnil o více jehličnatých stromů, ač jinak větší vztah mám k těm listnatým. Hodně z nich tu totiž v poslední době odchází. Já sám mám velký sen založit si vlastní sbírku dřevin, která by byla veřejně přístupná, a pak ji předat někomu jako dědictví. Ale to v tomhle parku určitě nejde a jiný pozemek k tomu zatím nemám.“ (úsměv)
* Jaké jsou největší problémy zámeckého parku?
„Na prvním místě bych jmenoval sucho. Dochází k velkému úbytku spodní vody, je málo srážek. Pokud si dřeviny za uplynulých sto let zvykly na nějaké množství deště, najednou přijde prudký výpadek a nezlepšuje se to, tak to znamená obrovské nebezpečí. Strom je schopný reagovat v mládí, u starých stromů je to velký problém. Stejně jako staří lidé už neradi mění a suchem velmi trpí. A utéct nemohou. Na to jsou pak navázány invaze škůdců, které je napadají a s nimiž by si hravě poradily, kdyby byly dostatečně silné.“
* Další trable prý způsobuje jmelí...
„Ano, to je velká potíž. Jakýkoliv zásah na stromě, který je napadený jmelím, je problematický. Nelze ze stromu vyrobit totem jen kvůli tomu, abychom ho zbavili tohoto poloparazita. Pokud jsou ovšem zásahy citlivé, jmelí se zase časem vrátí zpátky. Chemické ošetření je zatím pouze ve vývoji, takže musíme řezat, řezat a řezat... Jmelí rozšiřuje zpěvné ptactvo, které tady sice rádi vidíme i slyšíme, ale v tomhle ohledu nám škodí. Je to tedy nikdy nekončící boj, v němž nemůžeme nikdy zcela zvítězit. Jde o to, alespoň to udržovat v nějakém stavu.“
* Práce v parku fakticky nikdy nekončí a určitě nás přežije. Jak dlouho myslíte, že u ní vydržíte?
„Rád bych zde působil co nejdéle, právě z toho důvodu, že veškeré zásahy, které tu člověk udělá, jsou dlouhodobé. To, zda jsou správné, či nikoliv, se projeví až třeba za dvacet nebo padesát let. Tudíž čím déle člověk s nějakými stromy pracuje, tím lépe může vidět, jestli to dělá, či nedělá dobře. Park si určitě zaslouží dobrou péči, zda jsem já ten vhodný, to nechť posoudí ostatní.“
* Co by vás přinutilo k odchodu?
„Nerad bych se dožil toho, že by se z parku stal lunapark... Dříve se objevovaly nápady zavést do něj nejrůznější atrakce, které by sem přitáhly mraky lidí a vydělaly spoustu peněz. To sem dle mého názoru nepatří. Na něčem podobném bych se určitě odmítal jakkoliv podílet. Nicméně věřím, že se to nestane, že doba je už nastavena tak, že si více ceníme přirozeného vývoje než komerčních, krátkodobých atrakcí.“
* Takže tu zůstanete minimálně dalších deset let?
„Člověk nikdy neví, ale pokud se bude dařit udržovat péči i provoz parku na solidní úrovni a shodneme se na tom, co do parku patří, a co ne, tak tu rád zůstanu. V této práci totiž vidím smysl. Navíc si uvědomuji, jak těžko si člověk v životě hledá přátele a jak nesmírně těžké je se s nimi rozloučit. A to platí i pro stromy. Ty se mnou totiž nikam neodejdou...“

JAN BÁBEK
* narodil se 26. června 1978 v Prostějově
* je patnáct let ženatý, s manželkou Magdou má syny Matouše (6), Jonáše (4) a Eliáše (1,5)
* bydlí v obci Hraničné Petrovice na okraji vojenského prostoru Libavá
* vystudoval ZŠ E. Valenty, následně Střední zemědělskou školu, kde maturoval v roce 1997
* po krátkém působení na Floře Olomouc začal podnikat v oblasti dřeva, když nejdříve se živil jako řezbář, později se zaměřil na lesní hospodářství* letos dokončil bakalářský obor Arborista na Mendelově univerzitě v Brně
* rád cestuje, mezi jeho oblíbené destinace patří Jeseníky, Litovelské Pomoraví, Slovensko, Alpy a zejména Skotskozajímavost: řadu let se zajímá o skotskou historii, mezi jeho oblíbené postavy patří například jistý Ewen MacPherson z Cluny - tento skotský náčelník se po prohrané bitvě u Cullodenu v roce 1746, která byla poslední bitvou na britské půdě, ocitl vyhnancem ve vlastní zemi, přesto tento skotský vlastenec řadu let odmítal emigrovat a raději si vybudoval ve skalách vlastní dřevěnou klec, v níž řadu let žil, aby nakonec přece jen musel uprchnout do Francie.