AKTUALIZOVÁNO: Adámková: „PO FINÁLE LIGY MISTRYŇ SNÍM JEŠTĚ O MS“

Přestože je už dlouhodobě místem jejího bydliště Brno, vazby na Prostějovsko, kde odmalička vyrůstala, nezpřetrhala. Čtyřicetiletá česká fotbalová rozhodčí Jana Adámková (na snímku) dosáhla na vrchol svojí kariéry. V květnu letošního roku totiž dostala důvěru soudcovat finále Ligy mistryň v Kyjevě mezi francouzským Lyonem a německým Wolfsburgem (4:1 po prodloužení). „Byly to šrumec a náročná záležitost po fyzické i psychické stránce. Zápas měl velký spád a tempo, nebyla to žádná legrace. Určitě jsem si vytvořila osobní rekord v počtu naběhaných kilometrů za zápas. Myslím, že jsem zvládla nějakých jedenáct kilometrů,“ líčila po návratu Adámková, která navázala na svoji českou předchůdkyni Dagmar Damkovou – rozhodčí finále LM z let 2006 a 2011. Současně přidala další významný milník ve své kariéře, který dle jejích slov ještě předčil okamžik z období před dvěma lety, kdy odpískala finále světového šampionátu hráček do 20 let.

* Jaké vás přepadly pocity a myšlenky, když jste zjistila, že budete pískat finále ženské Ligy mistrů?
„Byla jsem nesmírně šťastná, současně pak překvapená až dojatá. Zároveň když mi to došlo, tak jsem si uvědomila ten obrovský úspěch nejen pro mě, ale pro celé české rozhodcovství a ženský fotbal u nás.“
* Jakým způsobem jste se zprávu dozvěděla?
„Volala mi Dagmar Damková, členka komise rozhodčích UEFA. Nikdy na to ráno nezapomenu, když mi zazvonil telefon a Dáša mi sdělila tuto nádhernou novinku.“
* V týmu rozhodčích jste byla vy a pomáhaly vám asistentky z Anglie, Chorvatska nebo Ukrajiny. Znala jste se s některou z nich třeba z Eura nebo MS do 20 let?
„Ano, všechny. Byly to holky z mého týmu jak z loňského Eura, tak z mnoha předchozích akcí včetně světového šampionátu do dvaceti let, kde jsem dosáhla na svůj doposud největší úspěch, kdy jsem pískala finále tohoto turnaje. Nynější finále Ligy mistryň to ještě předčilo. Myslím, že jsme to zvládly, měla jsem příznivý pocit a i naše ohodnocení bylo pozitivní.“ 
* Nebyla to však vaše první zkušenost s finálovým utkáním Ligy mistryň, že?
„Již v roce 2011 v Londýně, kdy byla hlavní rozhodčí Dagmar Damková, jsem byla jako čtvrtá sudí. Byla jsem u toho a odnesla si do té doby největší zážitek s pískáním. Menší stadion ve Fulhamu zaplnilo jedenáct tisíc diváků, což byl super zážitek.“
* Jak jste si užila letošní finálový mač, který jste už vedla přímo ze hřiště?
„Těžko říct, jestli si někdo dokáže ‚užít‘ to utkání jako takové, je s tím utkáním spojená spousta oficiálních povinností. Člověk cítí velkou zodpovědnost i nervozitu. Ta ovšem s prvním hvizdem odezní a potom jde už jen o soustředění a snahu odřídit utkaní co nejlépe. Nebylo to jednoduché utkání, a to jak fyzicky, tak ani psychicky. Hrálo se v prodloužení, byl to velký nápor udržet koncentraci po dobu sto dvaceti minut, nebylo to opravdu úplně jednoduché. Byla to moje první zkušenost s takto dlouhým zápasem. Zažila jsem své veliké poprvé a rovnou ve finále.“ (úsměv)
* Bitva špičkových ženských týmů Wolfsburgu s Lyonem přinesla mnoho dramatických chvil. Hned dvakrát jste musela rázně zakročit. Vyloučit hráčku v tak důležitém momentu chce chladnou hlavu a velkou dávku nekompromisnosti. Váhala jste před udělením karty?
„Ani ne, obě žluté karty pro vyloučenou hráčku byly zjevné, takže jsem byla rozhodnutá hned a neváhala ani na vteřinu.“
* Ve druhém poločase jste pak se svojí asistentkou řešila těžkou situaci, zda míč po útočné akci Lyonu překročil brankovou čáru. Hra nakonec pokračovala s tím, že branka nepadla.
„Je to zvláštní. Člověk odpíská třeba stovky zápasů a nikdy se s tím nepotká. A ve finále Ligy mistryň to přijde. Asi to je osud. (úsměv) Na hřišti to samozřejmě není nic jednoduchého. Sama ze svého postavení, kde mám být, jsem neměla šanci situaci posoudit. Na vyhodnocení máte maximálně nějaké tři vteřiny. Moje asistentka míč za čárou neviděla, proto jsem stála za jejím rozhodnutím. Ani žádný z opakovaných záběrů opak neprokázal. V našich soutěžích musíme spoléhat jen na vlastní úsudek, protože není k dispozici žádná nápomocná technika.“
* Je možné se nějak připravit, že tyto situace mohou nastat?
„Na tyto situace jsme připravené vždy, jde jen o to být v tom nejlepším postavení, ve kterém je to možné, aby člověk měl možnost posoudit tu situaci správně. Asistentka při této situaci ve správném postavení byla a já jí plně důvěřovala. Byla to těžká situace na posouzení, ale úsudek nezklamal.“
* Jak vůbec bylo těžké ukočírovat emoce hráček při sporných situacích?
„Vždy není jednoduché zvládat emoce hráček ve sporných situacích, ale musím říct, že ve finále holky naše rozhodnutí akceptovaly. Samozřejmě emoce k fotbalu patří a bez nich by ta hra nebyla tak krásná, ale v tomto utkání to bylo vše v duchu fair play.“
* Pocity si tedy odnášíte pozitivní?
„Abych byla upřímná, ten zápas ve mně dozníval dlouho. Byla tam spousta emocí, průběh finále byl výjimečný, který se jen tak nevidí. Pro rozhodčího po všech stránkách velmi náročná práce, ale beru to jako třešničku na dortu mé kariéry. Samozřejmě k tomu přispělo i kladné hodnocení výkonu celého našeho týmu.“
* Jak tedy sama pohlížíte na odvedený výkon vašeho souboru?
„To bych nechala na jiných, aby zhodnotili náš výkon. Za náš celý tým jsem ale měla dobrý pocit, spolupráce nám fungovala, měly jsme krásnou atmosféru v týmu, jedna druhou podporovala. Samozřejmě v každém utkaní se vyskytnou složité situace na řešení a vždy se je snažíme zvládnout, jak nejlépe to v daný okamžik jde.“
* Jaká je vaše obvyklá příprava na zápas? Například jestli studujete týmy dopředu, na které hráčky si dávat pozor, protože je známo, že pro faul nejdou daleko nebo mají tendenci padat a podobně...
„Moje příprava je vždy stejná, prostuduji si materiály dostupné k týmům, ale tyto informace o hráčkách jsou pro nás již velmi dobře dostupné, známe hráčky těchto týmů velice dobře, protože se s nimi často setkáváme jak v rámci Champions League, tak i z kvalifikací reprezentačních týmů. Věnujeme se spíše celkovému stylu hry týmu a dalším detailům.“
* Na co si během tak důležitého zápasu, kde máte velkou zodpovědnost a jste pod tlakem, musíte dát pozor?
„V každém utkání jsou důležité hlavně koncentrace a vůbec spolupráce s celým svým týmem. Není jednoduché říct, na co si dávat největší pozor, každý zápas je jiný a má svůj vývoj. Rozhodčí se musí umět adaptovat na dané situace v utkání, a pokud možno je vyřešit, jak nejlépe to v dané situaci jde.“
* Sama jste dříve hrála také fotbal, pomáhá vám ta zkušenost v posuzování některých situací?
„Ano, máte pravdu, to, že jsem před lety hrávala fotbal na nejvyšší úrovni, mi při posuzování situací opravdu velice pomáhá. Rozhodčí, které byly aktivní hráčky, mají tuto výhodu, dokáží číst hru, předvídat a někdy i rozumět emocím, které hráčky a hráči během hry mají.“
* Velké téma poslední doby je video. Jste pro jeho používání? A měla už jste možnost ho v praxi vyzkoušet?
„Téma je to veliké, já osobně jsem pro zavedení v určitých situacích, nikoliv do všech sporných momentů. Lidský prvek rozhodování by měl ve fotbalu zůstat, nejsme součástí počítačové hry. Při současné rychlosti hráčů je to ale nepochybně dobrý pomocník. Osobní možnost vyzkoušet si video jsem však ještě neměla.“
* Je Liga mistryň ta nejvyšší dosažená meta pro vás, nebo může být ještě něco víc, jako například seniorské mistrovství světa?
„V rámci soutěží UEFA jistě ano, je to největší utkání mojí kariéry a jednoznačný vrchol rozhodcovské kariéry. Opravdu to bylo nezapomenutelné. Fantastická atmosféra na plném stadionu, dlouhý zápas s prodloužením, v němž padlo pět gólů. Nevím, jestli se někdy takový zápas vůbec hrál. Oba týmy k tomu přispěly velmi dobrými výkony a byl to vrchol soutěže se vším všudy. Moc si vážím toho, že jsem u toho mohla být. Pamětní medaile z Kyjeva bude hned vedle té za finále mistrovství světa dvacítek. Finále Ligy mistryň řadím v kariéře nejvýš. A co se týká seniorského šampionátu, to by bylo krásné zakončení mé bohaté rozhodcovské kariéry příští rok ve Francii, ale k tomu jsou ještě dlouhá cesta a spousta práce. Já vždy dělám krok po kroku. Teď v létě mě čeká další mistrovství světa kategorie do dvaceti let taktéž ve Francii, takže se soustředím na tuhle akci a dál se budu připravovat. Ale ano, je to moje meta, které bych ještě chtěla dosáhnout.“ (úsměv)
* Vraťme se ještě k vašim začátkům. Proč jste se rozhodla pro fotbal?
„Je to jednoduché, fotbal mě odmalička bavilo hrát, tím pádem byl postup daný. Hrála jsem od čtrnácti let závodně v Olomouci, pak jsem se přestěhovala do Brna právě kvůli fotbalu. Hledala jsem si práci a ještě několik let jsem aktivně pokračovala s nejvyšší soutěží ve Zbrojovce. S pískáním jsem začala okolo čtyřiadvaceti.“
* Jak na vás působí pokřikování hráčů i fanoušků na stadionu?
„Teď už se dá říct, že jsem obrněná. (směje se) Ale trvalo mi deset let, než jsem si vytvořila hráz, přes kterou nadávky nepustíte. Pokřikování už jde mimo mě, jedním uchem tam a druhým ven, protože jinak ho nelze žádným způsobem přežít.
* Měla jste někdy obavy po zápase vyjít ze šatny?
„Zažila jsem jedno utkání, kdy mě napadl fanoušek. Nějaký starý pán, kterého jsem ani pořádně neviděla, do mě žďuchnul u koridoru při odchodu do šatny. To jsem pískala tak dva tři roky a v ten moment jsem si ještě říkala, zda mi za to pískání stojí. Co se týče hráčů, nikdy jsem neměla pocit, že by mě někdo mohl inzultovat...“
* Jak vzpomínáte na Prostějov?
„Z Prostějova pocházím, vyrůstala jsem tam a chodila do školy. Mám to město pořád ráda a v hlavě mám uchovány jen ty hezké vzpomínky na dětství.“ (úsměv)
* Víme, že dětství jste hojně trávila také v nedaleké obci Křenůvky...
„Ano, Křenůvky, kde máme chatu, jsou moje oblíbené místo. Trávila jsem tam nejen prázdniny s rodinou. Pokaždé jsem byla hrozně ráda, když jsme tam jeli, jsou to krásné vzpomínky. Doteď tam žijí moji rodiče a já se nejen na ně, ale na všechno kolem vždy moc těším.“