AKTUALIZOVÁNO: Kubeš: „S PRODEJEM OBRAZŮ JSEM NA TOM ASI O NĚCO MÁLO LÍP NEŽ VINCENT VAN GOGH“

Ti nejšikovnější a nejschopnější lidé často bývají velice skromní. Nepotřebují totiž o sobě neustále mluvit, aby díky tomu vyrostli ve svých vlastních očích. To je nepochybně případ Milana Kubeše. Čerstvý čtyřicátník díky vlastnímu talentu i zápalu umí malovat jako skutečně málokdo. Stejně jako mnoho jeho dávných předchůdců se učil kopírováním slavných mistrů. Své tvůrčí vášni se věnoval i na vysoké škole, kde si již džunglí současného výtvarného umění začal klestit vlastní a zcela svébytnou cestu. Do širšího povědomí prostějovské veřejnosti se dostal hned několika samostatnými výstavami, přesto by jej „kumšt“ ani po letech určitě neuživil a vydělává si jako trenér tenisové mládeže v Mostkovicích. Dle jeho slov mu to takto zcela vyhovuje...

* Vystudoval jste fakultu výtvarného umění, máte za sebou řadu výstav, nicméně vás živí trénování mladých tenistů. Cítíte se víc sportovcem, nebo výtvarníkem?
„Mám to tak napůl. (úsměv) Více času trávím na tenise, je to ostatně moje práce. K malování se nedostávám tak často, jak bych si sám představoval, takže je spíš na druhé koleji. Na kurtu trávím každý den, většinou tam jsem odpoledne. Do ateliéru chodím nárazově podle času a energie, nebo na základě nějakého impulzu. Na podzim a v zimě jsem schopen soustavnější práce.“
* Říká se, že k malování je třeba talentu. Dají se ve vaší rodině vystopovat předci se vztahem k výtvarnému umění?
„Nejvíce se malování věnoval děda. Byl samouk. Maloval krajinky, a to hlavně akvarelem. Pamatuji si, že jako dítě jsem se na ně často díval. Já sám si už od dětství pořád něco kreslil či jsem na něco čmáral.“
* V šestnácti letech na vás měla zásadní vliv návštěva výstavy Zdeňka Buriana v prostějovském zámku. Čím vás zaujala?
„Především jeho malířská obratnost a malby kvašem. Navíc mě to ovlivnilo i technologicky. Tehdy jsem v podstatě začal používat olejové a temperové barvy. Do té doby jsem spíše kreslil.“ 
* Každý další z malířů bývá ovlivněn svými předchůdci. Kdo další na vás měl vliv?
„Inspirovali mě hlavně malíři devatenáctého století. Krajináři Mařákovy nebo Haushoferovy školy, jako například Slavíček či Kaván, ale i tehdejší francouzské a staré holandské umění. Líbil se mi tehdy realismus a obdivoval jsem v jeho obrazech práci s barvou a vztah k detailu. K těmto obrazům jsem se dostával nejprve přes reprodukce v publikacích, které jsem se snažil napodobovat. Později jsem začal jezdit na výstavy. Chtěl jsem je vidět v originále.“
* V Prostějově jste vystudoval SOU obchodní. Předpokládám, že mnoho z vrstevníků se o dějiny výtvarného umění nezajímalo. Měl jste někoho, s kým jste mohl svoji zálibu probírat?
„Neměl, spolužáci měli zcela jiné zájmy. Malování mě ale vždy bavilo a baví mě dodnes. Motivace u mě přichází zevnitř. Snažím se namalovat dobrý obraz, aby fungoval, byl dobře postavený a nesl v sobě nějakou energii.“
* Jak vzali rodiče fakt, že chcete jít na vysokou výtvarnou školu?
„Vzpomínám si, že nadšeni moc nebyli, ale nechali mi svobodnou volbu.“
* Na vysoké škole byl vaším profesorem Jiří Načeradský. Čím vás ovlivnil?
„V prvé řadě to byla úžasná persona, z níž vyzařovalo určité charizma. Vyhovovalo mi, že měl vztah k tradičnímu umění. Z jeho obrazů na mě nejvíc zapůsobila jeho expresivní a temperamentní malba.“
* Pokud bych sám měl říct jedno jméno ze současné české výtvarné scény, jehož stylu se v některých svých zejména figurálních obrazech blížíte, pak by to byl Michael Rittstein. Souhlasíte?
„Asi ano. Spojují nás hlavně dynamický rukopis, obliba k velkým formátům a snad i barevné naladění. Rozdíl je v tom, že on více akcentuje humor, já jsem spíš realista.“
* Říká se, že pro malíře existují tři dokonalé tvary: žena, kůň a plachetnice. Který z těchto tří námětů malujete nejraději?
„V současnosti nejvíc maluji koně, a to zejména v pohybu nebo ve skoku. Vždy mě v obrazech zajímal pohyb, což malba koní představuje. Ženskou postavu jsem maloval dříve, kdy jsem se věnoval figurálním obrazům.“
* Na poslední výstavě ve Zlaté bráně jste představil rozměrné obrazy, které zachycovaly často nenápadná přírodní zákoutí. Čím vás musí nějaký přírodní detail zaujmout, abyste se rozhodl ho namalovat?
„Postupem času zjišťuji, že nemusím vytvářet složité kompozice jako dříve, krásu lze spatřit i v jednoduchých zákoutích či všedních motivech. Tento výběr motivu pak u mě podléhá subjektivnímu pocitu a hledání vhodné kompozice.“
* Objevují se na vašich obrazech i sportovní témata?
„Sport je další činnost, která vyjadřuje pohyb. Proto ho i rád znázorňuji a nemusím chodit daleko. Maluji to, co mě obklopuje. Tedy i tenisové prostředí.“
* Řada vašich obrazů vychází z fantazie. Jak se vám nápad zrodí v hlavě?
„Je to různé. Někdy více intuitivní, jindy racionální. Nejčastěji mám představu, kterou pak chvíli nosím v hlavě a postupně realizuji.“
* Stalo se někdy, že jste namaloval obraz, který byl „lepší“, než jste si ho sám kdy dokázal představit?
„Moje představy a očekávaní bývají hodně náročné, a tak většinou dopadne finální fáze hůře, než bych si sám přál. Někdy je ale dobré, když se mi nedaří, pak obvykle obraz přemalovávám, upustím od původního plánu a obraz se posouvá do jiné roviny. Tím se dostávám do vzrušující fáze procesu, kdy nevím, co z toho nakonec vznikne.“
* Zničil jste hodně svých obrazů?
„Dříve ano, z některých jsem udělal palety. Dnes raději přemalovávám. Načeradský nám ale často říkal: proboha nevyhazujte a neničte žádný obraz, on se postupem času muže jevit docela jinak.“
* Slavný malíř Vincent van Gogh za svého života prodal jediný obraz. Kolik se jich podařilo prodat vám?
„Něco jo, ale moc toho nebylo. Jsem ale na tom o trochu lépe než Vincent.“
* Prodej obrazů by vás tedy neuživil. Proto se věnujete trénování tenisové mládeže v areálu v Mostkovicích. Baví vás to?
„Mám štěstí, že zatím ano. Tenis hraji od svých dvanácti let a je dobré, že ho můžu kombinovat s malováním, i když jsou to dva jiné světy. Mně to však takto vyhovuje.“
* Mají vaši mladí svěřenci do tenisu chuť?
„Myslím si, že větší část z těch zhruba dvaceti, co trénuji, tak ano.“
* Jsou i případy, kdy děti plní pouze přání svých rodičů. Má trenér šanci v takové situaci dítě pro sport nadchnout?
„Vždycky ta šance je a trenér by se o to měl pokusit. Obecně děti nemají rády monotónní tréninky, proto si myslím, že je třeba jim měnit cvičení i rytmus a hlavně tam, kde není zájem úplný, upřednostňovat hravost.“
* Vedete i nějaké drzé děti?
„Občas ano, ale ne zas moc. Na druhou stranu si myslím, že určitá zdravá míra drzosti je v tomto sportu potřeba.“
* Kromě toho stále hrajete fotbal za Mostkovice „B“. Proč?
„Chtěl jsem si zahrát jeden až dva zápasy za sezónu, ale nakonec jsem jich odehrál pět. Vytvořila se tam stará dobrá parta kluků, co spolu hrajeme od žáků. To se pak i přes únavu těžko odmítá.“