AKTUALIZOVÁNO: Gáborová: „NĚKDY MÁM CHUŤ VRÁTIT SE K NOVINAŘINĚ“

Dělat rozhovor s kolegyní novinářkou, to je hodně ošemetné. Člověk aby se bál, že na položenou otázku dostane odpověď rovněž ve formě otázky. Ovšem při „klábosení“ se současnou referentkou vnějších vztahů a tiskovou mluvčí prostějovského magistrátu Janou Gáborovou jsme se ničeho takového nedočkali. Naopak, dozvěděli jsme se něco víc o jejím pohledu na novinařinu, politiku a také o nedávném úspěchu, kdy byla českými poslanci zvolena do prestižní Rady České tiskové kanceláře.

* Málokdo ví, že jste svoji pracovní kariéru začala jako pedagožka. Jakou školu jste vůbec vystudovala a jaké byly vaše učitelské začátky?
„Vystudovala jsem Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština a němčina. Chtěla jsem sice studovat němčinu a angličtinu, protože jsem na střední škole měla oba tyto jazyky, ale takový obor se tehdy neotvíral. A protože mi byla němčina bližší, volila jsem ji v kombinaci s českým jazykem. Angličtinu jsem pak současně studovala na jazykové škole a končila státnicemi jak na univerzitě, tak na „jazykovce“ v roce 1990. V tomto období byla poměrně slušná poptávka po učitelích cizích jazyků, takže o nabídky práce nebyla nouze. Učila jsem na nově vzniklé jazykové škole v Prostějově na Palackého třídě, později na Reálném gymnáziu a základní škole města Prostějova.“
* Jak dlouho jste ve školství vydržela a proč jste nakonec zvolila zcela jiný typ zaměstnání?
„U pedagogické práce jsem vydržela sedm let, ale to včetně dvou mateřských dovolených. Faktem je, že při mateřské jsem učila na jazykovce, což bylo fajn. Výuka dospělých, kteří chodí do jazykových kurzů dobrovolně, je přece jen něco jiného než práce s dětmi. Pak jsem v jedněch místních novinách viděla inzerát, že olomoucká redakce Českého rozhlasu vyhlašuje výběrové řízení do redakce zpravodajství a publicistiky, takzvaného ´krajánka´ pro Prostějovsko. A bylo rozhodnuto!“
* Jak se vůbec stane, že člověk vymění pedagogickou práci za novinařinu?
„Budete se divit, ale zas tak daleko to od sebe z určitého úhlu pohledu není. Jak pedagog, tak novinář předává informace. Učitel pak musí ještě otestovat, jak tyto informace žák pochopil. Pokud nepochopil, tak se musí zamyslet, kde udělal chybu. Zda špatně učí, nebo je chyba na straně žáka. To novinář nemusí. Možná je to ale škoda... (úsměv) I když na druhou stranu, novinář získává také občas zpětnou vazbu, někdy i hodně tvrdou!“
* Nastoupila jste tedy do Českého rozhlasu, kde jste dlouhá léta působila. Jak vzpomínáte na tuto práci?
„Pracovala jsem tam osm let a bylo to nádherné období, na které moc ráda vzpomínám. Témata jsme si tehdy my ´krajánci´ určovali víceméně sami. A sice podle toho, co se v regionu dělo, nebo co nás zaujalo. Natáčela jsem nejen příspěvky do zpráv, ale i delší publicistické reportáže, dokonce tu a tam kulturu či sport. Vzpomínám si, že jeden z mých prvních rozhovorů jsem natočila v prostějovském muzeu s Miroslavem Horníčkem, který tam tehdy zahajoval výstavu. Přišlo mi to úplně neuvěřitelné, že taková legenda se se mnou úplně normálně baví. Vůbec jsem se v průběhu svého působení v rozhlase setkala se spoustou zajímavých lidí, nejen známých z médií, ale především svou prací, svými názory, zálibami. Třeba se sběratelkou tužek a pastelek, nebo s autorem slovníku ´Hanáčtiny´. Hodně zajímavá pro mě byla reportáž o objevu ´upíra´ pohřbeného u kostela Povýšení svatého Kříže, která se dostala i do hlavního vysílání Radiožurnálu. Samozřejmě šlo o člověka, kterého za upíra tehdy považovali, i když, kdo ví...“
* Mluvila jste o reportážích sportovních, co to obnášelo?
„To byla spíše témata, na která jsem si, co se sportu týče, troufla. Respektive víc o sportovcích než o sportu. Třeba když v Prostějově svého času pobýval Jágr tým, tak se mi podařilo natočit pár příspěvků včetně rozhovoru s Jaromírem Jágrem. Delší reportáž, po sestřihu asi dvacetiminutový rozhovor, myslím to byla rubrika Rádio na návštěvě, byla s Jiřím Dopitou. Ten tehdy trénoval společně s hokejisty HC Prostějov. Co se týče působení HC, to jsem tehdy vůbec sledovala poměrně pečlivě, chodili jsme jako rodina na většinu domácích zápasů seniorského týmu, občas jsem to spojila s prací a natočila rozhovor s hráči nebo s předsedou klubu, kterým byl komunikativní Robert Kolář.“
* A vzpomenete si, jakými nejžhavějšími politickými kauzami jste se při novinářské práci zabývala?
„V redakci mi vždycky říkali, že jsme takový klidný region, že se u nás toho moc neděje. Tak nevím, zda to stále platí... Každopádně celostátní pozornosti se dočkala akce bourání kolonek u svaté Anny a stěhování tamního, převážně romského obyvatelstva. To bylo velké téma. Netvrdím, že přímo politické, ale hodně sledované. Ale jinak si nevzpomínám, že by se tehdy, třeba v rámci zasedání zastupitelstva, odehrávalo něco, co by stálo za zásadní pozornost médií.“
* Stalo se, že po letech přímé novinářské práce jste přijala funkci tiskové mluvčí prostějovské radnice. K tomu došlo za jakých okolností?
„Občas jsem pro město Prostějov tlumočila, když dorazila nějaká zahraniční návštěva. Připadalo mi, že práce na radnici v oblasti public relations není marná. Takže v okamžiku, kdy bylo vypsáno výběrové řízení na referenta vnějších vztahů, nebo chcete-li tiskového mluvčího, přihlásila jsem se. V průběhu třinácti let, co zastávám tuto pozici, se náplň práce rozšířila i o editování Prostějovských radničních listů a spoustu dalších povinností, takže to není pouze práce mluvčí, což je běžné i v jiných městech.“
* Nelitovala jste někdy, že jste si nakonec zvolila toto zaměstnání?
„Nelitovala a nelituji. Ale velmi ráda na rozhlas vzpomínám. Při práci tiskové mluvčí se mimochodem setkáte také se spoustou zajímavých lidí. Nezapomenutelným zážitkem bylo třeba natáčení Četnických humoresek. Dodnes, když někoho provádím radnicí, tak nezapomenu připomenout, ve kterých prostorách se natáčelo, případně i které scény. A popravdě, pokud se taková prohlídka uskuteční v době, kdy se zrovna seriál reprízuje, tak se lidé ptají sami. Ty interiéry hodně lidí zaujaly.“
* Večerníku jste se již nedávno vyjádřila k vašemu zvolení do Rady České tiskové kanceláře. Berete přesto tuto poctu jako onen pověstný zlatý hřeb vaší novinářské kariéry?
„Jejda, už jsem se lekla, že se chcete zeptat, zda to nebude hřebíček do mé rakve?! (směje se) Beru to naopak jako velkou výzvu a věřím, že práce v Radě ČTK bude pro mne další významná zkušenost.“
* Nemáte někdy chuť se k běžnému novinářskému řemeslu vrátit?
„Mám. Co k tomu dodat? Prostě někdy mám chuť vrátit se k novinařině. Třeba se tak jednou i stane.“ (úsměv)
* Co vy osobně si myslíte o současném dění na prostějovské politické scéně?
„Politika je taková, jací jsou lidé. Trošku mi vadí, ale to je problém obecně v politice a společnosti, že se od faktů tak často utíká k emocím. Ale, jak říkám, to je problém obecný. Někdy politika supluje umění - tu tragikomedii, tu drama antických rozměrů, tu drama absurdní. Ale berte to s nadsázkou!“
* Dozvěděli jsme se, že spoustu volného času vám zaplní vnoučata, je to tak?
„Ano a jsem tomu ráda. Někde jsem četla výrok, který mne moc pobavil a dovolím si jej trošku pozměnit či parafrázovat: ´Kdybych věděla, jak fajn je mít vnoučata, tak jsem si pořídila nejdřív je!´“
 
JANA GÁBOROVÁ
* narodila se 29. května 1967 v Prostějově
* je vdaná, má dva syny a dvě vnoučata, Lilianku a Pepíčka
* po ZŠ Dr. Horáka maturovala v roce 1985 na Střední ekonomické škole v Prostějově
* vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština a němčina. Studium zakončila v roce 1990 státnicemi
* po studiu učila na jazykové škole v Prostějově, posléze až do roku 1997 i na Reálném gymnáziu a Základní škole města Prostějova
* v letech 1997-2005 působila jako novinářka v Českém rozhlase Olomouc, v redakci zpravodajství
* od roku 2005 až dodnes pracuje jako referentka vnějších vztahů a tisková mluvčí prostějovského magistrátu
* mezi její nejoblíbenější koníčky patří cestování a historie
* jejím životním krédem je: Žít a nechat žít
zajímavost: podle vlastních slov nejvíce nesnáší drby